Byznys

Vinyl nevylepšujeme, přišel by o svůj zvuk

  - Foto: Jan Zatorsky
Byznys
Vinyl nevylepšujeme, přišel by o svůj zvuk

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Nikdo v Česku nevedl jednu firmu coby generální ředitel tak dlouho jako on. Zdeněk Pelc, který podnik GZ Media, dříve Gramofonové závody v Loděnicích, převzal v roce 1983, sice nedávno předal vlastní řízení firmy svému zástupci, na začátku března ale obdržel za rok 2015 titul Podnikatel roku. Ve své funkci přežil divokou privatizaci i americké vlastnictví, před deseti lety firmu odkoupil a dnes je na čele světového boomu vinylových gramodesek.

Pamatujete si na svůj první zážitek s gramofonovou deskou?

To už je dávno, u nás doma se asi nejvíc hrály písničky Suchého a Šlitra. Ale léta si gramofonové desky nekupuju, protože zastávám heslo „kdo u nás nelisuje, toho neposlouchám“.

Doma si hudbu na vinylu pouštíte, nebo máte radši ticho?

K poslouchání muziky se moc nedostanu, protože chodím domů pozdě a to je čas tak něco sníst, kouknout se na zprávy, popovídat si s dětmi a jít si pomalu lehnout. Ale když si najdu chvilku, poslouchám muziku z doby, kdy jsem byl mladý, tedy 60. 70. léta. Smokie, Bee Gees, Hollies, Dire Straits. Na vinylu samozřejmě. Už asi šest let si nic jiného nepouštím.

Jste největší světový výrobce vinylových desek. Kdy jste se dostali na první místo a koho jste vlastně přeskočili?

Myslím, že v době, kdy se vinyl začal znovu probouzet, jsme na tom prvním místě už byli. Ale tehdy to byla malá čísla, zatímco dnes to jsou čísla velmi vysoká. Loni jsme udělali skoro o 40 procent desek víc než v době největší slávy vinylu v Československu na konci 80. let.

A to je dnes kolik?

Loni jsme vyrobili 18 milionů, letos máme v plánu 24 milionů, a protože stavíme fabriku v Kanadě a další kupujeme v USA, myslím, že si sáhneme na 30 milionů. Na konci 80. let to bylo 13–14 milionů.

Jaký je poměr toho, co jde do zahraničí a co na domácí trh?

Na konci 80. let šlo prakticky vše na domácí trh, a dnes je to úplně obráceně. 95 procent jde ven, hlavně na západní trhy, největší odběratelé jsou USA, Anglie, Francie, ale i Japonsko či Austrálie. Jen zlomek míří na tuzemský trh.

U vás si nechávají vyrábět desky ty největší hvězdy pop music – Rolling Stones, U2, Elton John…

Spíš mi řekněte, kdo ne… Samozřejmě to je i Lady Gaga, Madonna nebo Bob Dylan.

Minimálně je to naopak klasická, vážná hudba. Proč?

Spousta lidí si myslí, že i u pop music je výroba zaměřená na retro, že starší ročníky vzpomínají na minulost, a proto si tento produkt kupují. Ale tak tomu není, hnacím motorem jsou teenageři, kteří vinyl nakupují. A ti o klasiku velký zájem nemají.

Dylana či Madonnu a další, které jsme jmenovali, ale dnes poslouchají spíš třicátníci, čtyřicátníci či ještě starší. Je opravdu větší zájem o produkci na vinylech také mezi interprety, které dnes poslouchají dvacetiletí a mladší?

Ano, samozřejmě, to jsou stovky kapel, které děláme.

Jak se o vás největší hvězdy, potažmo jejich vydavatelé dozvěděli?

Největší hvězdy mají obvykle smlouvy s velkými vydavatelstvími, jako jsou Universal Music, Sony, Warner Brothers, a ti samozřejmě mají přehled. A když má někdo tak velkou výrobu vinylů jako my, nejde přehlídnout. Já měl třeba velký rozhovor na titulní stránce New York Times – a to jsem je sem nezval, oni přijeli za mnou. Vinyl je dnes v Americe hodně populární a hodně se o něm mluví.

Když vyrobíte nový titul, někdo z vydavatelství, či dokonce z kapely si to přijede poslechnout, zda je to to, co očekávali?

Ne, to se vzorkuje, čili vyrobí se prvních pět desek a ty se odešlou k posouzení do daného studia. A zpátky přijde odpověď, jestli ano, nebo ne.

Zažil jste nějakého náročného zákazníka, který chtěl výsledek stále vylepšovat a měnit?

Občas to tak je. Problém je někdy s malým zákazníkem, který chce tři stovky desek, a protože pro něj je to všechno, celý svět, nejradši by se v tom patlal každý den dvě hodiny a trávil je s námi povídáním si o tom, co by ještě mohlo být jinak. Přitom finanční efekt je téměř nulový v poměru k těm hodinám, co se s ním musí strávit. Ale tak to v branži chodí.

Provází vás legenda, že v 90. letech, kdy to vypadalo, že trh s vinyly skončí, jste rozhodl nezbavit se strojů jen proto, aby lidé neskončili na dlažbě. Byl jste opravdu takový altruista, nebo jste spíš tušil, že se vrátí lepší časy?

Skutečně platí to první. Nikdo v té polovině 90. let, kdy výroba vinylů téměř umřela, nemohl tušit, že se to obrátí. Takový vizionář na světě nebyl. To vizionářství se v nás probudilo až kolem roku 2005, když už poptávka po deskách rostla šestým rokem za sebou, vždy o deset procent, ale z velmi nízkého základu. Nejdřív pár desítek tisíc, pak pár stovek tisíc desek navíc. Revoluční boom nastal až kolem roku 2011, kdy už to narůstalo v milionech desek každý rok.

Když to v 90. letech vypadalo, že s vinylem bude konec, měl jste v zásobě jiný podnikatelský záměr?

My nejsme podnik, který dělá pouze vinylové desky. Vyráběli jsme stovky milionů cédéček a dévédéček, vybudovali jsme silnou polygrafickou základnu a vinyl pro nás byla spíš epizodka. To až teď, v posledních letech, je to pro nás velmi zajímavý byznys.

A je teď vinyl z hlediska příjmů pro vás největší balík peněz?

Ano, dnes už největší, pak polygrafie a na konci jsou cédéčka. Na druhé straně vinyl nikdy nenahradí čtyři miliardy prodaných cédéček někdy v 90. letech nebo kolem roku 2000. Dnes se prodá ve světě kolem 70 milionů vinylů, ale nikdy to nepřeleze do hodně masové spotřeby, i když předpoklad dalšího růstu tady určitě je.

Kolik cédéček se dnes ve světě vlastně za rok vyrobí?

Nemám představu a statistiky také přestaly vycházet. Ale je to stoprocentně pořád víc než vinylů. My vyrábíme ročně kolem 25 milionů cédéček, ale bývalo to šestkrát víc.

Kolik zaměstnanců jste měli v nejhorších dobách a kolik nyní?

V nejhorších dobách jsme měli kolem 500 lidí, dnes 2000. Pak máme v zahraničí kolem patnácti lidí, kteří mají na starosti prodej, ale s otevřením dvou fabrik v Americe a v Kanadě přibyde dalších 160 zaměstnanců.

Ale není v Severní Americe výroba příliš drahá?

Výroba je tam dražší než u nás, ale my chceme využívat nějaké synergie. To, co je nejvíc náročné na lidskou práci, dělat tady, a to, co se dá automatizovat, budeme dělat tam.

Nebylo by levnější vyrábět v Asii?

Není to jen o levné pracovní síle. V Americe jste zase blízko trhu – a to nese své výhody.

Donedávna jste skoro celou produkci vyráběli na téměř půlstoletí starých strojích. Jak je to teď?

Říkal jsem, že nikdo nebyl takový vizionář, aby si v roce 1995 myslel, že vinyl ještě obživne. Ale na druhou stranu, my jsme byli dostateční vizionáři v roce 2005, kdy vinyl rostl po deseti procentech ročně, ale v malých číslech a nám to začalo vrtat hlavou: co kdyby to pokračovalo a co když jednou narazíme na kapacitu toho starého zařízení? Takže jsme někdy v roce 2005 zkonstruovali nový lis, ale ten prototyp jsme pak dali do šrotu – na rozdíl od lisů starých 45 let. Řada věcí nebyla udělána dobře, ale poznali jsme, kde jsme udělali chybu. A tak v roce 2012, kdy jsme skutečně narazili na strop naší kapacity a zavedli druhou, pak třetí a pak čtvrtou směnu, jsme začali vyrábět nové lisy, které už jsou povedené a lepší než staré lisy. Polovina těch, které máme dnes v provozu, jsou nové.

Firmu vedete už od roku 1983. Čeho se v 80. letech vyrobilo nejvíc kusů? Karla Gotta?

Ne, byl to Karel Vágner a jeho elpíčko Holky z naší školky (interpreti Petr Kotvald a Stanislav Hložek – pozn. red.), to byl rekord všech rekordů – a vydává se to i dnes. Když jsem se s ním o tom nedávno bavil, říkal, že má už 1,3 milionu nosičů, z toho milion vinylových desek. To je daleko široko nejvíc. A to druhé místo byste asi netrefil. Byla to Pavlína Filipovská a Včera neděle byla. Ta měla asi 650 tisíc.

A co naopak mělo největší množství neprodaných desek, které zůstaly na skladě? Byli to třeba sovětští zpěváci?

Ne, pokud si někdo objednal sovětské zpěváky, šlo to formou dovozu z ruské Melodije. Ale specialista na velká neprodaná množství byl Jiří Zmožek. Měl prodeje hodně vysoké, ale jeho očekávání byla ještě daleko větší. Vydal ohromná kvanta muziky, ale taky mu ohromná kvanta zůstala neprodaná na skladech. Přitom svého času, v 90. letech, trhal rekordy v prodejnosti se svými moravskými a českými svatbami. Ale v 70. a 80. letech neprodejné věci skoro neexistovaly, protože trh byl nedostatkový, lidi kupovali všechno.

Pamatuji se, že západní pop music byla jen pro známé pod pultem.

To byly licenční desky a vlastně na příděl. Kapacita byla malá, a kdyby se něčeho udělalo moc, jiné tituly by se dělat nemohly, takže se musely limitovat i věci, o které byl zájem. U těch západních licenčních desek to bylo limitováno i devizami, protože za to se muselo platit, čili k dispozici bylo jen určité množství peněz třeba na dvanáct zahraničních titulů, které se měly za rok vydat. Řeklo se, že budou po 20 tisících, a přitom by se od každého prodalo 100 tisíc. Ale to by se muselo zaplatit podstatně víc a nevydala by se také spousta českých titulů, protože kapacita byla jen jedna. Dnes to zní neuvěřitelně.

Co je teď největší vinylový hit podle množství, které vyrábíte?

Největší zakázka asi byla na Rolling Stones. Nešlo to ani do maloobchodu, ale jen do klubů přátel po celém světě, všech tuším 32 elpíček v nákladu po 15 tisících, byla to půlmilionová zakázka.

O jaký žánr kromě vážné hudby není na vinylech zájem?

Třeba se to zatím týká lidovek.

V celkem pokročilém věku jste studoval na Harvardu. Jak k tomu došlo?

To bylo v letech 2000 až 2002, těsně poté, co nás koupili Američané (loděnickou firmu tehdy koupil Kenneth Brody, který zastupoval fondy jako Goldmann Sachs, podnik jeho ředitel Zdeněk Pelc odkoupil v roce 2006 – pozn. red.). S Kenem Brodym jsme se jednou dohadovali o úvěrech, do kterých mě ponoukal. Já nechtěl a on se mě ptal: „Ty nechceš úvěry, co máš za vzdělání?“ – „VŠE v Praze a kandidáta věd. A co máš ty?“ povídám. On na to: „Já mám Harvard. Nechceš tam jít taky?“ Já řekl, že nechci, protože už mi bylo 49, ale on nabídl, že to všechno zaplatí. Tenkrát jsem byl ještě chudý ředitel. Později jsem si to rozmyslel, abych šel doma dětem příkladem, když jim říkám, že se musí pořád učit. Tak jsem na to kývnul a byl jsem tam tři roky. Samozřejmě ne celé, obnášelo to asi šest týdnů v Bostonu v roce.

To se dá Harvard vystudovat takhle dálkově?

To nebylo pro běžné studenty, byl to program Owner President Management – pro ředitele podniku, kteří jsou zároveň vlastníky té firmy. I když já byl tehdy malý vlastník. Se mnou tam jezdilo sto generálních ředitelů různých firem z celého světa, takže člověk má v mnoha zemích kamarády. Teď zrovna jedu na sraz na Filipíny, máme to každý rok a půl někde jinde.

Nyní jste tedy většinový vlastník?

Nyní mám v podniku devadesát procent. V roce 2006 mi nabídli, jestli to nechci koupit. Já jsem samozřejmě neměl peníze, tak jsem obíhal banky, jestli mi někdo půjčí, nakonec to jedna banka udělala. Úvěr jsem splácel šest let.

Za kolik loděnické závody koupili Američané a za kolik vám to prodali?

To není veřejná informace.

Jak dlouho vinylový boom ještě potrvá? Není to přechodná módní záležitost?

Byznys se mění někdy ze dne na den, byla tu cédéčka, a dnes jich z toho není ani třetina. Mizí DVD, byl tu Blu-ray – a kdo o něm dnes mluví? Vinyl je zvláštní případ, něco naprosto neobvyklého. Jsou věci, které byly a jsou, chleba a pivo, a věci, které byly, a dnes už nejsou a nikdy nebudou. Kdo dnes ví, co je to kopírák? Ale gramofonová deska umřela a vstala z popela jako fénix a poptávka roste o třicet čtyřicet procent každý rok. Ten nárůst je však neudržitelný, protože už je to v desítkách milionů. Nemůže to trvat déle než rok, možná dva, ale mezi třiceti procenty a pěti, což je pořád slušný nárůst, je ještě veliký skok. Ale fajn, třeba to za pět let nebude. My jsme flexibilní a nepouštíme se do ničeho, co má návratnost pět let, protože v té naší branži na rozdíl od strojírenství nebo energetiky víme, že se to vždycky převracelo velmi rychle a že musíme být připravení. Snažíme se nestát na jedné noze. Máme víc produktů, které spolu nesouvisejí, a tím zajišťujeme podniku stabilitu. Žili jsme, když jsme dělali jen tři miliony vinylových desek, a budeme s tím žít zase.

Když srovnáte vinylovou desku, kterou vyrábíte dnes, s tou před třiceti lety, je tam nějaký technologický posun?

Je to stejné.

Fajnšmekři říkají, že zvuk vinylu je výrazně lepší než u CD, ale není to jen výhoda krátkodobá – dokud se ta deska nepoškrábe?

Neřekl bych. Je to o zacházení s deskou. Samozřejmě je citlivější, ale když je zaprášené cédéčko, také nebude hrát. Ale stačí je otřít. Je pravda, že když se u vinylu prach dostane do drážek, dostat to z toho běžnou cestou je docela složité.

Nepracujete na vylepšení desky, aby byla méně poškoditelná či jinak dokonalejší?

Není to náš záměr. Všichni se vrací k té desce kvůli tomu, že má zvuk, jaký má. Samozřejmě technologicky by asi bylo proveditelné udělat tu desku z odolnějšího materiálu, ale zvuk by byl jiný. Receptura se vyvíjela dlouhá léta, každý výrobce má svou, chrání si ji, protože byla vyvíjená s ohledem na kvalitu zvuku.

Prý uvažujete o výrobě magnetofonových kazet.

To ne, i když to o mně napsali. Je pravda, že se v Americe objevila poptávka. Vinyl má problém, že se na jeho výrobu čeká ve frontě kvůli nedostatku kapacit šest měsíců, někdy i déle. Ti největší vydavatelé samozřejmě tak dlouho ne, ale ti menší ano. Takže ta kazeta myslím supluje nedostatek vinylu, ale jakmile se srovná nabídka s poptávku, kazeta zase zmizí, nemá žádný důvod se vracet.

Máte komu předat firmu, je to rodinná záležitost?

Ne, není. Operativní řízení už nedělám, převzal je můj zástupce Michal Štěrba, který to dělá moc dobře. Můj kluk tady pracuje taky, je to právník, ale fabriku řídit nechce. A dcera, která je ekonomka, tu pracovala rovněž, ale teď žije ve Švédsku, protože její manžel tam má džob, ona je už pět let na mateřské. A moje dvě mladší děti ještě nedorostly.

18. března 2016