Markéta Všelichová a Miroslav Farkas, Češi zadržení minulý rok v Turecku a obvinění ze spolupráce s kurdskou milicí YPG, byli odsouzeni k šesti letům a třem měsícům vězení. Proti rozsudku se odvolají, nicméně případný návrat vězňů do Česka dříve, než si odsedí celý trest, je nyní v rukách české diplomacie. Vzhledem k povaze „nepřátelské činnosti“, které se měli Farkas a především jeho partnerka Všelichová vůči Turecku dopustit, existuje slušná šance, že ministerstvo zahraničí naše občany z blízkovýchodního kriminálu nakonec vyreklamuje. Farkas a Všelichová totiž podle všeho za syrské Kurdy bojovali spíš naivním internetovým aktivismem než se zbraní v ruce.

Drsňácká selfie v uniformě a pózování s kalašnikovem po boku bylo v případě té mediálně viditelnější z uvězněné dvojice, pětadvacetileté Všelichové, sotva něčím víc než romantickou sebestylizací. Je třeba říci, že romantizující pohled na revoluci v kurdské severní Sýrii, takzvané Rojavě, jejíž páteří jsou právě milice YPG, do určité míry sdílí celý Západ. Tomuto pohledu se rozhodně nedá upřít racionální základ: v Rojavě se skutečně realizuje pozoruhodný společenský experiment mísící ženská práva, ekologii, přímou demokracii a prvky nově myšleného socialismu do eklektického celku.

Myšlenky prosazované syrskými Kurdy sice zní jako kompilát salonního levičáctví, přesto se však ozbrojené síly Rojavy, špatně vybavené a bez moderního výcviku, ukázaly jako nejefektivnější síla v boji s Islámským státem v Sýrii. Právě tento kontrast mezi progresivními Kurdy a brutální středověkou ideologií IS táhne již několik let do Rojavy pestrou směs lidí ze Západu, ochotných bojovat za myšlenku svobodného Kurdistánu. První skupinou jsou různí idealisté nebo osoby spjaté s radikálně levicovou a anarchoautonomní scénou, zejména německou. Pro ty rojavská revoluce představuje nejspravedlivější zápas současnosti, experiment ve svobodě a zároveň alternativu ke kapitalismu.

Druhou významnou skupinu tvoří bývalí příslušníci amerických a britských ozbrojených sil, většinou veteráni z Iráku a Afghánistánu – ty do další války ženou různé motivace: vztek nad tím, že v místech, kde kdysi sami bojovali a kde umírali jejich kamarádi, nyní vládnou džihádisti. Nebo prostě neschopnost zapojit se zpět do civilního života, častý problém veteránů. Která z těchto dvou skupin je na frontě s islamisty víc k užitku, je asi jasné.

Všelichová a Farkas nepochybně patří ke skupině první. Do Rojavy jezdili na jakési spanilé jízdy, Kurdové je několikrát vzali na frontu, kde si udělali fotky, ale žádných bojů se aktivně neúčastnili. Zejména Všelichová byla zato značně aktivní na sociálních sítích a poté i v českých médiích. Právě sdílené fotografie a statusy nyní u tureckého soudu hrály roli předmětů doličných. A tady je třeba natvrdo říct, že hrát si na kurdského revolučního bojovníka, šířit se o své činnosti na sociálních sítích a v médiích a pak se pohybovat na území státu, který s kurdským separatismem již čtyřicet let prakticky válčí, a to dost brutálními prostředky, je navýsost stupidní jednání. Zejména pokud přihlédneme k utahování šroubů, které Erdoganův režim v zemi realizuje od pokusu o vojenský převrat. Za Kurdy v Sýrii se zbraní v ruce bojuje několik set občanů západních států. Všelichová ani Farkas bojovníci nebyli. Do Rojavy je přivedl idealismus a zřejmě upřímná víra ve spravedlivý zápas Kurdů proti islamistům.

To je koneckonců pochopitelné. To, že nechápali, nebo spíše odmítali chápat, že pokud jednou spolupracuji s guerillou, kterou sousední stát a největší mocnost v oblasti vede coby teroristickou organizaci, není asi úplně rozumné fotit si selfíčka jako turista na Karlově mostě, zejména pokud se přes řečenou mocnost chystám ještě někdy cestovat, už příliš pochopitelné není. Je přesto třeba doufat v co nejrychlejší návrat obou facebookových partyzánů do vlasti. Za hloupost se možná platí, ale šest let v tureckém vězení, kde se s prokurdskými aktivisty rozhodně nejedná v rukavičkách, je tisíckrát tvrdší trest, než jaký si zasloužili.