Na začátku byla touha po tom, co bylo vzácné a výnosné. Ještě před patnácti lety mělo v Česku vysokoškolské vzdělání necelých 10 procent lidí. Na univerzity nastupoval jen jeden ze čtyř maturantů. Tomu odpovídal finanční bonus za diplom. Ti, kdo ho měli, vydělávali v průměru víc než dvakrát tolik co lidé s maturitou. Byla to pojistka před nezaměstnaností.

Nemluvě o společenské prestiži, kterou jim diplom přinášel v zemi tak posedlé akademickými tituly, jako je Česko. Málokde, s výjimkou Rakouska a Německa, si je lidé tak důsledně dávají na vizitky a zvonky. V Americe nebo Británii by se vaší vizitce Mgr. nebo MBA vysmáli.

Politici podlehli veřejné poptávce a velmi rychle otevřeli cestu na vysoké školy masám. Na začátku byl dobrý úmysl, sen o vzdělané společnosti a tvořivé znalostní ekonomice s vysokou přidanou hodnotou. Bohužel se zvrhl. Rychle se ukázalo, že v éře upadající náročnosti značná část společnosti netouží po skutečném vzdělání a vědění, ale jen po diplomu, k němuž se chce dostat cestou nejmenšího odporu, s co nejmenší námahou. Místo skutečného vzdělání se české vysoké školy posunuly k masovosti a pavzdělanosti. Je to miliardový byznys s veřejnými i soukromými penězi, který je ušitý na míru průměrným, protože v něm mají většinový hlas. Nedaří se v něm výjimečnosti a excelenci, která vždy bývala smyslem a hlavním posláním nejvyššího vzdělání.

Sen, který se zvrhl

Po patnácti letech budování masového vysokoškolského vzdělání se podle posledních mezinárodně srovnatelných statistik Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj Education at a Glance můžeme pochlubit 19 procenty společnosti s diplomem. Na vysoké školy míří 60 procent maturantů. Máme víc vysokoškoláků než Němci se 16 nebo Francouzi s 18 procenty, kteří přitom na rozdíl od nás budovali své univerzity dlouhá desetiletí. S tím devalvovala i cena diplomu. Ten, kdo ho má dnes, už vydělává jen o 76 procent (za těch patnáct let pokles o více než 25 procent) víc než člověk s maturitou. V generaci mezi 25 a 34 lety už ale je ten rozdíl pouhých 49 procent, zatímco mezi lidmi z generace 55+ dosahuje 87 procent. Jsme na úrovni zemí severní a západní Evropy, které své univerzity postupně tvořily roky. V roce 2001 studovalo na českých vysokých školách 203 452 studentů, z toho se 4874 za vlastní peníze zapsalo na soukromé vysoké školy, které právě v té době začínají vznikat. Tehdy se ale ještě alespoň studovalo jakžtakž řádně a nefrčely víkendové rychlokurzy. Dálkově studovalo jen 36 645 lidí, z toho 1875 na soukromých univerzitách. V roce 2013, z něhož jsou poslední dostupná data Ústavu pro informace ve vzdělávání, bylo na vysokých školách zapsáno už 368 304 studentů, z toho 43 170 na soukromých. Prudce se rozšířily hlavně řady dálkových studentů. Celkově jich bylo 94 014. Nejprudší nárůst zaznamenaly soukromé školy, kde na distanc míří k diplomům 23 359 lidí, tedy více než polovina.

Je zřejmé, že nároky při přijímání i studiu musely dramaticky klesnout. Jinak to není možné. Úroveň inteligence a předpokladů pro studium ve společnosti totiž zůstává stejná. A když se na vysoké školy dostane 60 místo 25 procent maturantů, je laťka evidentně sražená. Žádné faktické srovnání znalostí těch, kdo na vysoké školy vstupují a kdo je opouštějí, bohužel neexistuje. Jsme totiž zemí s chronickým odporem ke srovnávání, takže zmasovění ani neprovázelo žádné přijetí všeobecně respektovaných testů, jaké používají nejlepší světové univerzity. Ty si udržují úroveň tím, že nikdy nepřijmou člověka, který nezvládne test na předepsaný počet bodů. U nás se sice za jedno z měřítek dají považovat testy studijních předpokladů od společnosti Scio, používá je ale stále jen zlomek škol. Většina má vlastní, ne zcela průhledné a navzájem srovnatelné přijímací zkoušky. Řada soukromých škol bere úplně každého, kdo jim zaplatí. A velká část platících to také dotáhne až k diplomu. Těch, kdo to nezvládnou, je podstatně méně než na veřejných vysokých školách.

Stát dodá klienty

Touha po titulech vytvořila nový výnosný byznys – tisk diplomů. Většina soukromých vysokých škol na něm vydělává v jednotkách až desítkách milionů ročně. Největší frajeři, jako majitel nejmasovější Univerzity Jana Amose Komenského Luboš Chaloupka, počítali zisky v miliardách. V letech 2007 až 2013 vydělával mezi 200 až 370 miliony korun ročně. Obchodní model byl velmi jednoduchý. Student zaplatil 50 tisíc korun za rok, což při počtu deset tisíc studujících neslo půl miliardy korun. S investicemi do učitelů se to zrovna nepřehánělo, takže zisky se jen hrnuly.

Zlatá éra tiskáren diplomů (nejen soukromých, ale i veřejných, kde je růst studentů ještě dramatičtější) začíná kolem roku 2007. Postupně začínají platit nové zákony, které policistům a úředníkům nařizují na určité pozice vysokoškolské diplomy. Stát tiskárnám diplomů přihrává tisíce klientů. Později přichází s reformou základních škol ještě zákon o pedagogických pracovnících, který nařizuje doplnění vzdělání i učitelům. Svého času v roce 2008 dokonce tehdejší náměstek ministra vnitra Ivana Langera Zdeněk Zajíček fantazíroval, že by úředníci na jisté pozice měli mít speciální tituly Master of Public Administration (magistr veřejné správy), pro něž by bylo potřeba založit speciální program.

Na začátku byl nejspíš opět dobrý úmysl mít na rozhodujících postech na úřadech a v policii vzdělané lidi. Ten nárok byl na místě. Zvlášť když dnes vidíme, jak katastrofálně si „elitní policisté“ z ÚOOZ počínají s nepříliš sofistikovanými ekonomickými kauzami. Pražská vrchní státní zástupkyně Lenka Bradáčová si často stěžuje, že případy na hraně politiky a byznysu brzdí nedostatečná intelektuální kapacita a kompetence vyšetřovatelů. Dává celkem jasně najevo, že by potřebovala k úspěšnému rozkrývání obchodů spíš experty s ekonomickou a právní erudicí než ostré hochy, kteří se vyžívají v dramatických ranních zásazích, ale těžko rozlišují mezi cenou a účetní hodnotou.

V tom dobrém úmyslu o vzdělané byrokracii se bohužel zapomnělo, že vzdělání, myšlení a kompetence není něco, co si koupíte v pár distančních kurzech. Zvlášť když na ty školy nikdo nemá skoro žádné nároky. A tak se rozjel velký byznys. Úředníci, policisté a učitelé dostávali diplomy z andragogik, speciálních pedagogik, sociálních politik a mediálních a komunikačních studií. První velký politický podnikatel a mafián František Mrázek jako jednu ze služeb policistům, kteří mu nosili informace, poskytoval starostlivost o jejich studia, aby se mohli udržet na velitelských postech.

Ten byznys ale nemohl být tak prvoplánový, aby v továrnách na diplomy studovali jen státní zaměstnanci. Bylo potřeba přitáhnout i běžné studenty, kteří by škole dodali zdání normálnosti. To nebylo úplně snadné. Snížené laťky na veřejných vysokých školách, zvlášť na různých měkkých vědách typu marketingu či komunikačních a mediálních studií, už prolezla značná část maturantů. Takže byl nejvyšší čas nasadit známé tváře. Ty se přece rády pochlubí, že jsou nejen krásní a úspěšní, ale i vzdělaní. A tak se čtenáři ze stránek bulvárů dozvídali, jak manželka zlatého slavíka Ivana Gottová tvrdě maká, aby zvládla zkoušky na mediálních studiích Univerzity Jana Amose Komenského. Na první „soukromé ekonomické“ univerzitě, jak si říká Vysoká škola finanční a správní v Praze, založená divokými privatizátory Mostecké uhelné společnosti, se zase měnili ve vzdělance známé pražské firmy Tomáš Hrdlička, David Vodrážka nebo Pavel Klega.

Univerzita není základka

Po pětadvaceti svobodných letech tady máme soukromé mateřské, základní i střední školy, které svou kvalitou značně převyšují veřejné školy. Postavit špičkovou soukromou univerzitu, která by byla lepší než veřejné vysoké školy, se ale ani ve chvíli jejich evidentního úpadku do masovosti nepodařilo. Je to totiž podstatně těžší než u škol nižších stupňů, a to hned z několika důvodů. Platy učitelů v mateřských, základních a středních školách jsou stále slabé. Když někdo přijde s plánem udělat skutečně kvalitní školu, jako se to kdysi podařilo Ondřeji Štefflovi s pražským PORG nebo později Petru Kellnerovi s Open Gate, může si dobrými platy přitáhnout ty nejlepší pedagogy, což je spolu s kvalitním ředitelem základ. Když je doplníte několika šikovnými rodilými mluvčími na jazyky a nastavíte studentům vysokou laťku nároků, máte dobrou školu. Na ni se vám budou hlásit chytré děti rodičů, kteří chtějí, aby se jejich potomci opravdu něco naučili. Za pár let se vám dobrá škola projeví v dobrých výsledcích dětí při vstupu na nejlepší gymnázia a univerzity.

U vysokých škol je to podstatně složitější. Na to, aby někdo rozjel skutečně dobrou školu s řadou oborů, potřebuje docela dost výborných akademiků. Ti skutečně schopní jsou si ale dnes na tradičních veřejných vysokých školách s reputací schopni, s různými granty, případně zakázkami pro soukromé firmy, přijít na rozdíl od učitelů nižších škol na velmi slušné peníze. Zvlášť v oborech, na nichž by soukromé vysoké školy chtěly vydělávat, jako je ekonomie, právo, marketing, mediální studia apod.

Vysokoškolský zákon dal navíc akademikům obrovskou svobodu. Oni sami si své veřejné vysoké školy řídí. Přes své zástupce v akademických senátech volí rektory a děkany, rozhodují o penězích a o všem, co se ve školách děje. Právě ta samospráva je zároveň jedním z důvodů úpadku kvality a zmasovění veřejných vysokých škol. Logika je jednoduchá: čím víc studentů vezmou, tím víc peněz od státu dostanou. Tím větší je rozpočet, o němž rozhodují. A když máte hodně studentů, musíte mít i hodně profesorů. Tím se opět snižuje laťka a přibývá průměrných. Ti pak většinami ovládnou akademické senáty a volí si děkany a rektory, kteří tu průměrnost udržují. Takže nemají nijak velkou motivaci přesouvat se do nových soukromých škol, kde by jim šéfovali jejich manažeři. Soukromé univerzity jim nemají co nabídnout, aby si je přetáhli jako své kmenové zaměstnance. Maximálně k nim čas od času vyrazí jako létající profesoři pro přilepšení.

Privátní vysoké školy tak moc nemají z čeho vybírat. Za honosnými názvy a marketingově lákavými nabídkami módních znalostí kulhá lidský kapitál. Rektorkou Vysoké školy finanční a správní (VŠFS) je Bohuslava Šenkýřová. Před jméno si v oficiálních dokumentech školy píše titul Dr. To je poměrně zvláštní, pochyby vzbuzující, zpravidla si dotyčný píše, jaký že to doktorát má. V roce 2009 Hospodářské noviny upozornily na to, že nejméně pět vyučujících včetně samotné rektorky v oficiálních dokumentech zatajovalo svůj titul RSDr. Ten si odnesli z Vysoké školy politické Ústředního výboru KSČ a nahrazují ho právě titulem Dr. Rektorka studium zatajila i ve svém životopise. Prorektor a vůbec první rektor VŠFS Vladimír Čechák ve svém profesním životopise neuvedl své publikace vydané „univerzitou“ ÚV KSČ, například spoluautorství knihy Úloha vědy v socialistické společnosti z roku 1987. VŠFS to komentovala tak, že je soukromou záležitostí každého držitele titulu, zda ho uvádí v plném, či zkráceném znění, a že otázka, zda někdo je, či není nositelem titulu RSDr., je pro posouzení odborné kvalifikace irelevantní, proto ji VŠFS nesleduje. Najdou se samozřejmě i výjimky. Děkanem sociologie je tady respektovaný profesor Petr Matějů, autor několika, nerealizovaných, vysokoškolských reforem, jež tlačily na zvýšení kvality.

Přidružená výroba znaleckých posudků

Tím však podivnosti nekončí. Přednášející VŠFS Vladimír Smejkal zpracoval v roce 2012 během jediného dne pro ministerstvo vnitra posudek, který podpořil kontroverzní vyřazení kandidátů z první přímé prezidentské volby kvůli chybám v peticích s podpisy. Právě pochybné posudky bývají často druhým pilířem byznys plánu tiskáren diplomů. Přeborníkem býval proděkan plzeňských práv Milan Kindl, kde praskla aféra s tiskem titulů rychlostudentů ještě dřív než na jakékoliv ze soukromých univerzit. Vytváření zdání prestiže a důvěryhodnosti je důležitým rysem pauniverzit. Kindl býval zástupcem České republiky v Radě OSN pro životní prostředí. Byl též zástupcem ředitele Ústavu státu a práva Akademie věd, který se na posudky přímo specializoval. Jako arbitr zastupoval český stát v arbitráži s firmou Diag Human. U britského International Biographical Centre si zakoupil zařazení mezi dva tisíce „nejvýznamnějších intelektuálů 21. století“ a také si v roce 2003 koupil u American Biographical Institute vyhlášení „Mužem roku“.

Akreditační komise, kterou už deset let vede známá politoložka Vladimíra Dvořáková, byla zprvu k pochybným vysokým školám shovívavá. Kolem roku 2008 ale postupně začala přitvrzovat. Pak přicházejí známé zásahy na plzeňských právech a odebrání akreditace Bankovnímu institutu. Na ten podala komise trestní oznámení už v roce 2011. Sama nemůže akreditace odebrat, na její návrh to musí udělat ministerstvo školství. To se ale většinou chovalo velmi pasivně. Komise v čele s Dvořákovou žádala omezení akreditace hned v několika programech Univerzity Jana Amose Komenského už v roce 2010. Ministerstvo odmítlo. „Toto rozhodnutí ministerstva považuje (komise) za věcně nesprávné, nedůvodné a vydané v rozporu se zákonem o vysokých školách. Má současně za to, že rozhodnutí bylo vydáno ve výrazném rozporu s veřejným zájmem,“ píše komise. Teď se Dvořáková rozhodla k razantnímu kroku a chce odebrat kompletně povolení k fungování UJAK. „V dubnu to zpracujeme a předložíme Akreditační komisi k projednání. Co s tím bude dělat ministerstvo školství, je už jiná věc.“

Pokud by se ministerstvo vzchopilo k akci, byl by to první razantnější zásah proti tiskárnám diplomů. Úředním rozhodnutím se dají ale řešit jen nejvíce flagrantní případy, jako je UJAK. Inflace vzdělání a úpadek úrovně dokáže zbrzdit jedině pečlivé rozlišování. Trend se začne obracet ve chvíli, kdy se nebudou šéfové ptát, jestli máte diplom, ale odkud ho máte. K tomu jsou potřeba dobré žebříčky, respektuhodné a nemilosrdně srovnávající úroveň vysokých škol a hlavně znalostí a schopností těch, kdo jimi prošli. Nejvíc úpadkových fakult, kateder a oborů je bohužel na veřejných školách. Neprotáčí se jimi pár soukromých, ale desítky veřejných miliard ročně.