Pohledy zdáli klamou i bystrozraké. V historických ohlédnutích to platí dvojnásob. Nemusíte hledět až do eneolitu, stačí zhlédnout nedávné století. To už lidé měli noviny a uměli s nimi pěkně šikovně zacházet. Obrazy z deníků a magazínů přenášejí štiplavou atmosféru stále živoucího nacionalistického blouznění. Století obnoveného českého státu dosud ještě do historie nepatří a tvrdošíjně zůstává součástí aktuální politiky. Škoda. Lidé s méně dobrým historickým zrakem dokáží totiž soustavně působit neplechy, strašit, dusit.

Poprask v německé provincii

V úvodníku Znaimer Woche (Znojemský týden) si v březnu 1912 stěžovala redakce na záludnost českých podnikatelů. Česká průmyslová banka (slovo česká psáno s despektem s malým písmenem na začátku a v uvozovkách) rozšířila působnost nejen ve slovanských oblastech Čech („Tschechischböhmen“), nýbrž pro své obchody „s oblibou vyhledává německé oblasti, německé župy sudetských zemí, jakož i provincie vnitřního Rakouska“.

Dobré Znojmany – před světovou válkou zde byli Němci v absolutní převaze stejně jako jejich okurky – list upozorňuje, že Česká průmyslová banka má už roky pobočku ve Vídni a že vídeňští Němci v ní uložili miliony korun. Mezi českými nacionalisty ve vedení banky jmenují znojemští redakční „volksnacionálové“ též „známého stavitele Nekvasila“ a bijí na poplach: „Cítíme se povinováni na tyto poměry výslovně upozornit a tímto širokou veřejnost osvítit, že ,česká (böhmisch)‘ Průmyslová banka je podnik ryze český (tschechisch).“ A němečtí Rakušané mají přeci k dispozici německé banky a „nemají zapotřebí krmit české banky svými penězi a umožňovat jim takto podílet se na českých nacionalistických novinových podnicích apod.“.

Dva roky předtím se ve stejné tiskovině rozčilovali, že „V. Nekvasil“ dostal od místodržitelství přiklepnutu stavbu „německého farmakologického a farmakognostického institutu německé university“, ačkoli je v Praze mnoho německých stavitelů, a ne aby pro německou univerzitu stavěli Češi. Rozčílený redaktor to nazval „absurdností“ a řešení viděl jediné: „Rozdělení Čech!“ Vymezení národních hranic se však čeští nacionalisté báli jako čert kříže a úporně trvali na „státoprávní“ jednotě českých zemí.

Přesně v intencích horlení německé podnikatelské provincie, ale v opačném gardu byla v Praze roku 1869 zakládána, bez účasti německého kapitálu, Živnostenská banka: aby český kapitál zůstal v české bance. Česká průmyslová banka byla založena se stejným záměrem roku 1898 a její budovu na rohu Příkopů a Panské ulice na Novém Městě pražském stavěl syn onoho Nekvasila, který tak nehezky dráždil Znojemské. To se však stalo o dvě desetiletí později a za druhé světové války nacisté banku sloučili se Živnobankou. Dnes v tom ctihodném domě padlého národního kapitálu funguje nejstarší a největší hračkářství – anglické.

Továrník s thérákem

Šovinisté obou stran tehdy štvali, co to šlo. Katastrofa byla nevyhnutelná. Národně uvědomělá rodina Nekvasilů pracovala se šovinismem podnikatelsky šikovně, stavěla ke zdaru svému pro Rakousko stejně jako pro Československo. Zakladatel dynastie Václav Nekvasil pocházel ze Kbel, tehdy ještě dlouho ne součásti Prahy. Byl o deset let starší než Masaryk a jeho národně osvícenecký radikalismus nikdy nedospěl do stadia, že by si budoucnost Království českého představoval bez Rakouska a Habsburků.

Zemský polytechnický ústav, budoucí ČVUT, absolvoval roku 1862 a téhož roku patřil k zakládajícím členům Sokola. Po pětileté praxi začal s úředním povolením podnikat v „živnosti zednické“. Jeho první byznys byla výroba a prodej stavebního dehtového papíru, „théráku“. Vídeňské listy o něm v únoru 1868 psaly jako o „Dachsteinpappe-Fabricant zu Carolinenthal bei Prag“. Předlitavské ministerstvo obchodu a průmyslu mu tehdy schválilo provoz jím zdokonaleného stroje na výrobu oné stavební krytiny.

Nápadů měl ve svých 28 letech hodně, kapitál žádný. Znal však jedno děvče, majetnou sirotu Alžbětu „Elišku“ Pšeničkovou. Žila u své tety, děvče spořádané. Nekvasil si získal tetu, tím pádem též její neteř a téhož roku dostal věnem její otcovské pozemky. Usadili se v Karlíně (součásti Prahy až od roku 1922), kde Nekvasil postavil dům, a odtud podnikal.

Přeslazený byznys

Specializoval se na stavby cukrovarů, tehdy velký podnikatelský šlágr. V Karlíně sídlily strojírenské podniky a mezi nimi firma Daněk & Co. Jejími společníky byl karlínský starosta Josef Götzl a jistý Vincenz Daněk, jemuž se později za zásluhy o podnikání dostane od císaře Františka Josefa I. povýšení do rytířského stavu a šlechtického přízviska von Esse. Pánům sice nešla čeština, zato podnikání ano. S nimi ve strategickém partnerství Nekvasil stavěl v Čechách a na Moravě jeden cukrovar za druhým. Firma Daněk dodávala strojní zařízení a společně vyjednávali bankovní úvěry, většinu přes Živnobanku.

Když se Nekvasil s Daňkem nepohodli a rozešli, investoval stavitel roku 1871 do „První česko-moravské továrny na stroje“, z níž jednou vyroste koncern ČKD. Mezi jeho společníky ve správní radě strojírny byl též Emanuel Kittl, otec pěvkyně Destinnové. Zažil v podnikání pár báječných let, jenže po krachu na vídeňské burze roku 1873 padla na rakouský průmysl včetně cukrovarnictví krize a též Nekvasil utrpěl značné ztráty. Se společníky strojírny zachránil, osobně musel prodat několik domů v Karlíně. Ve stavebnictví svou činnost dokonce rozšířil mimo území království. Našel zakázky v Bavořích (Nekvasil absolvoval v Praze německy vedené školy), stavěl nádraží v Hofu a kostel v Schirndingu. Na „české“ firmy nikdo z říšskoněmecké strany nenadával, to bylo hobby rakousko-německé.

Čína a čeští inženýři

Úroveň oborové profesionality byla v Čechách tehdy nízká, alespoň o tom byl Nekvasil přesvědčen. Na konci ledna 1879 vyzval na sezení „Spolku architektů a inženýrů v Království českém“ k reorganizaci a zvýšení role odborníků ve státní správě řízené lidmi nekompetentními, jak tvrdil.

Jsme-li u kuriozit, zde jedna bonusová, s dopadem na žhavou současnost: v téže době došlo v Praze k jiné pozoruhodné události – v Celetné ulici se narodil první „český“ Číňan. Otcem byl „dvorní umělec Jeho Veličenstva, syna slunce“, jehož jméno Národní listy přepsaly prazvláštně jako Vay-Dhêle-An-You.

Následujícího roku Nekvasil s dalšími českými podnikateli opustili Obchodní a živnostenskou komoru ovládanou pražskými Němci a založili vlastní. V jejím čele stál pak stavitel dvě desetiletí a za komoru byl delegován do zemského sněmu, jehož poslancem byl od roku 1887 do roku 1895. Politicky patřil ke Straně národní neboli staročechům. Roku 1889 dostavěl mimo jiné areál pankrácké věznice, za což obdržel od císaře rytířský řád a později za další zásluhy o rozkvět monarchie ho Habsburk jmenoval císařským radou.

Jako politik zemský i komunální v Karlíně a na Vinohradech podporoval řadu veřejně prospěšných projektů, sám získával dotace na řadu staveb, které uskutečnila jeho firma. Roku 1890 s dalším známým karlínským podnikatelem Františkem Křižíkem inicioval slavnou „jubilejní zemskou výstavu 1891“, z níž dodnes stojí holešovické výstaviště, petřínská rozhledna a s ní pavilon českých turistů a lanovka. Stavěl kasárna, školy, továrny, elektrárny: firma Nekvasil vzkvétala.

O svých šedesátinách roku 1900 určil za nástupce ve firmě nejstaršího ze svých synů Otakara. Studovaný architekt šel v otcových stopách. Oženil se roku 1899 s Libuší Šámalovou, dcerou právníka Přemysla Šámala, který se stane kancléřem tří prezidentů.

Druhá generace

Václav Nekvasil zemřel v 66 letech ještě jako podnikatel rakouský. V éře jeho syna Otakara dosáhla firma Nekvasil vrcholu. Za šedesátiletí 1868–1928 postavila společnost na 670 velkých objektů, z toho přes třicet cukrovarů, stovku dalších továren, přes třicet škol, téměř sedmdesát bank a „paláců“, 350 obytných domů, též šest kostelů.

Stavěla školy od Nymburka po Sušici, továrny, nemocnice (mezi nimi podolské sanatorium), v Praze kromě ledáren, „paláců“ Koruna a Adria, městskou knihovnu, tiskárnu bankovek v Růžové ulici, také banky, vily, bytovky. Členem správní rady jedné z nich, nám známé České průmyslové, byl jako otec od roku 1910, od roku 1930 jí předsedal. Byl též předsedou správní rady muničky Sellier & Bellot, společností pro plavbu labskou a dunajskou, Ústecké rafinerie cukru, seděl ve správní radě ČKD a předsedal Autoklubu ČSR.

Jak se modernizovaly stavební techniky, modernizoval ing. arch. Otokar Nekvasil politickou orientaci. Otec byl staročech, syn mladočech, tedy člen Národní strany svobodomyslné. Prodělal s ní přerod v Kramářovu národní demokracii, ale po otcově vzoru se v aktivní politice angažoval jen podnikatelsky přiměřeně. Se svým švagrem Šámalem se podílel na činnosti Maffie a finančně podporoval rodiny zatčených. Po válce dokonce zaměstnal všechny, kdo z jeho firmy museli narukovat na frontu.

Generace třetí

Jako člen nevoleného revolučního národního shromáždění 1918–1920 se postaral o zákon na státní podporu stavební činnosti. O poslanecký nebo senátorský mandát se dále nezajímal.

Nekvasilové měli cit pro praktické, společensky odpovídající sňatky. Na jaře 1920 provdal dceru Libuši za Josefa Wegera, tehdy jednoho z manažerů Preissovy Živnobanky. Ze zetě vychoval Nekvasil svého nástupce, neboť vlastní syn Václav byl ještě nezletilý. Weger reorganizoval firmu v rodinnou akciovou společnost. Dokončení transakce se Otakar Nekvasil, který od roku 1931 trpěl ledvinovou chorobou, nedožil: zemřel v prosinci 1933 ve věku 64 let.

Společnost V. Nekvasil, a. s. měla své velké časy za sebou. Roku 1937 se dostala do insolvence a zachránila se odprodejem části majetku. Za německé okupace se nijak nepodílela na zakázkách wehrmachtu a krátce pracovala se ziskem po obnově Československa. Na konci roku 1945 rezignoval na předsednictví správní rady Václav Nekvasil mladší, syn Otakara Nekvasila. V březnu 1948 komunisté podnik zestátnili a v létě ho zahrnuli do státního konsorcia s názvem Československé stavební závody, národní podnik.

Příště poslední díl: Karel Baxa