Už se to zase rozjelo, HBO začala vysílat sedmou, předposlední řadu seriálu Hra o trůny, adaptaci knižní řady George R. Martina – spisovatel ale v posledních letech jaksi přestal stíhat a televizní seriál jeho prózu předběhl. Je to, jak se dnes rádo říká, globální fenomén, v případě Hry o trůny se ale tohle přepjaté klišé dá použít se skoro čistým svědomím.

Na seriál se skutečně dívají desítky milionů lidí po celém světě, po odvysílání jednotlivých dílů vycházejí v denících v mnoha zemích rekapitulace a hodnocení, tipovačky, kdo přežije a kdo umře. Těch druhých bude víc – být postavou ve Hře o trůny je dost nebezpečné živobytí. Nová pokračování jsou vysílána ve stejný čas najednou (nebo jen s jednodenním zpožděním) v mnoha zemích – i to dělá z Hry o trůny možná poslední televizní sdílenou zkušenost tradičního typu – spousta a spousta lidí ve stejný večerní čas sleduje jednu věc a druhý den probírá, co je v Západozemi nového. Víc takových událostí už možná nebude, pokud převládne trend streamování televizní zábavy, který z každého diváka dělá programového ředitele, jenž si vybírá ze seriálů často zveřejňovaných najednou.

Hra o trůny byla považována za riskantní podnik, na televizní poměry převelice nákladná produkce, fantasy série s opět převelice složitým dějem, který je potřeba vyprávět v mnoha sezonách. Je spousta argumentů, proč by takový plán nemusel vyjít – v kinematografii posledních let se dá najít dost příkladů, kdy bylo nutno po první části odpískat ambiciózní projekty vycházející z populární literární předlohy. Tvůrci Hry o trůny ale dokázali plus minus trefit to, co publikum chtělo, aniž by o tom třeba vědělo. Má atributy žánru – draky, zombies, čarodějnice, velké bitvy, mocenské intriky, lásku nebo tedy alespoň hodně sexu. Tyhle přísady trashe ale podává jaksi navážno, nějakým způsobem je povyšuje, zasazuje do dramatu, jehož ambice se zdá být vyšší než vytvořit „zabiják času“, u kterého se dá vypnout a nechat se rozptylovat pohledem na všechnu tu krev a odhalenou kůži.

Cosi podobného – samozřejmě na jiné úrovni – se kdysi podařilo Francisu Copollovi s Kmotrem, v době svého uvedení komerčně nejúspěšnějším filmem všech dob. Vzít „historku z podsvětí“, žánr, který dosud nikdo nepovažoval za umění, a na jeho půdoryse vytvořit skutečnou tragédii. Autoři předlohy seriálu vytvořili velice rozsáhlý, prokreslený svět, zasadili do něj množství propletených příběhů. Uspokojili tím fanoušky „nerdy“, kteří spíš než hloubku potřebují komplikovanost, při sledování Hry o trůny tak mohou s potěšením kombinovat, nacházet souvislosti, vědět, že dědeček téhle postavy kdysi znásilnil babičku tamté, což se možná po deseti dvaceti dílech nějak projeví. Ten seriál ocení i fanoušci klasických historických dramat, na něž může působit jak Tudorovci plus Borgiové na druhou. Samozřejmě ukazují dost a dost násilí a sexu, zároveň tím ale ilustrují zkaženost svého fikčního světa, dosahují tím tak nasycení vlka (diváckého uspokojení z krve a sexuálního násilí), koza morálních ohledů ovšem zůstává celá (přesněji řečeno jak kdy, scéna v níž Jaime Lannister znásilňuje svou sestru Cersei vedle rakve plodu jejich incestního vztahu, krále Joffreyho, byla shledána už za čarou a hojně kritizována). Reputaci seriálu založili na bezohlednosti, nejenom na – alespoň pro mainstreamovou zábavu – extrémních scénách, ale taky na ochotě odpravovat hlavní postavy jednu po druhé, vytvořit tak dojem, že v jejich světě nemá nikdo přežití jisté. A taky – při vší podobnosti světa Hry o trůny s evropským středověkem – je ten svět utvářen velmi soudobým světonázorem a někdy i zabydlený jeho nositeli. Příkladem budiž Tyrion Lannister (Peter Dinklage), jedna z nejsympatičtějších postav seriálu.

Ve světě Hry o trůny jde především o moc, podíl na ní. Lidé, kteří se tváří, že usilují o něco víc, třeba náboženští horlivci, patří k těm největším padouchům. Tyrion nevěří skoro ničemu, a proto v tom světě mocenských nároků, dávných proroctví a apokalyptických vizí působí jako hlas rozumu, stoupenec, řekněme, jakž takž rozumné reálpolitiky. Měl to v životě dost těžké, narozený do rodiny nejmocnějších velmožů – Lannisterových. Je ale postižený, zakrslého vzrůstu, jeho imponující otec jím proto pohrdal a dával mu to náležitě najevo. A to, že bratr a sestra si začali mnohaletou incestní aféru, Tyrionovi asi taky moc nepřidalo. Tyhle handicapy dospívání ale překonal skoro až obdivuhodně. Jiný by se na jeho místě urychleně zcvoknul, Tyrion jen propadl – na poměry Hry o trůny nijak bezuzdné – prostopášnosti: rád se napije, taky rád vyhledává společnost žen, jež si za podobné služby nechávají platit, do jedné se dokonce z celého srdce zamiloval. A především – v časech, které se v mnoha ohledech vymkly, se snaží prosadit politiku založenou na nějaké míře rozumnosti, nebo dokonce udržitelnosti. Ve vysokých státních funkcích se chová jako pragmatický cynik, což je ale v poměrech v Západozemi obvyklých docela pokrok. Tyrion je důsledně nefanatický, netrpí ani idealismem, tou „dětskou nemocí“, jejíž nositele ve světě Hry o trůny často potká velmi krutá smrt. Jedná důsledně prakticky, nemá nejmenší problém použít metody, nad nimiž by se citlivému demokratovi na dnešním Západě zvedl kufr, často tak ale činí v zájmu dobré věci, i když sám by ten termín asi nepoužil. Usiluje o to, aby věci jakž takž fungovaly, aby se jeho svět i svět těch prostých lidí někde v podhradí nezvrhával do nejhorších excesů, tlumí sklony lidí ve svém okolí rozpoutávat to nejhorší šílenství. Zná ten svět z té nejhorší stránky, v pravém slova smyslu zdola, je odhodlaný ho v mezích možností vylepšit, stran toho, co je možné, ale netrpí žádnými iluzemi. Jeho pohled je docela cynický, ve světě Hry o trůny je však Tyrionův cynismus pomalu to nejhumánnější, jeho nositel aspoň není posedlý mocí. Přitom má taky svoje city, zamiluje se do prostitutky; příkoří, jež musel trpět od otce, jednou starochovi spočítá, když na něj má zase řeči – napálí do něj šíp, když tatík vyprazdňuje střeva – jinak to ve Hře o trůny s její představou subtility ani být nemohlo. Tyrion Lannister je vlastně prototyp dobrého politika do zlých časů. Na Hru o trůny se dívají miliony mladých diváků, kteří na Západě propadají kouzlu populistů zleva i zprava, obdivují na nich třeba zásadovost samu o sobě, aniž by se ptali, jestli zásady jejich idolů vůbec za něco stojí. Možná by ten seriál mohli sledovat trochu pozorněji.