Poslední červnový týden je současně posledním týdnem polského předsednictví ve Visegrádské skupině. Současně nás pouhý týden dělí od setkání prezidenta Spojených států s lídry unijních zemí, jež leží v trojúhelníku vymezeném Baltským, Černým a Jaderským mořem.  Je to tudíž snad vhodná doba k tomu, abychom se pokusili načrtnout obrysy našeho regionu na geopolitické mapě Evropy – tak, jak se jeví „tady a teď”.  

Začněme tím, že ve střední Evropě se nesplnila vize, již v době přelomu roku 1989  usilovně propagovaly některé politické kruhy: komunismus byl popisován jako „mrazák” národnostních konfliktů, které se měly po jeho pádu nutně oživit, možná se zdvojenou silou. Recidivě napětí, jaké bylo příznačné pro meziválečné období, zamezila reflexe Mnichova, Jalty, maďarské revoluce roku 1956 i pražského jara. V reálné politice se promítla do rozhodnosti, s jakou jsme usilovali  o vstup do NATO a do Evropské unie, a stála také u vzniku regionálního uskupení – Visegrádské skupiny. Uskupení, které podstatněji nepohmoždil ani  rozpad Československa, ani vyjednávání o vstupu do Evropské unie – byť probíhalo v atmosféře jakési soutěže „o nejlepšího euroHujera”, ani žádná ze změn kabinetů (a jejich politického zaměření) v Bratislavě, Budapešti, Praze či Varšavě.

Dnes mnozí vnímají Visegrádskou skupinu jako tvrdé jádro střední Evropy, což ostatně potvrdily její jednotlivé summity, z nichž zhruba polovina probíhá ve formátu rozšířeném o další státy. Hospodářský růst zemí V4 sice dále zaostává za očekáváním jejich obyvatel, dlouhodobě je ovšem vyšší než v eurozóně. Pro Německo –  ekonomicky nejsilnější stát v unii – se mezitím V4 jako celek stala nejdůležitějším obchodním partnerem ve světě a předstihla země jako Francie nebo Spojené státy. V rámci uskupení představuje pro každého jednotlivého člena zbývající trojice přinejmenším třetí nejdůležitější vývozní trh, a to na úrovni srovnatelné pouze s trhem německým – anebo vyšší, jak je tomu v případě exportu ze Slovenska.

Stalo se už pravidlem, že na prezidentské, vládní – a v posledním roce také parlamentní – úrovni se ve visegrádském formátu předem konzultují témata nejdůležitějších mezinárodních událostí. I za situace, kdy se nedaří najít jednotné stanovisko, se postoje vždy přinejmenším sbližují.

Z druhé strany je ovšem Visegrádská skupina stále méně přítomná … v povědomí obyvatel vlastních členských zemí. Jak vyplývá z průzkumu, jehož výsledky publikoval loni bratislavský  Inštitút pre verejné otázky (IVO), vědomí existence Visegrádské skupiny je nízké a v průběhu posledních 15 let kleslo v Polsku i v Maďarsku („něco jsem slyšel” –  z 27% na 17%, respektive z 35% na 26%), o něco lepší, ač stagnující je situace v Česku (37%) a na Slovensku (54%).

Je ovšem pravdou, že v průzkumech nejoblíbenějších národů světa, které provádějí jednotlivé visegrádské země, se vzájemně těšíme rostoucí popularitě (v Polsku dle letošní sondy ústavu pro výzkum veřejného mínění CBOS jsou první Češi, druzí Slováci, Maďaři pak čtvrtí až pátí, současně s Američany; Poláci pak figurují na vysokém místě v českých průzkumech, na Slovensku jsou po Češích třetím nejdůvěryhodnějším národem, a i v Maďarsku zaujímají v různých  sondách 1.-3. místo.)

V médiích visegrádských zemí je přesto patrné zpochybňování smyslu regionální spolupráce. Ztraceni mezi třemi moři – s takovým názvem vyšel například před měsícem v prestižním českém deníku Hospodářské noviny text, který kritizuje polskou zahraniční politiku a agendu posílení kooperace v prostoru mezi Baltem, Jadranem a Černým mořem. Používá přitom argumentů, které víc než doby před vstupem do Evropské unie připomínají předválečné období.

Zdá se také, že v různých debatách se v poslední době ozývají jakési obavy před marginalizací střední Evropy (ačkoliv samo toto slovní spojení je protimluvem) – tedy regionu, o nějž se urputně bojovalo za obou světových válek, v době studené války, a který se pak ve světovém měřítku stal příkladem úspěšné systémové transformace. Samozřejmě je třeba přiznat, že ať se zmíněné obavy berou odkudkoliv, mají své opodstatnění v tom smyslu, že takzvaná koncepce Evropy dvou rychlostí – tedy jednoduše řečeno roztříštění Evropské unie – může v praxi být procesem, který se snadno spouští a obtížně zastavuje.

-

Evropská unie, a před ní Evropské hospodářské společenství se  od počátku potýkaly s různými krizemi, což ostatně velmi působilo na fantazii představitelů komunistických režimů, kteří zvěstovali jejich údajně neodvratný rozpad. Pokud je dnes v této oblasti něco nového, pak je to kumulace krizí – finanční a dluhové, imigrační, Brexitu, a také modelu fungování některých evropských institucí jako Evropská komise, která více problémů vytváří, než řeší. Pro ilustraci jeden drobný příklad – nevznikla by řada nových problémů v případě „úspěchu“ Evropské komise v řízení pro narušení unijního práva,  které tato instituce zahájila proti Česku, Polsku a Maďarsku kvůli neplnění takzvaných migračních kvót? Hned první háček – jakými metodami lze účinně zamezit reemigraci uprchlíků a imigrantů do bohatších zemí s příznivějším systémem sociální péče?  A jak nás bruselské rozhodnutí přibližuje k řešení problémů těch, kdo z Východu a z Jihu masově prchají před válkou nebo prostě před bídou? Co uděláme za 25 let, kdy podle prognóz bude jenom Nigérie mít půl miliardy obyvatel, tedy zhruba tolik, kolik má dnes Evropská unie?

Taková politika má málo společného se standardní unií, s mechanismem, který má sloužit eliminaci konfliktů a současně – k užitku všech – rozumně podporovat spolupráci, lepší využití potenciálu, jaký mají jednotlivé unijní státy či národy zde žijící.

Podobně je tomu s koncepcí Evropy dvou rychlostí, podle níž by se Evropská unie měla rozdělit na členy a nečleny eurozóny, a na tomto základě by evropským zemím byly nově připsány práva a povinnosti. Skutečnost, že koncepci prosazují často tytéž osoby, které donedávna s poukazem na Řecko a několik dalších zemí požadovaly spíše redukci eurozóny, naznačuje, že při formulování definitivních soudů o dalších osudech této koncepce bychom měli být opatrní. Také v tomto případě se ovšem setkáváme s takovým modelem unie, která dělí, místo aby spojovala. Organizace, která samým svým názvem odkazuje k celému kontinentu, zavírá dveře před dalšími evropskými zeměmi, místo aby je  přitahovala.

-

Na summitu předsedů parlamentů střední a východní Evropy, který v květnu proběhl ve Varšavě, skloňovali účastníci témata bezpečnosti ve všech pádech. Shodli se na tom, že Evropská unie nebude bezpečná, aniž by se zajistila bezpečnost v celé  Evropě. Na druhé straně neexistuje bezpečná Evropa bez silné Evropské unie.

Klíčem k budoucnosti Visegrádské skupiny a každé členské země zvlášť je problém bezpečnosti, s nímž se imigrační otázky nerozlučně vážou, a také důsledná podpora zachování svobody pohybu osob, kapitálu, zboží a služeb v  rámci Evropské unie. Podobně zásadní bude úspěch takových projektů jako diversifikace zdrojů plynu v regionu, kanál Odra-Dunaj-Labe či severojižní silniční magistrála Via Carpatia, která bude procházet východním Polskem, Slovenskem a Maďarskem, spojí litevskou Klajpedu s řeckým městem Soluň a doplní tak dosavadní  – ještě „sovětskou” –  síť komunikací východ-západ.

Prvního července Maďarsko formálně převezme předsednictví Visegrádské skupiny a  v čele Rady Evropské unie stane Estonsko, které pak příští rok předá štafetu Bulharsku a Rakousku. Následovat má Rumunsko a Finsko, a po nich, už v roce 2020, Chorvatsko. Nastává snad čas střední Evropy? Ten už se rozeběhl, i když – jak už tomu v případě takových „časů” bývá – takřka nepozorovaně.

Maciej Szymanowski, přednáší na Katolické universitě v Budapešti a je poradcem předsedy polského sejmu. Článek, který vyjadřuje soukromé názory autora, je paralelně publikován v polském týdeníku DoRzeczy, českém týdeníku Echo, maďarském deníku Magyar Idők a slovenském deníku Postoj.