Prezident Bolívie Evo Morales si jako jeden z posledních levicových politiků držel mezi občany oblibu, zatímco jeho ideologičtí souputníci v sousedních zemích ztráceli pozici za pozicí. Jenže nyní při referendu o změně ústavy, která mu povolovala další mandát, těsně prohrál.

Krátce před referendem o kontroverzní změně bolivijské ústavy na konci února vzal prezident Evo Morales s sebou do auta zpravodaje španělského deníku El País. Sám řídil a zářil optimismem. Žurnalistovi předváděl, jak si umí bezprostředností získat lidi z ulice. Při placení mýta pokynul z okna překvapené prodavačce fazolí a koupil si od ní dva pytlíky. Odmítl drobné nazpátek se slovy: „Příště mi je vrátíš.“ Při jiné zastávce si od mladíků koupil noviny plné informací o tom, jak si první indiánská hlava státu s převážně indiánským obyvatelstvem chce se souhlasem lidu prodloužit pobyt u moci. Morales na ně přátelsky mrknul: „Je zakázáno se mýlit.“

Jenže bolivijské populace se „zmýlila“ – 51,3% většinou Moralesovi nepovolila v roce 2019 kandidovat počtvrté na nejvyšší post. Po pěti dnech počítání, kdy prezident marně doufal, že venkovská populace se masivně rozhodla pro něj, prohru akceptoval se slovy, že je to „pouze malá prohraná bitva, ale nikoliv válka“.

Kolikrát jsem to Chávezovi říkal

Už nyní je Morales s deseti lety u kormidla nejdéle vládnoucí prezident v dějinách země proslulé nestabilitou. A chtěl by více, protože – podle svých slov pro El País – přes schopné lídry z mladší generace on je tím jediným, kdo zajistí jednotu při prosazování antiimperialistického a socialistického programu. Ale sliboval, že ho případný neúspěch mrzet nebude a vrátí se na své pole. Po prohře ho nadšení pro rolnictví náhle přešlo.

Porážka je o to palčivější, že při posledních volbách v říjnu 2014 se stal prezidentem potřetí s většinou 61 % hlasů hned v prvním kole. Ještě krátce před referendem se zdálo, že má Bolívii na své straně a že zůstane posledním úspěšným představitelem tzv. růžové vlny. Ta se přes kontinent přelila na přelomu tisíciletí, kdy se díky ní dostali k moci téměř všude veskrze ústavní cestou socialisté různého stupně radikálnosti a respektu k demokracii.

Jenže kdysi populární prezidentky Brazílie, resp. Chile, se topí v korupčních skandálech. Ekvádorský vůdce Rafael Correa už oznámil, že v roce 2017 znovu kandidovat nebude. Cristina Fernándezová v listopadu nedokázala Argentince přesvědčit, aby si zvolili jí vybraného nástupce. A pohrobci Huga Cháveze utrpěli ve Venezuele o dva týdny později naprostý debakl. Občané jim spočetli, že svými centralistickými reformami přivedli zemi do situace, kdy nejsou k dostání ani základní potraviny.

„Kolikrát jsem Chávezovi říkal: ‚Změň hospodářskou politiku, nemůže vše subvencovat.‘ Aby se udržela ideologie, je třeba zajistit potraviny. Lidem nemůže chybět voda, elektřina, prostě to základní,“ vysvětloval Morales. Nutno dodat, že sám od svého kamaráda za časů rekordních cen ropy šikovně vyškemral miliony dolarů na různé rozvojové projekty, kterými si venezuelský comandante kupoval roli lídra Jižní Ameriky. Evo, jak se Moralesovi všeobecně říká, o takovou pozici nikdy neusiloval – ani když se po smrti Cháveze sama nabízela. Radši se držel domova, z čehož Bolívie prosperovala.

Hned po svém nástupu v lednu 2006 znárodnil ložiska zemního plynu, který společně s těžbou kovů tvoří zhruba čtyři pětiny exportu. Měl štěstí, zrovna tou dobou šly ceny surovin nahoru, což mu umožnilo investovat do sociálních programů. Morales to však nepřeháněl, rozpočet držel pod kontrolou a po počátečních rozmíškách se k vzájemnému prospěchu dokázal smířit i s velkými domácími byznysmeny, o což se třeba Chávez nikdy nepokusil. Andská republika tak zažila snové desetiletí. Extrémní chudoba se podle The Economist snížila z 38 na 17 %, HDP na osobu vzrostl z 1137 dolarů na 3122.

Evo-fashion pro celý svět

Morales jde na vše selským rozumem, nepotřeboval žádná studia. Narodil se v říjnu 1959 v zapadlé aymarské vesnici Orinoca v domku se slámovou střechou. Ze šesti sourozenců čtyři umřeli ještě jako děti, školu skončil po několika ročnících a musel pracovat. Živil se jako pastýř lam, trumpetista a časem se přemístil do teplejších krajů, aby pěstoval koku. Od své mateřské řeči se pomalu odpoutal, takže dnes projevy přednáší pouze ve španělštině a aymarštinu, jazyk největšího indiánského etnika, se od nástupu do funkce prý opět doučuje. Měl by jít příkladem, protože teoreticky by všichni úředníci měli vedle španělštiny ovládat i některý z lokálních jazyků.

Právě kvůli jeho neznalosti kritici prezidenta obviňují, že se za Aymaru focením na billboardy v čapkách horalů jen maskuje – kvůli volebním hlasům. Indiánství je základ Moralesovy politické image a dává si na jeho zdůrazňování záležet. Vedle obyčejné inaugurace se nechal na vládce pasovat i v ruinách Tiahuanaco, kde sídlila mocná předincká říše. Na toto svaté místo jezdí každý červnový slunovrat, aby obětoval podle dávných tradic Matce Zemi. V právním systému postavil naroveň zákony podle západního mustru a domorodou spravedlnost.

Evo také zásadně nenosí kravaty, které považuje za symbol vykořisťovatelů. Nejdříve jezdil po světě v teniskách a pruhovaném svetru, což mu zajistilo místo na stránkách zahraničních novin, kam se prezidenti nejchudšího jihoamerického státu dostávali jen zřídka. Dnes už má dokonce svoji Evo-fashion, kterou pro něj podle aymarských tradic vytvořila nejznámější bolivijská návrhářka Beatriz Canedová Patiñová. Jedná se o kabátce bez límců ozdobené indiánskými ornamenty. Pod nimi bělostné košile. Morales poté, co si v populistickém gestu po nástupu do funkce snížil plat, vyhodil i pradlenu s tím, že si pere sám.

Zavaž mi střevíček

Jenže image muže z lidu se v posledních měsících začalo vytrácet. Velkého ohlasu mezi Bolivijci se dostalo jeho tkaničce, kterou si prezident velkopansky nechal zavázat od svého asistenta. Lidu to připomnělo nabubřelost předchozích vládců, které Morales při zdůrazňování vlastní normálnosti dokázal od moci odstavit. Krátce před referendem se ukázalo, že manažerka čínské firmy, jež od eráru dostává nebývalé množství zakázek, byla Evovou milenkou. Hned se na sociálních sítích vyrojily spekulace, jak se v Bolívii obchoduje se vlivem.

Morales to nazval „špinavou válkou opozice“, ale sám už před volbami avizoval, že jeho nesourodé Hnutí za socialismus nemá především ve městech dřívější podporu. Důvodem pro její ztrátu „jsou machismus a korupce… Všichni chtějí být starostové, radní,“ postěžoval si El Paísu na své soudruhy, které sjednocuje jen jeho osoba.

Rozhodující procenta na stranu NE přidaly události v El Alto šest dní před hlasováním. Město na studené náhorní planině hned nad metropolí La Paz bylo Moralesovou baštou. Jenže právě tady se moralesovský starosta Edgar Patana ukázal jako nenasytný korupčník. Občané ho nahradili 34letou indiánkou Soledad Chapetónovou, což bylo do Evova vstupu do politiky těžko představitelné.

Právě ona byla těsně před referendem cílem žhářského útoku na radnici, který provedli Patanovi lidé. Sama vyšla bez újmy, ale šest úředníků se udusilo zplodinami. Po této tragédii si mírná, ale přeci jen jasná většina Bolivijců řekla, že pro jejich vlast bude lepší, když se úspěšný politik Morales v roce 2019 z prezidentského paláce už vystěhuje.