Dny a hodiny po islamistických masakrech na různých místech Západu vypadají podobně. Soustrasti a kondolence světových státníků a osobností. Pak příběhy obětí, jimž radikální islamisté sebrali nebo zničili životy. Pak příběhy hrdinů, kteří v těžké vypjaté chvíli dokázali někomu pomoci. Pak ujišťování, že život jde dál a dotčená země a celý Západ si ho nesmí nechat vzít kvůli islamistům.

Sem tam v takových okolnostech dost nechutná srovnání, že při běžné nefanatické kriminalitě nebo autonehodách přijde o život násobně víc lidí než autem, výbušninou nebo pistolí vedenými islamisty. Pak obavy, aby se kvůli islamistům náhodou nerozšířila islamofobie. Sem tam také racionální návrhy, jak se před radikalizovanými islamisty pokusit chránit. Ty se ale bohužel skoro nikdy neuvedou do života.

Kdo si dnes vzpomene, že před pár lety německá kancléřka navrhovala detenci a odebírání dokladů všem občanům Německa a osobám s jakýmkoliv povolením k pobytu v zemi, kteří vycestují do Sýrie a budou se chtít vracet zpět? Kdo si vzpomene, že britský expremiér David Cameron chtěl odmítnout vstup do Spojeného království navrátilcům z této občanskou válkou zdestruované země, která se stala základnou islamistů? Nic z toho se nakonec nestalo. V obavách, že by to nakonec kvůli obraně lidských práv zastavily soudy.

Změkčilý Západ se před radikálními islamisty neumí bránit. Oni to vědí. A chovají se podle toho. Oni Západ nenávidí a chtějí ho zničit. Západ je k podhoubí, z něhož vycházejí, příliš tolerantní. Na mnoha frontách. Má to společné kořeny. Dominantní západní diskurz totiž velí přemýšlet o zradikalizovaných islamistech jako o obětech.

Po každém masakru se detailně rozpitvávají rodinné poměry. Jak se ten či onen terorista dostal do bodu, kdy se rozhodl vraždit. Známý francouzský filozof Pascal Bruckner, mimo jiné autor románové předlohy pro slavný film Romana Polanského Hořký měsíc, to velmi výstižně popisuje v knize Tyranie viny. Západ se podle něj stále potácí ve své odpovědnosti za kolonizaci. Na lidi, jejichž rodiny přišly z bývalých kolonií, pohlíží jako na oběti. Tím vysvětluje jejich frustraci, zlobu, zabíjení. Z toho vychází tolerance, která se dostala za hranu, kdy Západ ohrožuje sám sebe. Islamisté ho považují za zdegenerovanou civilizaci. I proto, že jejich zjevnou zlobu a nenávist vysvětluje jako reakce obětí.

Britská premiérka Theresa Mayová teď v reakci na další londýnské útoky říká, že „už toho bylo dost“. Přiznává, že Británie byla k islamistům „příliš tolerantní“. Právě ve Spojeném království se dlouhodobě praktikovala tolerantní doktrína multikulturalismu. Británie si na rozdíl od Francie nebo aktuálně Rakouska zatím nikdy netroufla ani zakázat zahraniční financování mešit. Nedeportuje ve velkém radikální imámy.

Slogan „už toho bylo dost“ se dá do praktického života převádět různě. Mayová zatím jako příklad zmínila větší kontrolu internetu. Tím nejdůležitějším krokem je ale skoncovat s tyranií viny. S teorií o obětech a z toho vyplývající přehnanou tolerancí. Problém se nedá řešit dřív, než si ho člověk skutečně připustí a přestane si nalhávat různá intelektuálně sofistikovaná vysvětlení.