Protestní hlasy Britů v referendu ukončily expanzi Evropské unie. Naplnil se tak jeden z černých snů vzdělaných evropských elit a posiluje vyhlídka, že se naplní další. Varovných signálů bylo v uplynulých měsících dost. Chybělo 30 tisíc hlasů nespokojených voličů, aby byl prezidentem Rakouska extrémně pravicový politik. Radikální AfD se stala druhou nejsilnější stranou ve východním Německu.

Do poslední chvíle před španělskými volbami byl hlavním favoritem na funkci premiéra neokomunista. Třicetiletá advokátka s podporou populistů byla dvěma třetinami hlasů zvolena starostkou Říma. Nakonec i v Česku se na vládě podílí populistické hnutí ANO. Teprve britské referendum však elity Evropské unie přesvědčilo, že nastala kritická situace. Mohou se už připravovat na alternativu, že se radikální Marine Le Penová stane napřesrok prezidentkou Francie, v horším případě prosadí v referendu odchod země z eurozóny.

Nejdříve bude nutné si ujasnit, kdo vlastně volí protestní strany a hnutí. Dalo by se říci, že skoro každý. Nespokojení jsou staří, mladí, příslušníci nižší i střední třídy, zaměstnanci, živnostníci, podnikatelé. Jejich nejvyšším společným jmenovatelem je obvykle „nespokojenost s fungováním státu“ (Daniel Prokop z agentury Median) nebo „nespokojenost s výkonem establishmentu“ (sociolog Jan Herzmann). Nemusí je oslovit pravicový extremista ani euroskeptik, následují každého dostatečně charismatického vůdce, který dokáže aspoň přibližně formulovat naštvanost na režim.

Příklady ukazují, že protagonistou evropského převratu je nová kategorie chudých lidí, kteří se stejně jako dělníci v 19. století začínají organizovat a mohou od základů změnit své státy, Evropskou unii i demokracii.

Nejsme extremisté

Kdo se stává příznivcem protestních hnutí, ukazuje krátká historie, jak se postupně měnili voliči německé radikální strany AfD. Alternativu pro Německo založili univerzitní profesoři, kteří z pozic ekonomického liberalismu kritizovali spolkovou vládu i Evropskou unii. Na jaře 2014 zaznamenali první úspěch v evropských volbách a výzkumníci z kolínského Ústavu německého hospodářství si dali práci s tím, aby zjistili, kdo je vlastně volí. AfD tehdy stranou chudých nebyla. Patnáct procent jejích voličů sice patřilo k nejchudší pětině obyvatel, zároveň se ale přes třicet procent hlásilo k nejbohatším. Lépe na tom byli jen voliči Zelených a liberální FPD.

Obraz strany vzdělanců se změnil už na podzim 2014 po úspěšných volbách ve třech východoněmeckých spolkových zemích. Gerhard Hirscher ze vzdělávací společnosti Hanns-Seidel-Stiftung tehdy konstatoval, že stejně jako každá jiná začínající strana, která se vymezuje proti stávajícím elitám, zasahuje do všech společenských skupin. Podobně jako pět let předtím Piráti. „I když se mezi jejími prominentními zástupci objevuje hodně profesorů a vědců, nejde o žádnou stranu akademiků. Nejvíc voličů má ve skupině kvalifikovaných pracovníků, přitom je méně zastoupena u těch, kteří mají nižší kvalifikaci,“ zhodnotil tehdy Hirscher volební výsledky.

Nadprůměrný podíl voličů měla AfD i u dělníků a nezaměstnaných, pod průměrem byla u podnikatelů a důchodců. Piráti prý byli jen o něco víc vzdělaní.

Kandidáti ve východoněmeckých volbách obohatili programovou nevraživost vůči arogantní Evropské unii o antiuprchlickou rétoriku a Hirscher upozornil, že se dá očekávat vnitřní konflikt mezi oběma názorovými křídly. V polovině roku 2015 se předpověď naplnila a vedení strany převzala představitelka antiuprchlického křídla, lužická rodačka Frauke Petryová. Profesorům nezbylo než se s novou stranou ALFA odsunout na okraj scény.

Ještě před další trojicí zemských voleb v březnu 2016 tvrdili aktivisté AfD, že jejich voliči jsou v zásadě středostavovští odborníci a živnostníci, kteří na rozdíl od voličů postkomunistické strany Die Linke neprahnou po sociálních dávkách. Volební výsledky řekly něco úplně jiného. V zemi Porýní-Falc například získala AfD 13 procent hlasů, přitom ji volila čtvrtina nezaměstnaných a pětina dělníků, vedle toho jen každý desátý penzista a dvanáctý podnikatel. Parametrům protestní strany odpovídalo, že AfD podpořilo dvakrát víc mužů než žen. Dvě třetiny voličů si stranu nevybraly kvůli programu a nabízeným kandidátům, ale proto, že je ostatní zklamali. Přes 80 procent z příznivců AfD bylo nespokojeno se současným stavem demokracie. Tím se významně lišili od zbytku populace, kde dvě třetiny současný politický řád pochválily.

Nejnápadnější na trojích volbách z března 2016 však bylo něco jiného: významně se zvýšila účast, proti volbám před deseti lety o 12 až 17 procent. Za tento nárůst mohla v Bádensku-Württembersku také kampaň Zelených v minulých volbách, většinu nevoličů však přitáhl až letos program AfD kritizující příliv uprchlíků a nečinnost spolkové vlády. Robert Pausch z univerzity v Göttingenu to shrnul: „AfD volí frustrovaní obyčejní lidé,“ napsal a upozornil, že přes odpor k přistěhovalcům, který by slušel radikální pravici, a přes liberální nauku o odbourání sociálního státu jde o voliče, kteří se politicky rozhodují mimo tradiční dělení na pravici a levici. „Není to strana pravicových extremistů, i když lidé s extrémními názory k ní patří častěji než k jiným stranám,“ potvrdil jeho zjištění Carsten Koschmieder ze Svobodné univerzity v Berlíně.

Strana mladé Francie

Němci mohli konstatovat, že také u nich vznikla strana, která může být protějškem francouzské Národní fronty. V nové historii protestní strany neomezující se na přímočarý nacionalismus, kterou otevřela dcera zakladatele Marine Le Penová před deseti lety, jsou francouzští radikálové přece jenom dál. Výhodu měli už v tom, že se mohli opírat o kmenové voliče v regionech na břehu Středozemního moře, kam se po vyhlášení alžírské nezávislosti přistěhovali mnozí tamní Francouzi. Pevné jádro posílilo z příznivců, které Le Penová získala na průmyslovém severu Francie, kde vyhlídky do budoucnosti ztráceli pracovníci postupně rušených továren. „Národní fronta se živí z dopadů ekonomické krize po roce 2008,“ uvedl Pascal Perrineau z pařížské univerzity Sciences Po. Loni vyhrála Le Penová se ziskem téměř třiceti procent první kolo regionálních voleb a zásluhu na tom měly především hlasy dělníků, kteří ji volili ze 48 procent. Opět šlo o nevoliče, kteří v předchozích dekádách volili Socialistickou stranu.

Přesto není možné považovat Národní frontu za znovuzrození dělnické strany, jak ji znalo 19. století. Slovem „dělníci“ se často myslí také samostatní rolníci. A to do té míry, že se venkov stal pro Národní frontu hlavní základnou. V regionech okolo Lille nebo Štrasburku volilo na venkově radikály o dvacet procent víc lidí než ve městech, v Lyonu, Bordeaux a Nantes zaznamenali větší než desetiprocentní rozdíl.

Hlavní výhodou pevného jádra je schopnost organizovat příliv mladých členů. Mladší generace chodí málo volit ve všech zemích Evropy a také regionálních voleb ve Francii se jich účastnila jen třetina. Ovšem většina z nich odevzdala hlasy Marine Le Penové, která vedla kampaň se svou neteří Marion Maréchal-Le Penovou (26 let).

Obdobně jako Francouzi si vede i tradiční rakouská Svobodomyslná strana (FPÖ). Její kandidát Norbert Hofer vyhrál první kolo prezidentských voleb v dubnu především hlasy mladých dělníků, ze kterých oslovil 70 procent.

Ve srovnání se západoevropskými vzory mají čeští následovníci co dohánět. V minulých volbách oslovila nespokojené voliče kampaň hnutí ANO miliardáře Andreje Babiše, který slíbil, že dá do pořádku selhávající stát a zatočí s korupcí. Průzkum společností Median a STEM-MARK ukázal, že se drží v mantinelech začínajícího protestního hnutí, když pro něj hlasovali lidé ze všech společenských vrstev. „Babiš sjednotil společnost,“ komentoval to tehdy časopis Týden. Ovšem také mezi příznivci ANO měli největší podíl bývalí nevoliči. Těch, kdo předchozí volby ignorovali nebo si účast nepamatovali, bylo mezi nimi třicet procent. V lepším výsledku zabránilo Babišovi xenofobní hnutí Úsvit, které postavilo volební výsledek na podpoře mladých a odstřihlo ANO od jedné kategorie protestních voličů.

Zkušební doba nových vůdců

Nejen středové hnutí ANO ukazuje, že se evropští nespokojenci nutně nemusejí přidávat ke stranám s extrémní či radikální pravicovou minulostí. Pro mladé nezaměstnané a střední třídu neschopnou splácet hypotéky se stal ve Španělsku zjevením mladý komunistický profesor Pablo Iglesias a jeho hnutí Podemos, předpovězený vítěz španělských voleb. Před dvěma týdny ale nečekaně prohrál a podle deníku El País za to mohla předvolební spolupráce se skalními komunisty. Řadu voličů odradilo, že se tím Podemos posunul příliš daleko od středu. S ohledem na volební vyhlídky proto radikální rétoriku mírní Marine Le Penová i Frauke Petryová.

Nová hnutí mají potíž v tom, že nedokážou v obvyklých volbách získat většinovou podporu starší populace a tradiční strany je jako koaliční partnery obvykle nechtějí. V tom je význam britského referenda, které stranám nespokojenců ukázalo cestu, jak prorazit na výsluní. Většinu mohou získat, pokud vyvolají lidové hlasování na zvlášť citlivé téma, jakým je uprchlická vlna a příliv ekonomických migrantů z východní Evropy.

Při referendu se ukazuje, že protestní hnutí dávají šanci talentovaným outsiderům zavedených stran, kteří dokážou být přinejmenším rovnocennými partnery reprezentantům zavedených elit. Boris Johnson a další vůdci kampaně za brexit zúročili francouzské i rakouské zkušenosti a mobilizovali venkov, který přistěhovalectví snáší hůře než města. Tajemství úspěchu bylo v tom, že protievropsky naladěná městečka zemědělského východu a průmyslového středu Anglie zvýšila účast při hlasování proti loňským parlamentním volbám obvykle o 8 až 12 procent, zatímco proevropská velká města typu Londýna, Manchesteru, Liverpoolu, případně o něco menší Oxford, Reading či Norwich společně s celým Skotskem a Severním Irskem zlepšily docházku nejvýš o pět procent, pokud vůbec. Londýnská City s třináctiprocentním zvýšením patřila k výjimkám.

Takový úspěch není samozřejmý, jak se ukázalo ve druhém kole prezidentských voleb v Rakousku. Zkušený vídeňský establishment udělal to, co britské konzervativní a labouristické špičky zanedbaly. V běžných rakouských spolkových zemích, kde měl v prvním kole převahu radikální Hofer, vyrostla účast ve druhém kole pouze o tři procenta. Jeho konkurent ze strany Zelených Alexander Van der Bellen však dokázal přitáhnout voliče tam, kde měl svou základnu, vedle Vídně ještě v alpských regionech Tyrolska a Vorarlbergu. V hlavním městě, kde Van der Bellen získal rozdílové hlasy k těsnému vítězství, se účast zvětšila o osm procent, na horách dokonce o 15 procent.

Teprve budoucnost odpoví na otázku, jestli může evropské téma fungovat i jinde. Brusel je vhodným symbolem arogantní byrokracie, která nechrání prosté občany před zvůlí globálních monopolů, ale naopak jim „zločinnou“ politikou úspor a zvyšování daní otevírá cestu k likvidaci tradičního průmyslu a venkovských živností. Protestní hnutí jsou přesto od začátku zaměřena hlavně proti národním vládám a ještě v regionálních volbách roku 2015 dvě třetiny příznivců Národní fronty odevzdaly své hlasy s tím, že chtějí dát za vyučenou pařížské vládě. Evropskou unii odsoudilo jen něco málo přes polovinu z nich.

Z pohledu protestních hnutí je v každém případě nemilé, že brexit odhalil bezradnost jeho vůdců. Týdeník The Economist se už minulý týden pozastavil nad tím, že vítězové referenda opravdu nemají rozmyšleno, jaké budou další kroky. Ještě to podtrhl Johnson, když odmítl bojovat o premiérské křeslo.

Laskavě běžte pracovat

Za dveřmi jsou další volební dobrodružství. Bude se opakovat druhé kolo rakouských prezidentských voleb, které vídeňský Nejvyšší soud zrušil kvůli nepořádku při sčítání hlasů. Následovat bude italské ústavní referendum, jež premiér spojil se svou funkcí, volby v dalších dvou německých spolkových zemích a Evropu ovlivní i to, jestli se americkým prezidentem stane Donald Trump.

Tradiční elity mohou obstát, když najdou odpověď na otázku, proč zčistajasna vznikla široká vrstva nespokojených voličů, vždy připravených odevzdat protestní hlas. Často se protesty vysvětlují nedávno skončenou hospodářskou krizí, která prý v obyvatelstvu probudila extrémní nálady stejně jako ve 30. letech. Ty se ještě posílily uprchlickou krizí. Opravdu sociologové popsali, že se vedle dělníků a nezaměstnaných radikalizuje stejně jako před osmdesáti lety i střední třída, která má obavu ze společenského pádu. Řeší to snahou vymezit se směrem dolů třeba vůči přistěhovalcům, kteří konkurují nabídkou levné pracovní síly a nárokem na sociální dávky.

Na popularitě získává vážnější hypotéza, že se opakuje 19. století, a že tedy Evropa prochází hlubší společenskou změnou. Tvrdí to například německý sociolog a expert na Národní frontu Sebastian Chwala. „Zmizelo pracovní prostředí, kde si vydělávala největší část aktivních lidí, místo toho vznikla nová třída odborných pracovníků zaměřená na kariérní vzestup,“ vysvětluje Chwala.

Rozšiřují se ghetta zastaralého průmyslu a služeb. Příklady ze severní Francie i východního Německa dokazují dostatečně, že se jejich obyvatelé stávají ochotnými voliči protestních stran. Na stálou práci prakticky nemají šanci davy „překvalifikovaných“ lidí, které vytvořila exploze nabídky vysokoškolského vzdělání. Mnozí z nich hledají politickou kariéru v protestních stranách, kde po Zelených a Pirátech přicházejí radikálnější formace.

Nově nastavené pracovní prostředí ovšem zasahuje každého požadavkem na permanentní nutnost zvyšování kvalifikace. Příkladem je proměna západoevropských sociálních demokratů, kteří přestali být stranou chudých a dělníků, a hledají voliče mezi vzdělanými odborníky a státními zaměstnanci. Každý má přece možnost doplnit si vzdělání, a tím si zlepšit společenský status. Kdo se nesnaží, může si za svou chudobu sám. Co zbývá současným chudým vrstvám či lidem ohroženým chudobou než volit radikální strany především na pravé straně spektra? Tak se ptá v týdeníku Der Spiegel redaktor Nils Minkmar.

Příkop mezi elitami a novými chudými ilustroval televizní debatou mezi vycházející hvězdou francouzských socialistů Emmanuelem Macronem a mladíkem, který se před kameru dostavil v obyčejném tričku. „Takový oblek jako pan ministr si dovolit nemůžu,“ glosoval svůj oděv. Macron odvětil, že by si mladík mohl také oblek dovolit, kdyby laskavě šel do práce. V zemi se čtvrtinovou nezaměstnaností obyvatel pod 25 let to nebylo úplně nejšťastnější.