Hlasováním o důvěře vládě, zdá se, skončila polská odposlechová aféra. To, co vypadalo na největší otřes polské politické scény za poslední desetiletí a co vedlo k diskusi o předčasných volbách, vyvrcholilo bezpečným vítězstvím kabinetu premiéra Donalda Tuska. Vláda získala ve středu 25. června 237 hlasů, o dva víc, než mají kluby vládní koalice. Opoziční strana Právo a Spravedlnost pro svůj plán na jmenování vlády odborníků nenašla spojence.

Ti, kdo na nahrávkách zveřejněných týdeníkem Wprost pronesli nejskandálnější slova, zůstávají ve funkcích (s výjimkou dvou činitelů, kteří o ně přišli již dříve z jiných důvodů). Zatím nejvyšší cenu zaplatil ministr zahraničí Radoslaw Sikorski – cenu lahve Bordeaux. Poté, co vyšlo najevo, že za večeři v restauraci Amber Room s exministrem financí Jackem Rostowským Sikorski zaplatil služební kreditní kartou, refundoval úřadu částku za lahev Pomerolu ročník 2008, která prý přesahuje standardy úřadu pro pohoštění. Večeři ovšem označil za pracovní, takže zbytek zůstává na kontě daňových poplatníků. Wprost sice zveřejňuje další odposlechy, ale v těch už nefigurují nejvyšší činitelé. Jestliže je momentálně vrcholným tématem aféry nezveřejněná cena oné lahve, je jasné, že vláda je z nejhoršího venku.

Až příliš velká podobnost?

Při pohledu od nás se člověk nemůže zbavit dojmu, že Polsko je Česká republika naruby. Probíráte-li se polským zpravodajstvím, narážíte na důvěrně známou realitu: osoby, jež média jednou označují za podnikatele, podruhé za lobbisty. Politiky, kteří, abych si vypůjčil příměr kolegy Dana Kaisera, v televizi říkají „finanční prostředky“ tam kde normální člověk „peníze“ – a v soukromí jsou sprostí jak dlaždiči. O léta zpožděné infrastrukturní projekty. Podivné veřejné zakázky s nevypověditelnými smlouvami. Dosazování stranických bafuňářů pochybné kompetence do statutárních orgánů státních podniků. Manažera státního energetického gigantu, který je s politiky jedna ruka. Podezřele nesmyslné výdaje státních orgánů a firem na reklamní kampaně. Otevřený útok státu na média jako to jediné, co dokáže sjednotit novináře, kteří se jinak neshodnou v interpretaci naprosto ničeho. Politiky reagující na zveřejnění každé nepříznivé zprávy mnohokrát omílanými tvrzeními o nepřátelské kampani.

Ale taky vidíme, že politici a instituce reagují úplně jinak, než jsme si u nás za poslední rok zvykli.

Zaprvé, navzdory tvrzení na jedné z nahrávek, že „polský stát fakticky neexistuje“, mají polští politici situaci pevněji v rukou než u nás, soudě jak z obsahu nahrávek, tak ze záchranných opatření a protiofenzivy, kterou rozjeli po jejich zveřejnění. Polští politici se nestrachují, kdo bude příštím nejvyšším státním zástupcem a zda na ně policisté něco chystají. Polští politici je využívají. O tom svědčí jak třeba řeči, které vede Sikorski s Rostowským na téma, jak zatopit opoziční PiS: Sikorski navrhuje zorganizovat v Sejmu „dvouletý cirkus“ s vyšetřováním opozičního politika Macierewicze, ale dodává, že Tusk má zřejmě jinou představu a „deal se Seremetem“ (nejvyšším prokurátorem). Stejně tak nasazení nejvyššího prokurátora při posuzování katastrofálně kontraproduktivního zásahu policie a kontrarozvědky v redakci Wprostu. Stížnosti na „zametače“ zjevně v polské populární kultuře nejsou v kurzu.

Stejně jako poptávka po nějakém polském státním zástupci Ištvanovi. Nahrávky obsahují řadu momentů, které vyvolávají podezření z porušení zákonů. Často samozřejmě patří do oblasti drbů či tvrzení o třetích osobách, s nimiž je radno zacházet opatrně. Ale to u nás přece některé státní zástupce a novináře neodradilo. Jestliže se u nás policie zajímá o trafiky pro poslance, a dokonce o odvolání ministra Pospíšila, nelze si představit, že by přinejmenším nezavětřila, když by seznala, že odvolání ministra financí Rostowského bylo, řekněme, předpověděno guvernérem centrální banky Belkou – i když pro odvolání Rostowského existovaly i jiné důvody. Z odposlechů lze jmenovat zmínku o tom, že jeden z protikandidátů při volbě prezidenta odstoupil výměnou za to, že Občanská platforma zaplatila jeho dluhy.

Pak je tu zmínka o tom, že po posledních volbách měl Tusk spokojeně zvolat, že „teď už klidně benzin může stát třeba sedm zlotých“. Rostoucí cena benzinu byla v roce 2011 předvolebním tématem. Jak ukázal ekonomický komentátor Rafał Hirsch, od roku 2011 dodnes dominantní státní výrobce paliv PKN Orlen měnil velkoobchodní ceny dieselu v průměru čtyřiapůlkrát za pracovní týden. Za téměř měsíc od 14. září do 10. října 2011 ji změnil jen dvakrát. Takové anomálie našel Hirsch za celé sledované období už jen dvě, z nichž jedna byla o státním svátku. 9. října byly volby. Pak začal Orlen cenu zase zvyšovat.

Trocha pokory: eurokomisařka není stará komouška

V Polsku se diskuse spíš než na trestněprávní rozměr zaměřila na otřesení důvěryhodnosti institucí. A to samozřejmě hrozí vždy, když se otevře propast mezi veřejnou prezentací politiků a jejich privátním uvažováním. Někde jde o obyčejné drby či projevy politické rivality. To lze vyřešit trochou veřejné pokory – veřejnost jistě věřila exministru Rostowskému, že když se bývalé evropské komisařce Danutě Hübnerové omlouval za to, že ji označil za „starou komoušku“ a „nafoukanou bábu“, myslel to upřímně. Někde jde jen o to, že některé problémy se neventilují veřejně. Guvernér Belka mluví o problémech zahraničního vlastnictví polských bank a nevýhodách eura způsobem, kterému i u nás rozumíme. Sikorski mluví o Američanech a Britech způsobem, který vychází z jeho vidění polských zájmů. Výroky jiných ministrů prozrazují cynismus – ne tak použitým výrazivem, ale tím, že sami politice, kterou prosazují, nevěří –, například snahy o pozvednutí zaostávajícího východního Polska jsou jim k smíchu a státní investiční společnost Polskie Inwestycje Rozwojowe (má poskytovat dlouhodobé financování infrastrukturních projektů) je dnes již legendární „chuj, dupa i kamieni kupa“. Tusk toto otřesení důvěry v instituce v projevu v Sejmu redukoval na osobní selhání jednotlivců.

Tím, kde se Polsko nejvíce ukazuje jako opak Česka, je reakce vlády v čele s premiérem Tuskem. Předseda vlády zvolil jednoznačnou strategii: odposlechy jsou dílem zločineckého spiknutí, které usiluje o destabilizaci polského státu. Těžko říct, jestli je to tím, že Tusk je z jinšího materiálu, že Poláci mají větší smysl pro autoritu státu, anebo že se na tom podepsal aktuální pocit ohrožení z Ruska, ale Tuskovi jeho strategie vyšla.

Některá polská média přišla s rekonstrukcí, podle níž je zveřejnění nahrávek pomstou „uhelné mafie“, proti jejímž ilegálním dovozům uhlí z Ruska a daňovým podvodům nedávno zasáhla policie, a zároveň vše dala do souvislosti s ruskými tajnými službami poněkud krkolomnou konstrukcí: manažer restaurace Sowa a přátelé dřív pracoval v restauraci Lemongrass, která zanikla poté, co vyšlo najevo, že se její majitel stýká s ruskými agenty a je ve spojení s hlavou solncevské mafie Semjonem Mogilevičem. V rámci tohoto poněkud bizarního čtení se čtenář mimo jiné dozví, že Tusk k vytváření energetické politiky využíval tajné služby a že jeho vláda, vydávaná za baštu liberalismu stojící proti zpátečnickému, etatistickému PiS, má v plánu zřídit státní síť obchodů s uhlím.

Když odposlechy vyšetřuje ministr na nich zachycený

Číšníkům z restaurací a obchodníkovi s uhlím Marku Falentovi policie dokázala sdělit obvinění nápadně rychle. Novinářské rekonstrukce se opírají výhradně o policejní zdroje, přičemž vyšetřování má pod sebou na nahrávkách kompromitovaný ministr vnitra Sienkiewicz. Jestliže u nás doma máme sklon propadat něčemu podobnému, při pohledu zvenčí bije do očí, jak je to riskantní. Mlhavá argumentace vládních činitelů o spiknutí temných sil tak ovšem dostávala obrysy. Když Tusk v Sejmu pronášel svůj projev před hlasováním o důvěře, jeho slova o tom, že neví, „jakou abecedou byl tento scénář napsán“ (nápověda: latinkou ne), padala v tu chvíli na úrodnou půdu.

Je jasné, že časem může být všechno jinak. Podle diplomatických zdrojů bylo propojení dotyčných restaurací Amber Room a Sowa a přátelé s postkomunistickými podnikatelskými strukturami jasné každému, kdo trochu chtěl. Že politici a celebrity ve své věrnosti určitým podnikům často nejsou schopné odolat pocitu exkluzivity a soukromí, jež může být iluzorní, to známe i u nás. Polské ministerstvo zahraničí ovšem někdy samo navrhovalo tyto restaurace za místa diplomatických schůzek. Nabízí se otázka: zanedbávala polská kontrarozvědka a ochrana ústavních činitelů tak amatérsky svou práci? Anebo dělala něco úplně jiného?

V takových situacích by si člověk ideálně přál, aby se pozornost rovným dílem zaměřovala jak na původ nahrávek, tak na jejich obsah. Jestliže náš mainstream má sklon soustředit se na to první, polský se vychyloval k tomu druhému. Po krátkém vzedmutí novinářské podpory při razii v redakci Wprost se novinářská scéna opět vrátila ke svému tradičnímu štěpení. Jedni šli po uhelné mafii, druzí jim připomínali, že například v roce 2006 dostali dva reportéři televize TVN za skrytou kamerou pořízené nahrávky poslanců PiS novinářskou cenu roku.

Edward Lucas měl hned jasno: Rusové

Samostatnou kapitolou, při níž Čechovi nezbývá než zírat, je to, co nelze nazvat jinak než novinářskou klakou Polska v některých západních médiích. Šéf zahraničního zpravodajství Economistu Edward Lucas vedl na Twitteru, na stránkách svého týdeníku a v dalších publikacích frenetickou obranu svého přítele Radka Sikorského, přičemž spekulaci o ruských tajných službách v pozadí prezentoval jako v podstatě hotovou věc. Reportéři jiných západních novin se soustředili výhradně na pasáže odposlechů zajímavé z hlediska bankovnictví a zahraniční politiky a náznaky zneužívání moci ve vnitropolitickém boji zcela přehlíželi – těžko říct, zda se s nimi vůbec seznámili, anebo se spolehli na ujišťování svých polských přátel, že to jsou jen takové kecy.

V posledním vydání Economistu vyšla zvláštní sekce o „novém jagellonském zlatém věku Polska“. Tento termín mimochodem pochází od ekonoma Světové banky Marcina Piatkowského – těžko si představit Čecha v mezinárodních institucích, který by v jakékoli situaci takto pojednával o České republice. A na americkém serveru Foreign Policy vyšel profil šéfredaktora Wprostu Sylwestera Latkowského od polské autorky, která shromáždila všechny pomluvy, na které se dalo narazit, počínaje tím, že seděl ve vězení, přes to, že dovážel šampony, až po to, že jeho dokumentární filmy někteří kritici označili za mizerné.

Všechno je tedy na dobré cestě k tomu, aby, až začne Tusk ztrácet moc, čemuž současné průzkumy nasvědčují, označil to západní tisk za nespravedlnost spáchanou domácími polskými tmáři v souručenství s ruskou rozvědkou.