Dnes o postavě bezejmenné, jistým způsobem mytické. Kdekdo o ní mluví, nikdo ji ale ještě neviděl, nevyfotil, ani stopy ve sněhu po sobě – na rozdíl od yettiho – ještě nezanechala. Všichni ji ale znají, vědí, co si představit, když zaslechnou ta dvě slova – slušný Čech. Vlastně existují dva.

Jsou to jmenovci, zvláštní sourozenci, něco na způsob hodného a zlého dvojčete z filmových hororů. Pozitiv a negativ. Anebo je to ještě jinak. Dvě vrstvy lidí si o stejné figuře slušného Čecha vyprávějí dva naprosto protikladné příběhy, v jednom je za utiskovaného hrdinu, v druhém za nebezpečný a nemyslící chuchvalec předsudků, navlečený do nepadnoucího trička z vietnamského tržiště a sandálů přes ponožky. Pro jedny slušný Čech, pro druhé „slušný Čech“, přičemž ty uvozovky je třeba vyslovit se vším sarkasmem, jehož je hlasové ústrojí schopno.

Instrument nutné očisty

Tahle dvojjediná bytost je v české veřejné debatě přítomná už dlouho, zvlášť intenzivně je vyvolávaná ve vyhroceném sporu o uprchlíky a imigranty, který – zatím jen v Praze a zatím jen na chvilku – vrátil do centra předmět, jenž byl před staletími důležitou součástí městského mobiliáře. Šibenici. Přišlo tam s nimi pár z těch, kteří se chtějí brát za slušné Čechy bez uvozovek, vnímají je jako ohrožený druh a do jejich řad počítají i sami sebe. Na fotkách vypadali jako... úplně normální chlapíci. Účastnili se malé demonstrace pořádané okrajovými skupinami, jež ve volbách nezískávají prakticky nic. Nedá se ale říci, že by vyjadřovali nějaký ojedinělý postoj, ve virtuálním polosvětě se to výhrůžkami smrtí, často formulovanými s jakousi sebeukájivou důkladností a rozkoší, jenom hemží.

Jsou to násilnické a pomstychtivé fantazie, o nichž většina lidí ví, že by se jim neměla podvolovat jen tak, že to není – jednoduše řečeno – správné, přát si anebo fantazírovat o tom, jak druzí umírají násilnou smrtí, navíc ne nějací abstraktní druzí, ale lidé, které znají, třeba ne osobně, ale podle jména nebo ze zpráv v médiích, osoby s tváří, které žijí možná někde nedaleko. Někdy je ale možné takový násilný impulz, to „přání smrti“, obhájit – před sebou a snad i před druhými. Dát snům o zabíjení druhých nějakou jinou nálepku – třeba z nich udělat úvahu o tom, jak odvrátit nebezpečí, jež by mohlo způsobit konec daleko většího počtu lidí, třeba konec celého národního společenství nebo konec západní civilizace. Stačí vytvořit si v hlavě obraz dostatečně velké hrozby, a šibenice najednou přestane být nástrojem barbarství, zhmotněním těch nejupadlejších tužeb. Stane se z ní instrument nutné očisty.

Bůček jako test

Jistě, panickou hrůzu z imigrantů a uprchlíků živí především strach, jemuž dávají vzniknout špatně strávené a velice přifouknuté zprávy o nějakých reálných rizicích, smíchané s bezpočtem naprostých výmyslů, podepřené pocitem osamělosti člověka přesvědčeného, že na něj všichni kašlou. Mezi jejími šiřiteli jsou ale také lidé, kteří nějakou paniku způsobující hrozbu potřebují – v lepším případě jako k cynickému využití připravený výtah k moci, v tom horším jako ospravedlnění, racionalizaci vlastních krvavých spádů, kdyby nebyla imigrace, bylo by něco jiného.

Nějak se to neklidné puzení v srdci nasměrovat musí, ta klamná černá jistota, že utrpení druhých může mně přinést náznak smyslu, naplnění, budou-li se mít někteří lidé špatně, bude snad mně konečně dobře. Slušný Čech, jeho zájmy a jeho hodnoty slouží jako záštita. Velmi vágní. Vznese-li jeden dotaz na povahu těch hodnot, moc se toho dozvědět nemusí. Spíš vyslechne stručný výčet atributů až apatického žití – pohodička, absence „bordelu“, rušivých vjemů. Na diskusních fórech nezřídka zaznívá požadavek, aby přicházející imigranti podstoupili jakýsi test či zkoušku schopnosti se integrovat, jehož součástí by mělo být i pojíst vepřové. Nevím, je-li to tak zamýšleno, ale poselstvím těchhle lidových návrhů je, že definičním znakem nás, slušných Čechů, je, že si rádi dáme bůček. Komické a příznačné, obávám se.

Stav svatouškovského pobouření

Toho uvozovkového „slušného Čecha“ vytvořila fantazie lidí, kteří by rádi tuhle zemi viděli jaksi světovější, modernější, snad i vstřícnější k lidem z jiných končin i kultur – přinejmenším si to o sobě myslí, předpokládám, že u mnohých to tak skutečně je. Jsou ale i takoví, pro něž je „slušný Čech“ taky součástí jakéhosi vyfantazírovaného obrazu, tentokrát ani ne tolik pomstychtivého (jakkoliv tihle lidé jsou často stoupenci ostrakizace nebo rovnou represe nositelů názorů pro ně nepřijatelných) jako spíš narcistního.

„Slušní Češi“ v něm vytvářejí druhý plán, kompars, nemytou, nekulturní a předsudečnou masu, na jejímž pozadí o to výrazněji vyniknou ctnosti těch, kdo „vidí dál“. Je proto v zájmu té úzké skupiny, aby masa zůstala, jaká v jejích očích je. Nemá význam ztrácet čas rozhovorem, důležitější je vyjadřovat vůči ní sarkastické opovržení, což utužuje řady skupiny „vidících správně“ a neutralizuje případné nutkání k sebereflexi. Ten fantom „slušného Čecha“ navíc představuje prostředek, s jehož pomocí je snadné se zbavit nepříjemných nároků, intelektuálních i jiných. Nastavit laťku tak nízko, že není možné ji nepřeskočit (vždycky na tom budeme líp než ti hypotetičtí, konstruovaní „oni“). Najít alibi v tom, že doba je vážná, tudíž není čas řešit takové podružnosti, jako je neschopnost formulovat, myslet, udělat vtip, být schopný projevit minimální empatii.

Proč se v tom nimrat, když v ulicích řádí fašistické hordy „slušných Čechů“ a jde o všechno? Vždycky musí jít o všechno. Často ale jde v reálu jenom o uspokojení něčí emocionální potřeby dosáhnout stavu svatouškovského pobouření. A taky najít jakési morální alibi. Sympatií k zástupům těch, koho neznáme, a nevidíme, ospravedlnit otevřeně projevovanou nenávist a opovržení vůči lidem, kteří v našem zorném poli jsou a o nichž se třeba domníváme, že je i známe.