Během posledních měsíců zesilují na Západě hlasy, které požadují uspořádání voleb na válkou zmítaném Donbasu. V březnu mluvil německý ministr zahraničí Frank-Walter Steinmeier o nutnosti uskutečnění voleb ještě do konce června, k čemuž se záhy přidal i jeho francouzský kolega Jean-Marc Ayrault. V dubnu přiletěla do Kyjeva náměstkyně ministra zahraničí USA Victoria Nulandová, která prý také se stejnou věcí tlačila na ukrajinskou vládu. Volby na okupovaných územích se poslední dobou staly žhavým tématem politických diskusí i na Ukrajině. Strašidlo těchto voleb je pořád někde nablízku, řinčí řetězy a drží občany v napětí – ale nijak se nespěchá ukázat v plné kráse. Obě strany konfliktu neustále prohlašují, že hypoteticky jsou na volby připraveny – ovšem jen za jistých okolností. Tyto okolnosti se stávají naprosto nepřekonatelným problémem. Ustoupit nehodlají ani separatisté, ani Ukrajina.

Cesta k hranici rozpadu

Reálně nemá smysl diskutovat o požadavcích separatistů. Je samozřejmostí, že rozhodování o budoucnosti Doněcku a Luhansku neprobíhá v těchto městech, proto je naprostou ztrátou času zkoumat prohlášení tamních „lídrů“ Zacharčenka a Plotnického. Centrem, odkud se o všem rozhoduje, je Moskva. A o co Moskvě jde, je už také dávno jasné. Cílem Ruska je na základě vlastních podmínek integrovat do Ukrajiny území okupované Kremlem a donutit Kyjev ke změně ukrajinské ústavy. A takovým způsobem, s pomocí „trojského koně“, omezit suverenitu Ukrajiny. Otázkou zůstává, komu tento postup vyhovuje na Ukrajině.

Podívejme se na situaci logicky – na Ukrajině je jenom jedna strana, která by mohla z těchto podmínek těžit. A sice bývalá vládnoucí partaj prezidenta Janukovyče Strana regionů, která se teď sjednotila pod názvem „Opoziční blok“ a s přímou podporou Moskvy zastává na Ukrajině zájmy Kremlu. Pro všechny ostatní politické síly by smlouvání s Moskvou a ustupování jejím požadavkům neznamenalo nic dobrého.

Zřeknutí se eurointegrace a návrat země pod vliv Kremlu bude pro ukrajinské občany znamenat zhroucení všech nadějí na lepší život a naprostou beznaděj. Je velice nepravděpodobné, že by Ukrajina někdy dokázala skoncovat s korupcí a náležitě provést ekonomické reformy. Návrat zpátky bude taky znamenat obnovení korupčních plynárenských schémat a konzervaci politických zvyklostí charakteristických pro postsovětské země – tedy právě to, s čím ukrajinská společnost dnes bojuje. Uzákonění separatistických jednotek v Donbasu a ústupky Kremlu mohou zapříčinit rozkol společnosti a další politickou krizi, ale i nové nepokoje v Kyjevě. Za těchto okolností se Ukrajina očividně ocitne na hranici rozpadu, a jestliže nabere návrat do dob SSSR reálnou podobu, nejlepší lidé odjedou ze země.

Přestalo to dávat smysl

Obyvatelé okupovaného území tzv. DNR a LNR by si od voleb taky neměli nic slibovat. Miliony lidi, které tam dnes žijí, se staly nástrojem ruské politiky. Přitom v samotném Rusku přirozeně nikoho nezajímá, jaké jsou potřeby těchto lidí. Z obyvatel Donbasu se stali nevolníci, o jejichž osudu se rozhoduje během jednání politiků z Kyjeva, Moskvy, Washingtonu, Berlína a Paříže. Jenomže bomby padající na hlavy lidí jsou skutečné. Zdá se, že dnes už nikdo kromě představitelů ruské okupační vlády v Donbasu nedokáže vysvětlit, proč to všechno vlastně pokračuje.

Část Donbasu, která je dnes naladěná protiukrajinsky, se v roce 2014 vzbouřila proti Kyjevu s jediným cílem – oddělit se od Ukrajiny a připojit se k Rusku. Účastníci separatistických demonstrací byli tehdy přesvědčeni, že když v Donbasu proběhne referendum za oddělení se od Ukrajiny a připojení se k Rusku (stejně jako se odehrálo na Krymu), Moskva území anektuje podle scénáře ukrajinského poloostrova. V samotném Rusku byly takové nálady podporovány. Teď se však najednou ukázalo, že Kreml o připojení v žádném případě neuvažuje. Naopak trvá na tom, aby toto území zůstalo součástí Ukrajiny. V současné situaci se tedy zdá, že dva roky války, která přinesla tisíce obětí a naprosto zdevastovaný region, nevedly nikam – jako by separatisté Donbasu všechno prováděli jen proto, aby nakonec zůstali součástí Ukrajiny. Většina přívrženců tzv. DNR a LNR si stále v plné míře neuvědomila rozsah tohoto podvodu. Stává se ale čím dál obtížnějším úkolem ho ignorovat.

Jak těmto lidem pomůžou volby, které by proběhly podle ukrajinských zákonů? Nijak. Již dnes je zcela zřejmé, že uspořádání právoplatných voleb na okupovaném území není možné. Reálně mohou proběhnout jenom formálně, jejich cílem bude uzákonění separatistů v právním poli Ukrajiny a nástup na vládní pozice „národních republik“ místních oligarchů. Co z toho získá obyčejný důchodce? Jak to ovlivní jeho živobytí? Odpověď je zřejmá. Obyvatelé Donbasu dnes už nemohou ovlivňovat žádný politický proces. Dokud v Donbasu zůstávají jednotky ruské armády, obyčejní lidé můžou jen přihlížet, komu se dostanou jejich pozemky a kdo bude rozhodovat o jejich osudech.

Staří známí, dobře prověření

Na druhou stranu, politici, kteří se dnes sjednotili v Opozičním bloku, mají všechny důvody k tomu, aby se snažili uspořádat volby v neuznávaných republikách. Takové volby se můžou stát nejenom šancí získat zpět vliv v Donbasu, ale i základem pro revanš na celé Ukrajině. Cíl Opozičního bloku je samozřejmě mnohem širší než podmanit si Doněckou a Luhanskou oblast. Starý oligarchický klan, který je součástí této strany, sní o návratu elektorátu „DNR“ a „LNR“ na Ukrajinu – stejně jako o získání všech těchto hlasů v měřítku celé země. Realizace plánu by automaticky vyhoupla Opoziční blok do čela volební kampaně. Tak by mohli reprezentanti této strany usilovat o vůdčí postavení v zemi.

Území, které okupovali teroristé, je dnes již fakticky řízeno členy Strany regionů, kteří jsou stále u moci, ačkoliv slibovali vybudovat „národní republiku bez oligarchů“. Většina „hlav městských správ“, jež jmenovali Zacharčenko a Plotnický, jsou staří úředníci, kteří vykonávali tytéž funkce ještě před válkou. Nynější „starostové“ Luhansku, Doněcku, Makijivky, Alčevsku, Stachanova, Brjanky a jiných měst jsou bývalými „regionály“. Manolis Pilavov, Maryna Filippovová, Rodion Mirošnik, Serhij Ževlakov a jiní čelní představitelé „LNR“ – to všechno jsou prověření stoupenci Olexandra Jefremova, který byl jedním z lídrů Strany regionu a dnes zůstává poslancem ukrajinského parlamentu za Opoziční blok. Jefremov je mimo jiné považován za hlavního „sponzora“ separatistických hnutí v Luhansku. Údajně spolupracoval i s ruskou vládou při okupaci regionu. Správu Alexandra Zacharčenka v Doněcku vedou lidé blízcí Rinatu Achmetovovi, což je nejbohatší ukrajinský oligarcha; podle Forbesu drží 771. místo na seznamu nejbohatších osob. Je zcela zřejmé, že právě tito lidé by měli po „hypotetických volbách“ zaujmout klíčové pozice v oficiálních vládách „lidových republik“. Potom by se situace v Donbasu jen málo lišila od zdejší situace před válkou.

Uskutečnění voleb podle ukrajinských zákonů a definitivní předání Donbasu pod kontrolu starých týmů Achmetova, Jefremova a Jurije Bojka bude znamenat absolutní vládu těchto oligarchů v regionu. Z této pasti se Donbas už nedostane. Opoziční blok bude slavit triumf, ale obyčejní obyvatelé tím nic nezískají. Stejně jako předtím budou žít v podmínkách beznadějného chaosu deprimovaných vesnic, degradující ekonomiky a bez šancí zvolit si jinou vládu nebo něco změnit.

Co se týče Ukrajiny, je opravdu těžké předvídat katastrofální následky odvety Opozičního bloku v možných volbách. Takový scénář může být pro ukrajinský stát začátkem konce. Občanská společnost a politiky, jimž není osud Ukrajiny lhostejný, mají dnes jediný úkol – předejít takovému vývoji.

Denys Kazanskyj
Ukrajinský novinář a bloger

Radko Mokryk
Vystudoval Lvovskou národní univerzitu Ivana Franka, dnes student moderních dějin na Filozofické fakultě UK v Praze