Je příznačné, že Andrej Babiš, někdejší obdivovatel newyorského miliardáře Michaela Bloomberga, neodolal kouzlu Donalda Trumpa. Ve svém vyjádření z počátku března sice pro jistotu dodal, že pro Bloomberga by hlasoval nejraději, ale to byla celkem neškodná pojistka vzhledem k tomu, že Bloomberg právě tehdy ohlásil, že se definitivně rozhodl nekandidovat.

Dává to smysl – Trump je Babišovi typově mnohem bližší než Bloomberg, kterého si Babiš pěstoval hlavně za účelem legitimizace: proč mě přirovnáváte k Berlusconimu, když je tu po ruce politik-miliardář s nenapadnutelnými demokratickými mravy? A hlavně se ukazuje, že Bloombergova technokratická politika nemá svůj rok. Bloomberg je Antitrump: politika zdůvodněná studiemi, statistikami a spreadsheety, ochota regulovat navyklé chování lidí, kteří nevědí, co je pro ně dobré, a přiznání, že chce město přitažlivé pro milionáře – přesně tomu ukazují lidé na Trumpových mítincích vztyčený prostředníček.

Navzdory vší nevyzpytatelnosti je Trump poměrně logickým vyústěním některých trendů. Americká prezidentská kampaň v roce 1960 bývá považována za začátek televizního věku v politice. Velké debatní střetnutí kandidátů Nixona a Kennedyho tehdy přenášel rozhlas i televize a podle průzkumů u rozhlasových posluchačů zvítězil Nixon, u televizních Kennedy. V čem byl rozdíl? Nixon byl špatně oholený a potil se. Debata Nixon–Kennedy stojí někde na pravé části časové osy, na jejíž levé straně nacházíme politiky, kteří dokázali pronášet hodinové projevy, jež dodnes často budí respekt, a veřejnost, která byla ochotná masově konzumovat politické traktáty, jež jsou dnes považovány za příliš náročné pro vysokoškolské studenty. Napravo od Nixona s Kennedym máme zkracování a zneformálnění typického politického projevu, jak jej formovala televize. Až konečně v osobě Donalda Trumpa přichází dokonalé ztělesnění dnešního mediálního prostoru. Trump se nejen pohybuje naprosto mimo žánry tradiční politiky, ale dokonce si ho nelze představit bez nejsoučasnějšího televizního žánru, reality show, a také bez americké speciality, wrestlingu. V těchto žánrech se nebere nic doslova, aktéři hrají role, diváci se zúčastňují hry a vědí o tom. Jde o to, neztratit převahu a vládu nad situací a předvádět se pokud možno co nejbizarněji. A ovšem se svými sedmi miliony sledovatelů je Donald Trump králem Twitteru.

Saúdský bordel americký lid odpustí

Jedním z nejoblíbenějších slov mesiášů nových technologií (a jejich píáristů) je „disruptive“: příslibem a půvabem nových technologií je, že „disruptují“ (narušují, rozvracejí) stávající způsoby podnikání, politiky, každodenního života. Amazon disruptuje knihkupectví, Uber disruptuje taxislužbu, AirBnB disruptuje hotely, WikiLeaks disruptuje diplomacii, databáze aktivistů za transparentnost disruptují stranické sekretariáty, Google disruptuje všechno. Trump je největším disruptorem ze všech – rozmetal byznysový model republikánských financiérů, kampaňových konzultantů, tvůrců politických reklam (desítky milionů na ně utracené Trumpa nijak neoslabily), republikánského politického establishmentu (jeho formulky a páky jako třeba deklarace podpory významných politiků neměly žádný vliv), politologů a analytiků volebních průzkumů (mýlili se zas a znova), politických reportérů (museli si zvyknout na fyzické inzultace, výhrůžky z publika a ignorování ze strany Trumpova tiskového týmu), televizních moderátorů (těm nezbylo než rezignovat na pravidlo, že politik se nesmí debatního pořadu zúčastňovat jen telefonicky).

Zajímavé je, že když internetoví věrozvěstové mluví o disrupci, intuitivně si představíme kalifornské slunce, božský design Applu, šéfy firem v džínách a tričku, elektromobily, drony a rafinovaně neformální modernistické kanceláře. Jenže tvář ultimátní disrupce dneška je docela jiná. Trump má rád ostentativní bohatství, zlato a lesk (kování na bezpečnostních pásech v jeho Boeingu 757 je z čistého zlata). Fotografie z jeho bytu na šedesátém šestém poschodí newyorské Trump Tower, zařízeného ve stylu Ludvíka XIV., vzbudily komentáře jako „saúdský bordel“ či „záchod v kasinu“. Jenže, jak kdosi moudře poznamenal, „americký lid odpustí boháčům cokoliv, jen ne modernistický nábytek“. Trump – to má společného s Andrejem Babišem – je dokonalý lidový miliardář. Jen má každý národ svůj styl. Babišova figura česko-slovenského strýce z Průhonic, který nadává, že všeci kradnú, létá economy class a jako ojedinělou miliardářskou libůstku si obezřetně dopřává jednu michelinskou restauraci na Riviéře, funguje na český lid přesně stejně jako Trumpovo velikášství a vulgarita na lid americký. Přesně to ostatně Trump nabízí ve své produkci – jeho hotely, značkové oblečení a řada produktů již stažených z trhu (minerálka, vodka, steaky...) míří na specifickou cílovou skupinu: naplňují představy chudých o tom, jak žijí bohatí. Trump nemluví o příslibu jednadvacátého století, mluví o tom, jak bude Amerika znovu veliká – s důrazem na to znovu. Trump prodává nostalgii. Po časech, kdy Amerika vyhrávala, byla plná továren se spoustou pracovních míst u pásu, člověk si mohl koupit americký televizor. A nejen to. „Víte, co dělávali s takovými lidmi na takových místech?“ poznamenal Trump nedávno na adresu protestujícího vyváděného z jeho mítinku. „Vynášeli je na nosítkách. Dnes už jim ani nemůžeme oplácet.“ Staré dobré Rudé právo by napsalo, že Trump představuje nástup reakce. A mělo by větší pravdu, než by tušilo.

Vůdci věrnost přísaháme

Trumpovo koketování s násilím (popsaný příklad nebyl ojedinělý) vedlo k úvahám, zda tolik nadužívané varování před návratem fašismu není v Trumpově případě přece jen na místě. Toho materiálu už je dost na to, aby si člověk vzal k ruce nějaký klasický text (třeba esej Umberta Eca Věčný fašismus, která nedávno vyšla česky v Deníku Referendum) a začal porovnávat. Jeden Trumpův příznivec (a nebyl to žádný potetovaný buran, ale kalifornský právník) v televizi popsanou scénu obhajoval slovy: „On v podstatě říká, chraňte mě, všichni jsme jako jeden, jsme sjednocení, všichni lidi společně, a když někdo praští kohokoli z nás nebo mě napadne, sejměte ho. Je to trochu drsné, ale lidi to oceňují a milují ho za to.“ Opájení se prožitkem davu jako jednolitého živého tělesa, které rozdrtí každého, kdo by se mu postavil – to je skutečně něco v Americe nového a cizího. Na Trumpových mítincích mu také příznivci hromadně přísahají věrnost. Nejde o to, do jaké míry se to vizuálně podobá hajlování. Ale v Americe je zvykem přísahat věrnost ústavě a zákonům, ne konkrétnímu vůdci. K tomu připočtěme výpady Trumpových příznivců v médiích a na sociálních sítích. Jejich bezmezná důvěra v to, že Trump blíže neurčeným způsobem vyřeší všechny problémy, jde často ruku v ruce se sliby, že jeho odpůrci přijdou o práci a budou se muset pakovat.

Od klasických fašistických vůdců se Trump každopádně liší jednou věcí, a to naprostým nezájmem o ideologii. V politice zůstává typickým realitním magnátem. Ten se zpravidla nezajímá o architekturu, urbanismus ani lepší metody práce místní samosprávy. Bere je jako danosti, v nichž se naučí chodit. Jeho síla je ve znalosti mocenských vztahů, které existují a jež se musí naučit navigovat, aby uspěl se svým projektem. Kdyby k tomu bylo potřeba vstoupit do komunistické strany, tak do ní vstoupí, a kdyby se musely přinášet vonné oběti na oltář nějakému bůžkovi, přinese je. Jeho jediným a univerzálním řešením každého vládního problému, na který je tázán, je, že na něj „nasadí ty nejlepší lidi“. Jeho neschopnost naučit se byť jen terminologii různých oblastí vládnutí je očividná (soudci „podepisují zákony“, řekl například). Jeho averze vůči jakýmkoli neosobním, na pravidlech založeným procesům je stejně nápadná jako povýšení osobnosti a vůle jako jediného faktoru politiky.

Bourání tabu

Zajímavý pohled se nám naskytne, když se budeme rozhlížet po „Antitrumpovi“ či „antitrumpismu“. Kdo se v USA může s Trumpem měřit co do nadšení na svých mítincích a vášnivosti příznivců? Jedině demokratický soupeř Hillary Clintonové Bernie Sanders. Na první pohled naprostý antipod. Člověk, který donedávna vlastnil všeho všudy čtyři obleky, mluví jako táborový řečník ze staré školy, jen mnohem jednodušeji, vyhýbá se mluvení o sobě samém i veškerým „pop“ aspektům současné politiky. Z narcismu ani vulgarity by ho nikdo neobvinil. Jedinou vášní, již vyzařuje, je spravedlivý hněv nad bohatstvím a nezodpovědností bankéřů a majetkovou nerovností.

Ale i on, tak jako Trump, představuje odvržení určitých donedávna platných tabu. Jmenovitě tabu socialismu. Ten byl donedávna standardně považován za neamerický; jako samozřejmost byla přijímána lekce osudu sovětského bloku, že socialismus vždy znamená násilí a nesvobodu. S časovým odstupem toto tabu vyprchalo. Podle průzkumů mají přinejmenším dvě sociodemografické kategorie – mladí lidé a Hispánci – dnes ke slovu socialismus pozitivní vztah. A jestliže Sanders sám působí jako neškodný, byť zapálený starší pán, u jeho mladých příznivců byla rovněž pozorována značná míra agresivity a netolerance k jiným názorům. Je úzce propojená s novou netolerancí a až totalitní atmosférou na některých amerických univerzitních kampusech, jež sahá od umlčování nežádoucích názorů, maoistických požadavků na odčiňování politických hříchů po konkrétní mocenské požadavky na vedení fakult. Stavidla se skutečně neprotrhla jen na pravici. A ty dvě skupiny si jsou navzájem perverzně užitečné. Když příznivci Bernieho Sanderse zamezili konání Trumpova mítinku v Chicagu, miliardář to patřičně politicky využil. Následující blokáda cesty k Trumpovu mítinku v Arizoně, jež zablokovala vozy na silnici na míle daleko, jistě přihrála Trumpovi pěkných pár tisíc hlasů.

Trump i jeho opak Sanders jsou pro Ameriku šokující smršť. Ale ne že by byli tak úplně izolovaným jevem. Nový vůdce britských labouristů Jeremy Corbyn je podobným typem asketického strýce jako Sanders. I on zrušil stará tabu a socialismus v sovětském bloku jako by nikdy nezkrachoval. I on přichází s naprosto nerealistickými ekonomickými recepty. I k jeho neškodně působící personě se druží velmi agresivní hnutí, jež hovoří jazykem čistek a procesů se zrádci. Ti navíc přidávají další odstavené tabu – tabu antisemitismu (ten se v Americe vyskytuje víc mezi Trumpovými příznivci než mezi fanoušky Sanderse, který je sám Žid).

Uprostřed mezi těmito radikálními vlnami je drcen starý střední proud politiky. Strany mainstreamové levice i pravice se příliš dlouho shodovaly na skoro všem, na všechno měly procesy, dělaly to, co bylo podle jejich procesů třeba, a nevyřešily nic. V říjnu, uprostřed jednání o migrační krizi, si Evropská rada našla čas na schválení směrnice o tom, jak má vypadat svíčka a jakým má hořet plamenem – z iniciativy členských zemí, nikoli bruselské byrokracie. Jak mohou tito lidé čelit davům naštvaných lidí, kteří se chtějí cítit jako jedno tělo s vůdci, kteří se nebudou bát za ně rozdávat rány? „Jsme stále nejotevřenější a nejtolerantnější společností na světě,“ řekl minulý pátek předseda Evropské rady Donald Tusk. V západní politice nastupuje vlna lidí, kteří Tuskovi nebudou vytýkat, že nemá pravdu, ale že o to nestojí.