Jedna z nejsilnějších scén čerstvě odvysílané páté série seriálu The Americans (Takoví normální Američané) je svatební. Zachycuje sňatek dvou hlavních postav, Philipa a Elizabeth Jenningsových (Matthew Rhys a Keri Russellová). Oddává je pravoslavný pop, mluví na ně zpěvnou ruštinou a oni v intencích tradičního obřadu odpovídají, je to vážná a emotivní scéna, hrdinové v ní vyjadřují nějaký skutečný cit, vůli být spolu. 

Taky je to scéna v něčem děsivá, protože plná lži. Philip a Elizabeth jsou agenti KGB, v SSSR narození ilegálové, kteří pod falešnými identitami žijí ve Spojených státech. Celou dobu vystupují jako manželé, mají spolu dvě děti, jedno z nich o jejich skutečné práci neví, obě je celý život považují za manžele, jimiž ale dosud nebyli. Obřad neprobíhá v kostele, ale někde ve sklepě, kněz, který Filipa a Elizabeth oddává, je sám agent sovětské tajné služby, vzývá Boha, víru v nějž chtějí jeho světští pánové vymýtit, a jeho jménem spojuje svazek lidí, kteří v něj ani jeden nevěří.

Seriál The Americans má atributy často skvěle provedené žánrové podívané – přitažliví, atletičtí a prudce inteligentní hrdinové jsou v něm stavěni před obtížně zvládnutelné a velice riskantní úkoly, nasazují život, hravě mění identity, pro každou z nich mají připravenu skvělou paruku, sebejistě se pohybují v různých prostředích, když není vyhnutí, někoho zabijí. Při vší někdy vskutku značné napínavosti jsou ale The Americans existenciální drama se skvěle napsanými figurami, z nichž každou po svém válcuje prolhaný svět špionáže.

Philip Jennings je mezi nimi ten nejsmutnější, nejvíc ztracený. Je to ztracený syn a selhávající otec, neustále na pochybách a zároveň pokoušející se je nějak popřít, vytěsnit pravdu, již přitom zřetelně vidí. Je to muž obelhaný svými rodiči – faktickými i symbolickými. Nevěděl o svém otci, že pracoval jako dozorce v gulagu, nasazuje se za vlast (matku), která mu ale permanentně lže. O povaze úkolů, které mu ukládá, i o sobě samé. Philip má v mysli obraz chudého poválečného Ruska, jež opouštěl jako dítě, nemá tušení, jak to v jeho rodné zemi vypadá v 80. letech, kdy se seriál odehrává. Má syna, jejž v životě neviděl, když se za ním potomek složitě dostane do Ameriky, Philipův otcovský nadřízený ho přesvědčí, aby se vrátil, a nikdy o něm Philipovi neřekne.

Zatímco Elizabeth je přesvědčená sovětská komunistka, jež aspoň většinou nepochybuje o tom, že ve studené válce bojuje na té správné straně, Philip by asi věřil rád, ale dokáže to už jenom předstírat – i před sebou, někdy přesvědčivě, jindy moc ne. Vlast ho ždímá do poslední kapky, nutí ho vést vyčerpávající existenci, prostituovat se, zneužívat lidi, dopouštět se násilí. Každý pracovní úspěch ale jeho existenciální krizi spíš prohloubí, Philip se pokouší nějak smlouvat sám se sebou i s mateřskou organizací, stanovit sobě i jí nějaké limity – ještě snad tohle, ale tamto už ne. Samozřejmě to většinou nedopadne.

Podaří se mu nastolit nějakou pravdivost ve vztahu k partnerce, dvojice, která dřív pro okolí jenom hrála role manželů, se začne skutečně milovat. Pro Philipa to jistě je v něčem naplňující, mnoho okolností jeho života to ale učiní ještě hůř snesitelnými. Mezi jeho i partnerčiny pracovní povinnosti často patří sex s jinými lidmi, pro Philipa čím dál obtížnější, protože špion si také výrazněji uvědomuje zranitelnost „objektů“ svého zájmu a nízkost vlastního jednání.

Služba ho nutí lhát dětem a později manipulovat starší dceru, kterou by KGB jednou chtěla taky využít, chystat ji na život, který, jak Philip ví, je ubíjející a nebezpečný, možná i postrádající smysl. Ve snaze najít nějak cestu k sobě, přijít na kloub svému životu, chodí Philip na módní terapeutické semináře. Před jejich účastníky se snaží jaksi šifrovaně mluvit o tom, co v reálu prožívá. Ale přináší mu spíš další otázky než nějaké odpovědi.

Pátá série The Americans byla pro některé fanoušky seriálu až příliš nedějová, jako kdyby v ní autoři jen pomalu rozestavovali figury pro velké finále, jež by mělo přijít příští rok. Nechali hrdiny trmácet se od antiklimaxu k antiklimaxu. Vyrazit po stopě odhalení pro vlast nebezpečné akce, zabít přitom člověka, jenž se jen ve špatnou dobu vyskytl na špatném místě, a nakonec zjistit, že si špatně vyložili indicie a žádný zákeřný plán neexistuje.

Sledovali přeběhlickou rodinu, fakticky ji rozbili, málem způsobili smrt dítěte, ale možná to celé k ničemu nebude. Riskovali život při (značně drastickém) získávání vzorku viru smrtelné nemoci v přesvědčení, že tak vlasti pomůžou se případně bránit. Dozvědí se, že ta vlast jejich kořist použila k útoku a nadřízení jejich zneklidnění lhostejně odzívnou. Jsou vysláni vykonat krvavou spravedlnost na ženě, která se měla provinit za války, ale to, co zažijí, spravedlnost nepřipomíná ani trochu.

Philip Elizabeth navrhne, že požádají rozvědku o návrat domů, upne se na možnost nechat špionskou existenci za sebou, bez ohledu na to, co by takový přesun znamenal pro jeho děti. Když náhodou zjistí, že jedna z jeho operací může přinést skutečně obrovský úlovek, což by pro něj ovšem znamenalo další nasazení namísto vytouženého návratu, váhá, jestli to vůbec oznámit, jestli by radši neměl zničit důkazy. Nakonec v něm převládne nějaké zbytkové vědomí povinnosti. Je zdrcený, netuší asi, co by návrat do Sovětského svazu, konfrontace s realitou země, jíž po desetiletí sloužil, asi udělala s ním. Protože Philip se nemůže vrátit domů, už pro něj neexistuje žádné doma.

Philip o tom jen ještě neví. Ve skvěle napsané scéně se ptá svého řídícího agenta Gabriela na minulost svého otce, jestli se jako dozorce v táboře dopouštěl krutostí a zločinů. Gabriel to má za bezpředmětnou otázku – byla to taková doba, možná dělal zlé věci, možná ne. Je to jedno. „Byl to nikdo. Všichni jsme byli.“ Syn toho „nikoho“ slyší ta slova na druhé straně železné opony i světa, po čase pochybností a snahy o sebezpyt, po úvahách, jestli po otci zdědil sklon k násilí, už možná začíná tušit, že je tomu neznámému rodiči podobný ještě v jiném ohledu. Taky se stal nikým. A možnost být aspoň nakrátko někým se před Philipem možná uzavírá.