Český prezident velkou část zdejší veřejnosti fascinuje v dobrém i ve zlém. Nemálo lidí tráví hodně času v myšlenkách na Zemana, i když by pro ně třeba bylo lepší zabývat se něčím jiným. A prezident si toho je vědom, zjevně mu to působí radost.

A dokáže k sobě pozornost znovu připoutat, když by náhodou trochu polevila. Zná své pappenheimské – ty, kteří mu vyjadřují podporu, i ty, jež potřebuje udržovat ve stavu permanentní naštvanosti. A dokáže jít za svým cestami, na něž by demokratický politik dříve nevstoupil – třeba sdílením pódia s Martinem Konvičkou a oslovováním zástupu, kde byli mezi protimuslimskými a protievropskými transparenty vidět i emblémy sdružení Českoslovenští vojáci v záloze.

Ta fascinace Zemanem je samozřejmě nepřiměřená, neodpovídá prezidentovu reálnému vlivu na běh věcí v zemi. Má Miloš Zeman pro český dnešek nějakou skutečnou relevanci, nebo je prezident jenom magnet na pozornost, která se ale kvůli tomu nemůže zaměřit na podstatnější věci? Jistě, nikdo nevíme, co se bude ve světě dít za dva roky. Je možné, že prezidentova podpora pomůže legitimizovat radikální síly, postrčí k nim lidi, kterým by se třeba jinak nechtělo být bráni za extremisty, účast na demonstracích Bloku proti islámu a dalších podobných skupin je přeci mizivá ve srovnání s mírou obav z uprchlíků, o níž vypovídají průzkumy veřejného mínění. Zemanovo vystoupení na Albertově by tuhle bariéru mohlo pomoci zbourat. Jenomže i tak se nedá čekat, že by se nějaké hypotetické a prezidentem třeba zaštítěné radikální uskupení dostalo mezi ty skutečně rozhodující politické síly. A pro prezidenta samotného nejsou parlamentní volby důležité, jemu jde o tu jednu přímou volbu, které se asi chce účastnit a obhájit v ní svůj mandát. Je pro emotivní atmosféru prezidentské kampaně jako stvořený, umí v ní chodit. Třeba vyhraje znovu, vlastně je to dost pravděpodobné, vezmeme-li v potaz, že zatím ještě nikdo neslyšel o nějakém kandidátovi, který by pro něj mohl být silným soupeřem a měl by chuť do toho jít. 

Čistě pragmaticky zaměřený pozorovatel ale může říct: no a co? Úřad prezidenta nenese faktickou politickou moc a zákulisní vliv na politické dění Miloš Zeman v tuto chvíli nemá. Jeho Strana práv občanů ve sněmovních volbách shořela jako papír (další důkaz rozdílu mezi parlamentními volbami a těmi prezidentskými), i když jí Miloš Zeman usilovně dělal kampaň a vystrčil její představitele do úřednického Rusnokova kabinetu. Pozice zemanovského křídla v sociální demokracii slábne, v souvislosti s prezidentovým vystoupením na Albertově ho kritizovali i někteří z těch jejích představitelů, na něž se dříve mohl spolehnout. Andrej Babiš si prezidenta drží od těla, vědom si mimo jiné toho, že čím víc pozornosti upoutá svým skandálním chováním hlava státu, tím méně jí zbude na něj.  

Ano, centrem faktické moci – politické či ekonomické – současný Hrad není a asi ani nebude. A Miloš Zeman o ni možná ani nestojí. Co by si s ní počal? Spíš mu vyhovuje role „libera“, které běhá po hřišti, jak se mu zamane, a říká, co slina na jazyk přinese. Není velký politický stratég, nikdy nebyl, jeho velké plány se často ukázaly jako vzdušné zámky, stačí si vzpomenout na okázale ohlašovanou „akci čisté ruce“, kterou sliboval v kampani, než se stal premiérem. Miloš Zeman je jistě silný protivník, pokud se vede střet o Miloše Zemana, o to, aby dosáhl či nedosáhl nějaké pozice. Nějaký výrazný politický koncept toho, čeho v té pozici chce dosáhnout, ale mít nemusí, být tam může stačit. A v přímé prezidentské volbě nemusejí hrát koncepční otázky nijak zvlášť velkou roli.

Jenomže právě to soustředění na sebe a výhradně na sebe činí z prezidenta paradoxně figuru velice přístupnou cizím vlivům. Zeman koncepci mít nemusí, někdo ji může vymyslet za něj. Miloš Zeman se také pro lidi zvenčí může stát obrazem Česka se všemi tomu odpovídajícími důsledky. A jakkoliv prezidentský úřad nemá velkou moc něco prosazovat, brzdit může docela úspěšně, zvlášť přistupuje-li k ústavě dostatečně „tvůrčím“ způsobem. A především: zemi je možné ovlivňovat i jinak než politickou či ekonomickou mocí. Symbolická moc má také svou váhu a prezidentovi se jí podařilo koncentrovat docela hodně. A jejím prostřednictvím je možné zemi také proměnit, už první polovina prvního mandátu Miloše Zemana je toho důkazem. Vnímat společenskou realitu výhradně prizmatem politické a ekonomické moci a síly jejich momentálních držitelů může být hodně krátkozraké.