Je to dnes přesně šestnáct let, ráno jsem jel do práce metrem, bylo v něm naprosté a vážné ticho, někteří lidé nehnutě zírali před sebe, většina jich ale byla zahloubaná do novin. Na titulních stranách měly obrovské fotky hroutících se mrakodrapů. Všechny kromě zpráv z místa útoků obsahovaly také sdělení: „Svět se změnil.“ Všichni tomu věřili, já taky. Právem. Protože svět se tehdy skutečně změnil během jednoho dne. Asi jinak, než si tehdejší cestující na trase C mysleli. Asi ne tolik. Asi tehdy lidé čekali, že na Západ dopadnou ještě další a třeba i horší rány, že proběhnou další útoky, podobně strašné a podobně teatrální, vypočítané na děsivý efekt. Nestalo se tak, alespoň zatím, alespoň ne v takové míře. Islamističtí teroristé si už taky uvědomili, že podobný spektákl už asi nezinscenují, a změnili taktiku, útočí v menším měřítku a jaksi osobněji, pokud by se jim podařilo dosáhnout kritické hranice počtu podobných útoků, mohlo by to mít daleko rozkladnější účinky než ojedinělý veliký útok.

Jedenácté září 2001 je už historie, mladí lidé, kteří dnes vstupují na vysoké školy, na ten den mají maximálně hodně matnou vzpomínku, spíš si ho ale nepamatují, znají ho z vyprávění. Neznají jiný svět než po té změně. Kde pokračuje válka v Afghánistánu, útočí se v evropských ulicích, skloňuje se hrozba terorismu a taky míra, v níž mohou koexistovat islám a Západ.

Zároveň ale debaty, jež se vedly bezprostředně po jedenáctém září, mohou působit právě jenom jako projevy historie, pro každodenní život lidí představoval výraznější předěl den, kdy byl spuštěný Facebook, kdy byl prodaný první smartphone (kdyby se, nedejbože, stalo něco světodějného dnes, tištěné noviny si lidi v metru asi číst nebudou). Důsledky těchhle změn budou asi dalekosáhlejší než pád věží WTC a možná v něčem třeba i více destruktivní.  

V něčem se ale odkaz jedenáctého září s „postfaktickým“ dneškem protíná. Útok na WTC byl přelomový pro rozvoj konspiračních teorií, jejich tzv. mainstreamizaci, bez něj by k ní možná vůbec nedošlo. Obrazy velkých spiknutí, představa, že všichni lžou, cokoli může být pravda a zároveň není pravda vůbec nic, začaly do veřejného prostoru po útoku na WTC vstupovat v daleko větší míře. Dnes se ale konspiračními teoriemi vysvětlují jiné věci, padající věže se jaksi okoukaly. Před šestnácti lety se změnil svět, vlastně se ale spíš vrátil k normálu, pro  Západ skončila představa budoucnosti jako nutně prosperující a mírové.

Ten den strašným způsobem lidem připomněl, že se kdykoliv může stát cokoliv, že změna může přijít náhle a nečekaně, nezávisle na prognózách znalců aktuálních trendů. Taková jednoduchá, banální pravda, kterou ale člověk má tendenci zapomínat, dnes možná ještě víc, v zajetí těch svých fakt a pseudofakt a jejich prefabrikovaných výkladů. Osud má tu drzost kašlat na ně. Někdy to zní docela hrozivě, ale je možné v tom najít i jisté povzbuzení.