Na úsvitu tohoto století bylo ve světě velmi poptáváno kultovní dílo Davida Brookse Bobo v ráji. David Brooks je jedním z nejvlivnějších amerických publicistů, nepřehlédnutelný sloupkař názorotvorného deníku New York Times. Kniha pojednávala o zrodu nové společenské elity, zrovna se utvářející generace pokročilých ajťáků, zakladatelů úspěšných startupů a nadějných manažerů, bez velkého zájmu o politiku, zato se zájmem o hédonistický a rozmařilý způsob života.

Přezdívka Bobo pro příslušníky této generace byla vlastně zkratkou složenou z prvních slabik slov Bourgeois Bohemians, což by se dalo s přimhouřením očí přeložit do češtiny jako měšťácká bohéma. Přezdívka na čas zdomácněla v mnoha jazycích, neboť vystihovala určitý civilizační jev. Obzvlášť výmluvná je závěrečná takřka melancholická idylka: „Žijeme v relativně stabilní době. Politické strany se potkávají ve středu.

Poprvé od 50. let můžeme říct, že globální ideologické rozpory mezi stranami vymizely. Univerzitní kampusy dávno nejsou ozařovány pochodněmi bojů a zuřivých protestů. Intelektuální život zatím ze setrvačnosti kvasí, leč nedá se mluvit o relevantnosti levicového nebo pravicového radikalismu. Vášně vyhasly. Washingtonu se zmocnila nuda …“

Dnes po pouhých 15 letech od vydání knihy se tyto řádky čtou jako mimořádně nepovedená fabulace. Vzápětí po jejich napsání praskla bublina „dotcomů“, zhroutila se pyramida nové informační ekonomiky. 11. září následujícího roku šla k zemi Dvojčata a Amerika vyhlásila globální válku terorismu.

Po krátkém období národní jednoty tváří v tvář společné hrozbě přišla politická, pak i ekonomická krize. Polarizace společnosti překročila jakékoli myslitelné meze a stále se hrotí. Americký kampus je na bodu varu. Primárky v rámci předvolební prezidentské kampaně byly přehlídkou levicového a pravicového radikalismu. Vždy pohotový David Brooks spěšně tiskne ve svém deníku dobře načasovaný sloupek s názvem Opravdu jsme na cestě k národní katastrofě?

Lze ho samozřejmě odbýt slovy psychologa Erika Eriksona: „Jediný rozumný způsob, jak psát o Americe pro Američany, je označit problém a nafouknout ho k nepoznání.“ Ostatně, vyprávět a přehánět – na to jsou publicisté mistři. Avšak v tomto případě se nejedná o osamocený hlas starozákonního proroka na poušti. Ba naopak, liberální americký publicista si troufne jen na takový názor, který už sdílí většina jeho kolegů.

Máme co dělat s obecným trendem, s intelektuálním povětřím, které není omezeno jen na Spojené státy. Jeho smyslem je rozčarování demokratickými institucemi, tím, jak funguje, či spíše nefunguje samotná demokracie.

Již není schopna zajistit společenský konsensus. Důležitým mezníkem se stalo britské referendum o vystoupení z Evropské unie. Brexit zasadil této výseči intelektuální třídy nezhojitelnou ránu. Holandský historik David van Reybrouck, autor břitkého pojednání Proti volbám, nazval rok 2016 druhým nejhorším rokem pro západní demokracii – hned po roce 1933. Dle jeho názoru tak kardinální rozhodnutí jako brexit vyžaduje úplně jiný mechanismus přijetí než „primitivní procedura referenda“.

Amerika má vlastní hlavobol – nezadržitelný vzestup Donalda Trumpa. Ne, že by americké dějiny nikdy nepoznaly demagogy a populisty – stačí si vzpomenout na postavu senátora Willieho Starka z Warrenova románu Všichni jsou zbrojnoši královi. Ale nesystémoví kandidáti to ještě nikdy nedotáhli k finálnímu rozstřelu v prezidentských volbách. I kdyby nakrásně Trump prohrál, jeho elektorát nikam nezmizí.

Trumpovy volební technologie – okázalá prostořekost, politicky nekorektní výrazivo, profanace diskursu – dokázaly svou účinnost. Nevyhraje-li on nyní, za čtyři roky určitě zvítězí jeho pokračovatel. Volební kampaň mezitím degraduje na frašku.

Intelektuální třída samozřejmě ví, kdo za celý úpadek může: jsou to redneckové, vidláci, venkovští balíci. Hillary Clintonová pro ně našla přiléhavý přídomek – ubožáci. Charakteristický je titulek v časopise Foreign Policy: Je načase, aby elity povstaly proti nevzdělaným masám. Dočteme se tam, že brexit je vlastně konfliktem rozumných bytostí s neuvědomělou lůzou, která jedná pod vlivem temných instinktů.

Těžko se člověk ubrání pocitu, že nebýt zaostalých „ubožáků“, nic by netáhlo Ameriku zpátky k pochmurné minulosti. Lidi z tábora Hillary Clintonové se netají přesvědčením, že na rozdíl od zpátečnických vidláků, migranti – i nelegální, natož legální – jsou naopak pokrokovým a osvíceným segmentem společnosti.

Jako by se vrátily časy, kdy v komunistických režimech byl dělnický původ jakousi zárukou správného smýšlení a charakterových vlastností. Ti, kteří organizovali Nominační kongres Demokratické strany, si určitě neuvědomovali absurditu situace, kdy někteří řečníci přistupovali k mikrofonu se slovy: „My, nezákonní přistěhovalci, držíme palce naší kandidátce.“

Čistě teoreticky by mnohé měla znepokojovat skutečnost, že tatáž vrstva lidí, která kdysi postavila Ameriku na zelené louce a během pouhého století jí zajistila postavení největší velmoci, je dnes bezostyšně označována za ubožáky a lidský odpad, jehož místo je na smetišti dějin.

Více je, jak se zdá, znepokojuje fakt, že vládnoucí elita neuměla vygenerovat lepší alternativu k Trumpovi, než je nezáživná Hillary. Na bídnou schopnost svých spoluobčanů správně volit narážel Barack Obama, když si na nedávné recepci pro novináře postěžoval: „Lidé už nejsou schopni rozpoznat smysl volby.

Na pozvánkách jste měli zakřížkovat, co si budete přát k večeři – maso nebo rybu. Místo toho mnozí z vás uvedli jméno Paula Ryana – asi jste si přáli sedět vedle něho. Ale přátelé, taková opce tu není. Buďto steak, nebo ryba. Možná někteří z vás nejedí ani maso, ani ryby, ale nic jiného na výběr pro vás nemám.“

Hillary Clintonová se ovšem nepropasírovala postupně sítem primárek zbůhdarma. Je pravým ztělesněním washingtonského establishmentu. Je v politice příliš dlouho, než aby se od ní daly očekávat nějaké převratné změny, ohromující nápady a smělé počiny. Oliver Cromwell řekl kdysi poslancům rozpuštěného parlamentu: „Seděli jste zde příliš dlouho na to, než aby se od vás daly očekávat jakékoli dobré skutky. Už vás tu nechceme. Buďte té lásky a odejděte, ve jménu Páně!“ I když to bylo řečeno v roce 1653, je to o Hillary.

Kdo vůbec kdy řekl, že elity mají vyvinutější smysl pro povinnost a odpovědnost, přesnější odhad a šťastnější ruku, než ostatní? Ve vládě Baracka Obamy je více absolventů univerzit „břečťanové ligy“, než bylo v administrativě „Dablju“ Bushe, leč její výkon připomíná malátnost hřbitovních mátoh.

Tato společenská vrstva si vždy nárokovala právo na vládnutí v zemi. Tak jako hvězdy šoubyznysu si vážně myslí, že jsou pravým svědomím národa, intelektuálové ani trochu nepochybují o tom, že spravovat stát je z definice jejich povoláním. Nevypovídá současná slepá ulička spíše o selhání elit, o jejich mravním bankrotu?

Ničím nedoložené oprávnění paternalistické třídy promovaných polovzdělanců poučovat ostatní o tom, co mají dělat, co a jak jíst, jak mluvit, co si myslet a koho volit vypadá čím dál žalostněji a naráží na kvalifikovaný odpor těch, kdo se nebojí smýšlet samostatně. Nedávno se mezi ně zařadil respektovaný ekonomický statistik a originální myslitel Nassim Nicholas Taleb. Pokud vám to jméno zní povědomě, nemýlíte se – je to věhlasný autor bestselleru Černá labuť, jeden z mála odborníků, kteří zavčas, leč marně, varovali svět před propíchnutím bubliny bankovních derivátů.

Výbušná esej má příznačný název Intelektuál a přece idiot (The Intelectual Yet Idiot). Zkratka z prvních písmen těchto slov IYI rychle zdomácněla v polemikách a nadobro vytěsnila označení Bobo mezitím vyhnaného z ráje. IYI je jakýsi samozvaný „učitel národů“, světa nápravce a umravňovač, který hbitě žongluje rádoby vědeckými, politologickými nebo statistickými pojmy, aniž by ve skutečnosti uměl odlišit vědu od pověr.

Pověry se mu dokonce obvykle zdají být vědečtější než věda sama. Typický „přiblblý intelektuál“ je produktem moderní doby a bujení státu. Prokvetl na povrch společnosti někdy v polovině 20. století, ale až nyní dosáhl vrcholu významnosti.

Potkáme ho takřka všude, ale obzvlášť často v takových specializovaných zařízeních, jako jsou mozkové trusty, sdělovací prostředky a univerzity. Většina lidí se totiž živí něčím užitečným a normální pracoviště málokdy vyhlašují veřejnou soutěž na pozici vhodnou pro IYI.

Nemohu odolat pokušení jednoduše ocitovat pasáže z pamfletu Nassima Taleba tak výstižného, že každé převyprávění ho může jenom pokazit:

„IYI často pokládá za úchylné lidi, kteří dělají věci, jímž on sám nerozumí. Je přesvědčen, že každý by měl jednat ve svém nejvlastnějším zájmu, kterému ovšem nejlépe rozumí právě on. Zvlášť to platí pro rednecky v Americe a britské vidláky, kteří hlasovali pro brexit. Když plebejci dělají něco, co dává smysl jim, ale jemu ne, používá pro ně označení „nevzdělanci“. To, co my obecně pokládáme za politický proces, IYI dělí na dvě odrůdy: co se mu hodí, je demokratické, co se mu do krámu nehodí, je populistické…

Ve volbách dá samozřejmě hlas Hillary, neboť v jeho kruzích je pokládána za menší zlo. Každý, kdo tento názor nesdílí, je pro něho duševně nemocný.

Historicky vzato IYI se mýlil vždycky: ohledně stalinismu, maoismu, geneticky modifikovaných organizmů, Iráku, Libye, Sýrie, lobotomie, územního plánování, uhlovodíků, lineární regrese, salafismu, p-hodnot. Ale vždy je přesvědčen, že jeho momentální postoj je jediný správný.

IYI vstupuje do cestovatelských klubů, aby získal členská privilegia; pokud se zabývá společenskou vědou, používá statistiky, aniž by věděl, z čeho jsou odvozené, účastní se literárních festivalů; ví, že k masu se pije červené víno a nikdy bílé; kdysi věřil, že tuky jsou škodlivé a nyní zastává názor, že opak je pravdou; bere statiny proti cholesterolu, protože ho o tom přesvědčil doktor; nikdy nepochopil princip ergodicity a když je mu vysvětlován, okamžitě to zapomíná; když mluví o byznysu, zásadně nepoužívá slova z jiddiš; gramatiku studuje dříve, než se naučí jazyk; má bratrance, který pracoval s někým, kdo osobně zná britskou královnu… netuší, že mezi „pseudointelektuálem“ a „intelektuálem“ není žádný rozdíl, pokud nejde s vlastní kůží na trh; nejméně dvakrát v posledních pěti letech zmínil kvantovou mechaniku v rozhovorech, které neměly nic společného s fyzikou. Jednoduchý znak, podle něhož spolehlivě poznáte tento typ intelektuála-idiota: nikdy a nic nepochází z jeho vlastní hlavy.“

Je to celkem zdrcující charakteristika, v níž se možná poznávají mnozí z nás. Nabízí se otázka, na co se tedy může rozumný člověk spolehnout v tomto nepřehledném názorovém světě, zvlášť stojí-li před politickou volbou? Nassim Taleb má pro nás nesnadnou odpověď – spoléhejte se raději na rodový instinkt zděděný po předcích, na selský rozum, na rady babiček, případně na tak osvědčené autority jako Montaigne a jiní klasičtí myslitelé. Na rozdíl od falešných proroků jejich pravdy obstály ve zkoušce časem.

Jefim Fištejn