„Představujete veškerou idiocii dneška,“ pronese John Malkovich se vším opovržením, jež je schopen vyjádřit (a to je značné množství opovržení, mluvíme přece o Johnu Malkovichovi) v jedné vypjaté a krvavě vypointované scéně filmu bratrů Coenových Po přečtení spalte (2008). Stejnou větu by mohl adresovat téměř jakékoli postavě toho filmu. Idiocie dneška je jeho téma. Po přečtení spalte přitom ve filmografii Coenových nepatří mezi nejvíce ceněná díla.

Možná k tomu přispěla trochu vyhrocenější kombinace humoru a krutosti, diváci navíc nemají moc rádi, když z plátna slyší: „Plus minus všichni jste idioti.“ A přesto. Když čas od času někde čtu stesky nad tím, že současná kultura – třeba literatura nebo film – dluží publiku dílo, které by nějak, snad až shrnujícím způsobem vyjadřovalo současnost, vzpomenu si na Po přečtení spalte. Autoři toho filmu určitě neměli ambici vytvořit velký film pro dnešní časy, jako je třeba Zvjagincevův Leviathan, Joel a Ethan Coenovi by se úvahám o důsažnosti zrovna tohohle jejich filmu nejspíš vysmáli. Nemůžu si ale pomoct, mě i po osmi letech přijde velice výstižný, možná dokonce trochu prorocký (ale to už asi kapku přeháním).

Srdcem toho filmu, dá-li se to tak říct, je Linda Litzkeová (Frances McDormandová). A na první pohled to srdce idiocií zrovna tepe. Zároveň je ale Linda zajímavější figura než ti obvyklí filmoví idioti, spolehlivě fungující karikatury „těch druhých“, věšáky na hloupost a trapnost, kterým se publikum může z bezpečí své převahy vysmát nebo se nad nimi pobouřit. Hrdinka filmu Po přečtení spalte je jaksi nebezpečnější. To, co je na ní směšné či děsivé, jsou totiž rysy, jež mohou být divákovi či divačce nebezpečně povědomé. Linda žije ve Washingtonu, pracuje v módním fitness centru. Je energická, hodně o sobě přemýšlí a napadá ji při tom spousta zajímavých věcí. Její mluva je prolezlá módními výrazy, floskulemi z knih o osobním rozvoji, článků pro čtenářky, které se chtějí poučit, jak být moderní ženou. Rázně soudí druhé, nikoho nenechá na pochybách o tom, že jde s dobou.

Ten typ ženy, jíž perspektivní partner ve sklepě ukáže kutilsky zbastlené houpací křeslo, které při správném užívání nahradí soulož, a ona nadšeně vykřikne: „To je fantastické.“ Lidé, kteří jsou „otevření každé nové zkušenosti“, to přece tak dělají. Vším tím brebentěním ale spíš jen přehlušuje svoje zoufalství. Je sama, svědomitě projíždí internetové seznamky, plná entuziasmu vyráží na schůzky s různými beznadějnými případy – buď naprostí nekňubové, nebo chlapíci, jejichž jediným zájmem je mít další exemplář v obsáhlé sbírce. Linda identifikuje problém: její tělo. Musí si ho nechat chirurgicky vylepšit. S tím, co má, se daleko nedostane. Když jí jediná kladná postava filmu, posmutnělý dobrák Ted, říká, že existují muži (například on), kterým se Linda líbí tak, jak je, uslyší: „Loseři.“ A Linda s losery nechce mít nic společného. Třeba by jí připomínali, že je jedním z nich. Jenomže plastická chirurgie je „neuvěřitelně nelevná“.

Osobní a vůbec celostní rozvoj Lindy Litzkeové je ohrožen, protože „s tímhle tělem se už dál nedostane“. Asi by se v tom dala vidět karikatura toho, jak může ženu deformovat tlak na to, aby se přizpůsobila magazínovému ideálu krásy. Spíš v tom ale vidím vyjádření jiného, dobového omylu a hloupé iluze – tlaku předstírat, že mám svůj život plně pod kontrolou, můžu ze sebe vytvořit, koho chci, a dojít tak naplánovaného štěstí.

Její mimořádně troubovitý kolega Chad (Brad Pitt) ovšem najde řešení. Vyhozený agent CIA Osbourne Cox (John Malkovich) – zahořklý a parádně vytočený chlapík se sklonem dost pít – v posilovně zapomněl cédéčko. Chad na něm najde nějaké soubory s čísly a Coxovy paměti, proud vědomí přiopilého nešťastníka. Chad a Linda se ale domnívají, že mají v rukou text plný tajných informací, které by bylo možné zpeněžit. Pokusí se Coxe vydírat, ten se nenechá. Do věci se matlácky zaplete záletný bodyguard Harry (George Clooney). Linda s Chadem chtějí Coxovy paměti prodat Rusům. Když ale rezidentní kágébák Krapotkin materiál správně vyhodnotí jako blábol a nechá je vyhodit z ambasády, Linda se durdí: Jak se to chováte k americké občance? Ironie situace, v níž se odvolává na občanství země, kterou se právě pokoušela za peníze zradit, jí samozřejmě uniká. Linda je přece vždycky v právu. Celý blázinec už sleduje CIA, její rezignovaný ředitel netuší, která bije, stejně tak jeho podřízení. Nedorozumění, pitomosti a náhody se spojí v jakousi groteskní osudovost, která hrdiny semele, některé z nich zabije. Lindě ale dopřeje velké vítězství. CIA jí tu její plastiku nakonec ráda zaplatí, aby celý ten nesmysl mohla uzavřít, pokud možno potichu. Tumpachový šéf té všemocné organizace se na konci filmu spolu se svým zástupcem pokouší bilancovat tu absurditu. „A co z toho vyplývá za poučení?“ – „Asi že to už nikdy neuděláme.“ – „A která je to ta věc, co ji už nikdy neuděláme?“ – „Těžko říct.“

Podáno je to se strohou a přesnou komikou – pro Coeny typickou. Až by jednomu uniklo, jak pronikavé to je a jak to na konec zrovna tohohle příběhu patří. Je to příběh, který se odehrává v hlavním městě největší světové velmoci, o jejíchž možnostech má mnoho a mnoho lidí naprosto nepřiměřené představy. Končí v kanceláři šéfa organizace, která pro – opět – mnoho a mnoho lidí symbolizuje tu obrovskou moc. Všechno dokáže, všechno vidí, všechno řídí. A přesto je bezmocný vůči jedné umanuté ženské a několika pitomcům. Bezmoc mocných v jednom obraze. Autoři ho asi nezamýšleli jako shrnující komentář ke všem problémům světa, spíš jako absurdní tečku za absurdní podívanou. Když ale člověk úvahy vezme toho rezignovaného chlapíka vážně, zjistí, že v nich je nějaká pravda. Ani ta nejvlivnější zpravodajská organizace se nedokáže vyznat ve světě lidí jako Linda a její spoluhráči a protihráči. Z principu nepředvídatelná skrumáž hlouposti, posedlosti sebou samým, neschopnosti vnímat se aspoň trochu reálně, povrchnosti ve všem, urputného lpění na nesmyslných iluzích. S takovými to nemůže skončit jinak než bez významu, racionality a dost krvavě. To snad raději tu KGB.