To město na okraji Krušných hor se jmenuje Kraslice

Likvidace města, ze kterého zmizela vůle žít

To město na okraji Krušných hor se jmenuje Kraslice
Likvidace města, ze kterého zmizela vůle žít

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Málokoho asi dojme, natož nadzvedne ze židle sdělení o demolici jednoho zchátralého domu ve městě kdesi u hranic. Ale já o tom napsat musím. Jednak z osobních důvodů, protože jde o město, kde jsem prožil mládí a dobře to tam znám. A pak proto, že nejde o jeden dům, nýbrž jedná se o pokračující devastaci nejen tohoto města, ale o likvidaci kulturní paměti v této zemi. Týká se to i jiných měst, avšak nejohroženější, vlastně už skoro zlikvidované jsou ty ubohé Sudety.

To město na okraji Krušných hor se jmenuje Kraslice. Jeho zastupitelstvo ve čtvrtek rozhodlo, že k zemi má jít budova, která byla postavena roku 1885 coby radnice, po válce sloužila jako ředitelství státních lesů (kolem Kraslic jsou krásné lesy) a už je asi patnáct let pustá. Nejedná se o žádný barák na okraji (stojí v Havlíčkově ulici, dříve Rathaus Strasse), nýbrž o jednu z mála zbylých historických staveb v prořídlém centru města.

Nejde sice o žádný architektonický unikát, ovšem slušný ten dům je: solidní neobarokní stavba s bohatou štukovou fasádou, doklad prosperity města Graslitz koncem 19. století, kdy město zažívalo průmyslový rozkvět (hudební nástroje, krajky, hračky atd.) a kdy vznikaly nejhonosnější budovy toho tehdy ryze německého města: v roce 1921 měly Kraslice 12 526 obyvatel, z toho jen 33 Čechů. Dnes tam žije okolo 6700 obyvatel.

Dům určený k demolici - FOTO: Jiří Peňás

Podle zdrojů z Kraslic vím, že dům půjde zemi kvůli tomu, „že se pro něj nenašlo využití“. Není přitom ve stavu naprosto zdevastovaném, nepadá zatím na chodce a po opravě střechy před cca deseti lety do něj nezatéká.

Interiéry dosud skrývají pozoruhodné dobové prvky, v jednom sále by měla pod omítkou být freska zajímavého místního malíře Franze Grusse (1909–1979), expresionisty významem přesahujícího region. Město dům před pár lety vykoupilo, snad s nadějí, že pro něj najde využití. Nenašlo – a nyní převládl názor, že jednodušší bude jej demolovat. Na jeho místě prý má být parkoviště, což v pisateli vzbuzuje poněkud údiv, neboť již skoro nevěří, že existuje důvod se v Kraslicích zastavit.

Neboť skutečně to, k čemu tam v posledních dvaceti letech došlo, se nedá nazvat jinak než likvidací města v době hlubokého míru. Původně šlo o hustě zastavěné sídlo, v němž se kloubila typická architektura hrázděných domů (Fachwerk – zbyl v Kraslicích jediný, pár nadšenců ho zakrylo, aby se nerozpadl, a věří, že v lepších časech ho bude možné opravit) s honosnými gründerskými stavbami z přelomu století. Kdyby náhodou Kraslice zůstaly ve stavu jako před sto lety, byly by nepochybně skvostem Krušnohoří – trpce jsem se usmál, když jsem před dvěma lety viděl záznam z návštěvy Miloše Zemana v Kraslicích, kde si prezident liboval, jaké je to tam krásné... To se museli soudnější Krasličáci zastydět.

Krása Kraslic je bohužel pryč! Ještě z časů starého režimu pamatuju sice na omlácené, ale živé, zachovalé a kompaktní město. Katastrofa přišla se svobodou. Postupně z Kraslic mizela jedna hodnota za druhou. Krachovaly fabriky – Amati je stínem někdejšího velkopodniku, zavřela se nemocnice (budova chátrá dvacet let), krásné kino (předválečná budova – chátrá), unikátní koupaliště na Glassbergu, prý nejstudenější ve střední Evropě – zbyla z něj jáma, zavřely se tradiční hospody (srdce krvácí z výletní hospody U jelena, která zkrachovala jako nevěstinec, nyní ruina). Zmizely obchody a s nimi zpustly domy, které je živily: nahradily je herny a vysály krabice hypermarketů; jednu dobu jich bylo snad pět – to kvůli blízkému Klingenthalu, odkud se sem jezdilo nakupovat. To už ale skončilo, ceny v obchodech se narovnaly a nakupovat se jezdí do Saska.

S úpadkem nastoupily demolice. Postupně se v centru ukrajoval, tedy mizel jeden dům za druhým, z uzavřeného náměstí (Markt) zmizela třetina domů, důvodem prý byl i rychlejší průjezd, takže náměstí nyní vypadá jako ústa s vymlácenými zuby. Léta pak pustne někdejší chlouba města, ještě za komunismu docela ucházející hotel Praha, někdejší luxusní Kohlertův hotel U císaře rakouského – Zum Kaiser von Österreich, jemuž se ještě za mého mládí občas řeklo Kaizr, možná se ani nevědělo proč. V 90. letech byl privatizován a od té doby jen pustl. Před časem ho koupilo město – aby ho mohlo poslat k zemi. Co z takového města zbyde? Asi ty lesy.

O stavu bývalých Sudet (už je to sedmdesát let, co jsou „naše“) se občas napíše jako o sociálním problému a naznačí se, že je s tím třeba něco dělat. Neví se asi moc co. Možná je to ještě víc problém psychologický: jeho projevem je rezignace na hodnoty, které život činí takovým, že tam lidem stojí za to žít. Projevuje se to i vůlí chránit si své domy a předat je dalším generacím. Ta vůle je velmi, velmi oslabená, jestli vůbec existuje. Mělo by se jí nějak pomoci. Ví někdo jak?

9. září 2017