O Antonínovi Novém jsem věděl, že byl součástí Muchova kruhu, toho už trochu mytického společenství kolem Jiřího Muchy a jeho domu na Hradčanech. Viděl jsem i jeho fotografie jemně erotických dívek, které tam v 70. letech pořídil. Věděl jsem, že fotografoval tanky v ulicích srpnové Prahy a že spolupracoval se světovými časopisy a agenturami. O tom měla být řeč. Náš hovor začal nečekaně. Antonín Nový se na mě podíval a řekl: „Vám nevadí, že jsem na seznamu?“

To jsem ještě nestačil zjistit. Jak jste se tam ocitl?

Jak? Já nevím, tedy vím, že to říká každý, ale já to opravdu nevím. Ona je to dlouhá historie a souvisí to s celým mým předchozím životem. Ale ten reálný původ, že jsem na seznamech, je asi v roce 1974, kdy se mi jednoho dne ozval telefon, že mě zvou na schůzku do kachlíkárny na ministerstvu vnitra. Seděl jsem tam zoufalý a samozřejmě vystrašený, protože jsem byl v dost těžké pozici – fotil jsem v srpnu ruskou intervenci, byl jsem rok v emigraci. Pak jsem se vrátil, jezdil dodávkou, jinou práci jsem nemohl sehnat. Zároveň jsem už dva roky chodil k Jiřímu Muchovi.

Nebyl důvod jejich zájmu právě Jiří Mucha?

To jsem si taky myslel. Však když mi ten major Svoboda, jak se představil, položil první otázku, která zněla, pro koho pracujete, myslel jsem, že se ptá na to. Mně totiž tehdy Jiří Mucha poskytl fotografické archivy svého otce Alfonse, který byl, jak známo, také skvělý fotograf, o čemž se tehdy skoro vůbec nevědělo. A já ty fotky ofocoval, restauroval negativy a dával to dohromady. Tak jsem se nejdřív lekl, že by z toho Jiří mohl mít problém, ale pak jsem si řekl, vždyť na tom není nic nelegálního, a tak jsem to tomu Svobodovi řekl. A on jen mávl rukou, že to ho nezajímá. Těch sezení pak bylo víc. A já postupně začínal chápat, že o mně ví snad všechno. Taky to, že jsem během té krátké posrpnové emigrace dostal nabídku na práci v časopise pro americké vojáky v Německu, Stars and Stripes, který měl redakci v Darmstadtu. Já se tam opravdu vypravil, ale nějak z toho sešlo. Pak jsem se brzy vrátil domů, měl jsem tady dvě malé děti a ženu, která emigrovat za žádnou cenu nechtěla. Když na mě tohle vybalil, roztřásla se mi kolena a snažil jsem se mu vysvětlit, jak to bylo. On po jisté době asi opravdu připustil, že pro americkou armádu nepracuju, tak řekl, dobře, tak mi tady podepíšete, že když se o nějaké nepřátelské činnosti dozvíte, ohlásíte nám to. A já řekl, tak na to je snad ohlašovací povinnost, to vám nemusím podepisovat. Ale oni že to je formalita. Tak jsem to podepsal. Vyšel jsem ven a zatočila se se mnou zem.

Tím to asi neskončilo.

Dvakrát mě pak ještě někam vytáhli, ale já jim opravdu nic neřekl, jenom jsem opakoval, že ze mě nic mít nebudou. Pak mi dali na čtyři roky pokoj, ozvali se znovu v roce 1978, to si pro mě přijeli do čistírny odpadních vod na Trojském ostrově, kde jsem pracoval, druhý den jsem se podruhé ženil. Odvezli mě a zase pustili. Vlastně nevím, co chtěli, já jsem se po návratu z emigrace nijak neangažoval a upřímně řečeno jsem se do ničeho nehrnul, i když samozřejmě přátelství s Jiřím (Muchou) mi otevíralo cestu do jeho exkluzivní společnosti. Ale zároveň jsem se snažil na to příliš neupozorňovat. Víte, ale já vlastně celý život počítal s tím, že mě začnou týrat.

Měli by k tomu důvod?

Myslím, že ano. Já pocházím z rodiny takzvaně buržoazní, i když spíše levicově orientované. Do roku 1948, tedy do mých čtyř let, jsme žili s rodiči a bratrem ve vile na Hanspaulce, otec byl po válce zmocněnec pro důlní průmysl, tedy něco jako ministr, politicky by v socdem, přátelil se Bohumilem Laušmanem, podobně jako on po Únoru emigroval. Laušman měl však mnohem tragičtější osud, to otec se chytil, byl – dnes by se řeklo – manažérem v Německu a Rakousku, zemřel v 70. letech ve Španělsku. Možná že ty estébáky zajímal on, ale já s ním byl v minimálním styku.

On emigroval a nechal vás tady?

Já jsem se až po letech dozvěděl, že s mámou už vlastně nebyli. Jenže máma se také snažila dostat se ven. Dostala falešné pasy od holandských známých, jenže těsně před tím, než jsme měli odjet, přišla do naší vily na Hanspaulce Státní bezpečnost a šli na jistotu k lustru, odšroubovali stínítka a pasy, které tam máma schovala, vytáhli. Tak mámu zavřeli. Nás si rozdělili prarodiče, bratr šel do Kladna. Mě si odvezl dědeček z otcovy strany do Plzně. On byl bývalý ředitel Škodových závodů.

Kde jste v Plzni bydleli? Odhaduju na Klatovské v Bezovce…

Jo, tam, v Bezovce, jak to víte?

Bezovka je přece taková plzeňská Hanspaulka.

Ano, dědeček tam měl vilu, také tam bydlel můj strýc Otakar Nový.

Ten historik moderní architektury? Ten byl ale hodně nalevo, že? Byl příslušníkem Levé fronty, celoživotní avantgardista, však také sepsal asi nejlepší knihu o české architektonické avantgardě. A jaké to tam tedy bylo, v té Bezovce?

Kdyby tam byli rodiče, bylo by to vlastně hezké dětství. Dědeček byl ze staré školy, ve čtvrti dozníval prvorepublikánský poklid, já jsem tam začal chodit do školy. Po třech letech mámu pustili, musela však slíbit, že půjde na Kladno do těžkého průmyslu. Pracovala jako svářečka v Poldovce. Tak jsem po té pěkné plzeňské Bezovce poznal to sazemi a struskou zanesené Kladno, kde jsme žili s mámou a bratrem.

Mohl jste studovat?

Na gymnázium jsem těžko mohl pomyslet. Ale vzali mě na hornickou průmyslovku, takže už v šestnácti jsem poznal práci v dolech, třeba noční šichty. Výhoda byla, že se mě tam nikdo neptal, kdo je můj otec. Havíři vůbec moc řečí nenadělali, ale když něco řekli, sedělo to a mělo to váhu. Tehdy se ještě v dolech kouřilo, já tam taky začal. Po maturitě jsem šel na rok do Ostravy, do hutě Klementa Gottwalda, pak na dva roky k silničnímu vojsku, to byli vlastně pétépáci. A tam si mě všiml velitel, oblíbil si mě a dal mi doporučení na vysokou školu. Filozofii na FF UK. To byl rok 1966, chodil jsem na přednášky Karla Kosíka, měl jsem spolužáky Tomáše Vrbu nebo Zdeňka Zbořila. Jenže pak přišel rok 1968 a já viděl inzerát, že v ČTK berou laboranty, tak jsem se tam přihlásil, vzali mě a já začal za chvíli fotit.

Předtím jste už fotil?

Trochu, amatérsky, ale byl jsem učenlivej. Tehdy byla v četce skvělá parta, nezapomenutelný byl Petr Adler, vedoucí obrazového zpravodajství, vynikající novinář. S ním jsem prožil 21. srpen 1968.

Ten jste fotografoval jako fotograf ČTK?

Vedení četky už tehdy bylo kolaborantské, takže dalo okamžitě příkaz, že okupanti se fotit nesmí. Jenže na to se samozřejmě kašlalo. Já jsem celý den pobíhal po středu Prahy a fotil. Byl jsem u rozhlasu, na Václaváku, na Příkopech. Fotil jsem hořící tanky i první mrtvé. Pak jsem se snažil dostat to do světa. A to se podařilo. Zamkl jsem se v pátém patře četky v kanceláři, odkud vedly linky do tiskových agentur na Západě. Tam odtud jsem posílal fotky ruských tanků do Vídně agentuře UPI.

To vám pak museli spočítat…

Ne hned. Ještě v srpnu 1969 jsem byl v Brně, kde se právě konalo mistrovství světa v dráhové cyklistice. A do toho bylo výročí 21. srpna. Lidi byli na ulicích, demonstrace, do toho milicionáři, kteří byli mnohem brutálnější než policajti. I já dostal hroznou nakládačku. Tak jsem si řekl, že tady už nebudu, a odjel jsem do Vídně. Myslel jsem, že manželka půjde se mnou, to se pak vyvinulo jinak. Vrátil jsem se a začal dělat řidiče mikrobusu. Vozil jsem filmaře. Ale pak jsem zkusil podat si přihlášku na FAMU, obor dokumentární fotografie, a oni mě vzali.

To jim nevadilo, že jste se vrátil z emigrace?

Možná se to ani nedozvěděli, nevím. Možná nebyl nad FAMU ještě takový dohled. Normalizace nepostupovala všude stejně, na FAMU došlo až po několika letech.

V té době jste se dostal k Jiřímu Muchovi?

Ano, totiž to mělo několik příčin. Tou první bylo moje okouzlení knihou Jiřího Muchy Kankán se svatozáří, která, jak známo, líčí osud jeho otce Alfonse. Tam jsem si přečetl, že Alfons byl také fotograf, a to mě zajímalo – rozhodl jsem se o tom napsat diplomovou práci. A v souvislosti s tím jsem se od mámy dozvěděl, že rodiče se s Jiřím Muchou po válce přátelili. Tak jsem se osmělil a dal mu vědět.

Jak vás přijal?

Velmi vlídně a vstřícně. On byl ohromně noblesní člověk a tu svou laskavou tvář mi nastavil od začátku. Pustil mě do Alfonsových fotografických archivů a také do svého milieu, do toho kouzelného domu na Hradčanském náměstí. Já tam chodil především ráno kvůli těm negativům a samozřejmě jsem si všiml, že tam občas proběhla polonahá dívka, která tam, třeba ještě s nějakými dalšími, přebývala.

To byly pověstné Mucha girls, což je ostatně váš termín. A vy jste je fotil…

Ano, ale to se nějakou dobu vyvíjelo. Nejdřív ke mně musel Jiří získat důvěru. Poprvé se to stalo tak, že jsem tam ráno přišel, Jiří mi otevřel a říká: Pojď dál. Tak já šel a vidím, že tam leží nahé děvče a Jiří ho fotí tou starou leicou, kterou si přivezl ještě z války, kdy byl v Anglii. A říká: Vy jste fotograf, nechcete to zkusit? Tak jsem začal.

Té holce to nevadilo?

Ne, to byly zvláštní dívky, zvláštní prostředí, zvláštní situace. V Muchově domě neplatila konvenční pravidla. Kdo tam vstoupil a mohl zůstat, zapomněl na to, co se slušelo a patřilo pro poměry venku.

Bylo těm holkám aspoň patnáct?

Samozřejmě. Bylo jim kolem dvacítky. To nebyly žádné lolitky. Většinou věděly, proč tam jsou. A pozor, to nebyla pornografie, to byly erotické akty. A mým úmyslem bylo, aby měly výtvarnou hodnotu, aby zachycovaly něco důležitého z toho ducha Muchova bytu, aby to bylo v muchovském stylu. To nebylo vůbec jednoduché.

Co jste s těmi fotografiemi dělal? Ukazoval jste je někomu?

Jo, některé vyšly i zahraničních fotočasopisech, za fotky v ročence Time Life jsem dostal i cenu za objev roku. Pomohla mi Aneta Fárová, která měla výborné styky.

U Muchy fotila i slavná francouzská fotografka Irina Ionesco, která pak měla problém s fotkami své nezletilé dcery. Byl jste u toho?

Ne – a myslím, že tyhle fotky nefotila v Praze. Ona tady byla teprve v roce 1975, a to právě na základě těch fotografií, které viděla v Life. Taky k Muchovi přijel Helmut Newton a Cecil Beaton.

To byli asi nejslavnější fotografové své doby. To je sem přivedly vaše fotky?

To asi ne, spíš Jiřího proslulost a ten jeho kouzelný dům. Nezapomeňte, že o něm napsal Philip Roth tu knihu, teda já myslím, že ne moc podařenou, Pražské orgie…

Ta vyšla až v 80. letech, to už, myslím, měl Muchův ateliér nejslavnější časy za sebou. Ale když už tu padlo to slovo – orgie –, konaly se tam orgie?

V tom dnešní smyslu slova ne. Dneska se tomu říká swingers party – a ty se tam tedy opravdu nekonaly. Že to bylo nabité erotikou a sexualitou, to ano.

A když mluvíme o vašem fotografování, mluvíme o aktech, nikoli o pornografii?

Já jsem pornografii nefotografoval, to mě prostě nezajímalo. Mě ty dívky vlastně nezajímaly jako erotické objekty, ale jako výtvarné.

Kde je Jiří Mucha bral?

Různě. Přesně to nevím, ale s některými se seznámil třeba při autostopu… Ale to bylo tou ohromnou přitažlivostí Jiřího a unikátností toho místa. Nikde nic takového neexistovalo. V Čechách určitě ne. A ony tam našly azyl a taky se lecčemu přiučily. Jiří je třeba učil jazyky, dával jim přednášky z dějin umění.

Kolik těch děvčat těmi zázračnými pokoji prošlo?

Pět šest, maximálně takových deset. Taky některé byly náhodné, Jiří se s nimi seznámil, pomiloval se s nimi – a tím to skončilo.

Víte o nich něco?

O některých. Magda, to byla ta krásná blondýna, žije velmi blahobytně ve Francii, tu Jiří učil latinsky, ta byla asi nejintelektuálnější. Slávka bydlela pak léta v Chelsea hotelu v New Yorku, Venuše, ta krásná mulatka, které vyšla loni skvělá kniha, žije v Berlíně. Viktorka se uchlastala. To byla holka z Buben, tu k Muchovi přivedl Berka z Olympiku. To byl prima kluk. Víte, jak to s ním dopadlo.

Spáchal sebevraždu v roce 1987, propadl hazardu. Ten se u Muchy ale myslím nepěstoval.

Ne, to vůbec ne. S tím neměl Jiří nic společného.

A poslouchejte, tohle všechno muselo zajímat tajnou policii. Už kvůli té pikantnosti.

No jistě, vždyť ji to taky jistě zajímalo. Ostatně, upřímně řečeno, ono je to zajímalo asi i víc než sledování undergroundu. I ti estébáci se asi raději podívali na hezkou holku než na nějakou máničku. Chacha. To je fakt.

Ale jak se o projevovalo?

To nevím, já asi těžko můžu vyloučit, že ten jejich zájem o mně s tím souvisí. Ale nevím, výslovně se mě na to neptali. Možná tam měli někoho jiného.

Ale registrovaným agentem byl sám Jiří Mucha, znáte knihu Charlese Laurence Společenský agent Jiří Mucha? Tam je obviněn z docela těžkých hříchů.

Ano, ale to Muchovo agentství se, pokud vím, týkalo 50. let, kdy je na něm vymámili ve vězení. A ta Laurencova kniha nepůsobí právě seriózně, spíš si tam vyřizuje účty s milencem své maminky, kterou Jiří asi – jak autor tvrdí – svedl. To lze pochopit. Já si nedovedu představit, že by byl Jiří někomu schopen ublížit.

A proč to vaše docházení skončilo?

Objevila se bytost, osmnáctiletá Beny, která Jiřího okouzlila, a ty ostatní holky už byly zbytečné. Tím to vyhaslo. Ony taky výjimečné věci nemohou trvat dlouho. I já jsem se pak vydal jinou cestou, oslovily mě duchovní věci, pracoval jsem pro Charitu, fotil památky, věnoval se léčitelství. Ale to by byl hovor na jiné téma.