Podle výjimečně rozsáhlého průzkumu, který uskutečnila firma Gallup v roce 2012 ve 151 zemích, by na celém světě chtělo celkem 640 milionů lidí emigrovat. To je 13 % světové populace. Naprostá většina z nich by se chtěla přestěhovat do některé z pár severoamerických a evropských zemí (a pak také do Saúdské Arábie a Spojených arabských emirátů). Nejvíce z nich, 150 milionů, by chtělo do Spojených států. Svým způsobem extrémnější jsou ale počty toužící odjet do některých menších zemí. Kanada je proslulá svou otevřeností vůči imigrantům, a tak by se k jejím 35 milionům obyvatel chtělo připojit 42 milionů dalších. Do Švédska, jež má necelých 10 milionů obyvatel, by se jich chtělo přistěhovat dalších 6 milionů. Do Švýcarska, které jich má 8 milionů, by se chtělo přestěhovat 9 milionů lidí. Z těch 8 milionů je již dnes 27 % narozených mimo Švýcarsko. Takže kdyby svět dostal možnost hlasovat o tom, jak má vypadat Švýcarsko, mělo by 17 milionů obyvatel, z toho 11 milionů cizinců.

Jenže svět na to nemá hlasovací právo, mají ho Švýcaři, kteří letos v únoru odhlasovali v referendu ostré omezení přistěhovalectví. Tak ostré, že je v rozporu s dohodami s EU a s Evropskou úmluvou o lidských právech (například cizinci, kteří dostanou pracovní povolení, by neměli mít právo přivézt si s sebou rodinu). Vyjednávání s EU je zatím v limbu.

Bez hranic. Na vstupenku

Na světě jsou lidé, podle nichž by se naprostá volnost pohybu měla zavést jako princip; považují volnost pohybu za dobrou pro ni samu a zrušení hranic za konečný cíl (zadejte si do Googlu „No borders“). Americký libertariánský ekonom Bryan Caplan letos napsal: „Hlavní překážkou dalšího přistěhovalectví je nedostatečné přistěhovalectví. Kdyby země dokázaly překonat zajetí statu quo, antiimigrační postoje by se staly stejně společensky nepřijatelné jako rasismus. Namísto konejšení nativismu gradualistickým přístupem bychom měli, a musíme, nenásilně zničit nativismus abolicionismem.“ (abolicionismus se nazývalo hnutí za zrušení otroctví, pozn. red.)

Caplan nemá ve světě politiky velký vliv. Ale existují mnohem vlivnější ekonomové, kteří působí podobným směrem. Na přistěhovalectví se dívají nikoli jako občané, filozofové či politici, ale z hlediska své profese. A ta jim logicky říká, že mobilita pracovní síly je významný faktor hospodářského růstu. Pro známého ekonoma tureckého původu Daniho Rodrika je větší globální mobilita prostě odpovědí na rozdíly v mzdové hladině mezi „extrémně segmentovanými“ pracovními trhy. Uznává, že totální liberalizace je nerealistická, a navrhuje následující program: vyspělé země by udělovaly pracovní víza lidem z chudých zemí tak, aby jejich pracovní síla stoupla nanejvýš o tři procenta. „Mix kvalifikovaných a nekvalifikovaných pracovníků by směl zaplnit pracovní místa v bohatých zemích na dobu pěti let... Pak by se vrátili domů a nahradila by je nová vlna pracovníků z týchž zemí.“ Benefit pro globální ekonomiku? 360 miliard dolarů ročně.

Benefit pro hostitelskou zemi měl na zřeteli ekonom, nositel Nobelovy ceny Gary Becker, když v roce 2011 prezentoval návrh na řešení britského imigračního problému: cenový mechanismus. Povolení k pobytu by se prostě prodávalo za 30 000 liber a koupit by si ho mohl každý kromě těch, kteří mají trestní rejstřík nebo představují bezpečnostní riziko. Británie by tak získala ty nejkvalifikovanější, nejmladší a nejodhodlanější. A když by hrozilo, že sítem proleze moc lidí, cena by se prostě zvedla.

A pak tu jsou lidé, kteří by se rádi zapojili na trhu práce, jen když budou naživu. Podle poslední zprávy vysokého komisaře OSN pro uprchlíky je na světě 50 milionů lidí násilně vyhnaných ze svých domovů. 16,7 milionu z nich je klasifikováno jako uprchlíci, z toho 11,7 milionu OSN eviduje a snaží se pro ně něco dělat. 1,1 milionu lidí loni požádalo o azyl. Teoreticky by o něj ale nejspíš mohlo požádat mnohem větší množství, až do těch 50 milionů. Nikdo si neumí představit, co by se stalo, kdyby se jim to podařilo. Na Beckerovu „vstupenku“ by asi peníze neměli.

V praxi je samozřejmě čára mezi lidmi splňujícími kritéria pro udělení azylu a těmi, kteří prostě hledají lepší život, fluidní. Kam zařadit lidi, kteří se snaží dostat přes Středozemní moře do Evropy? Prakticky všichni pocházejí ze zemí, kde se momentálně válčí nebo tam aspoň panuje diktatura. Od počátku letošního roku jich do Itálie dorazilo 120 000, což je dvojnásobek počtu za celý loňský rok. Minimálně 3000 cestu nepřežilo.

Země bez budoucnosti

Masová migrace za prací fakticky není nic radikálně nového. Probíhá už desítky let, byť bez globální koordinace, podle měnících se pravidel, jejichž skutečné znění neodpovídá tomu na papíře. Spisovatel V. S. Naipaul popsal ve svém cestopise z muslimských zemí ze 70. let, jak pákistánská ekonomika nevyvážela žádné průmyslové produkty, ale lidi. „V novinových inzerátech se tomu říkalo ‚export lidské síly.‘ (…) Obchod byl organizovaný. Pákistánští experti na export lidské síly studovali imigrační zákony ve světě, jako účetní studují daňové zákony, a spekulativně nasazovali své jednotky emigrantů: tady je možné překračovat platnost turistických víz (většina evropských zemí), tam smějí cestovat společně závislé osoby (Anglie), tady se smějí měnit studentská víza (Kanada a USA), tam je možné požádat o politický azyl (Rakousko a Západní Berlín), tady, u polárního kruhu, stále nejsou potřeba víza (Finsko). Jezdila jich plná letadla. Letiště v Karáčí na to bylo vybaveno. Někdo prošel, někoho vrátili. (…) V zahraničí se emigranti obraceli na lidskoprávní organizace... Jejich mluvčí pronášeli ta správná slova o rozdílu mezi chudými a bohatými, mezi Jihem a Severem. Mluvili o zlu rasové diskriminace a o bratrství lidí. Apelovali na ideály starých civilizací, jejichž ctnosti doma neuznávali. A v očích věřících v tom nebyl rozpor.“ Poslední větou naráží Naipaul na to, že Pákistán byl první deklarovanou islámskou republikou (od roku 1956). V oficiální rétorice to bylo zdrojem hrdosti. Paradox, že země s údajně nadřazeným společenským zřízením není schopna poskytnout svým občanům příležitost k obživě, a ti ji tak musejí hledat u nevěřících, se neřešil.

Bez ohledu na to, ať jsme pro více migrace, či méně migrace, a bez ohledu na to, že některé národy mají větší tendenci k migraci než jiné, dnes jako tehdy platí, že země, z níž lidé dlouhodobě chtějí a musejí emigrovat, dělá něco špatně. A že migrace ve velkém měřítku má na cílovou i výchozí zemi důsledky, které přesahují prostou optimalizaci pracovních trhů. Země, z níž lidé odjíždějí, se připravuje o zdroje budoucí vitality. Myslet si, že počet pracovních míst v zemi má svůj strop a „upuštěním lidského přetlaku“ se ekonomice uleví, je klasický omyl. Hlavním zdrojem prosperity je lidský kapitál; pracovní místa vytvářejí lidé. Země, v níž lidé nevidí budoucnost, nebude mít budoucnost.

V Evropě kromě toho, že jednotlivé země mají vlastní imigrační politiku vůči světu, existuje také volný pohyb lidí. Evropané smějí pracovat a bydlet kdekoli v EU. Pokud považujete Unii za jednotný stát, není to migrace; v realitě jsou evropské společnosti natolik odlišné, že to samozřejmě migrace je. A co víc, jak vám řekne každý ekonom, fungující měnová unie má několik předpokladů, mezi něž patří i mobilita pracovních sil, jež může vyrovnávat rozdíly v momentální ekonomické dynamice různých oblastí zóny. Evropané (část z nich) mají měnovou unii, ale mobilitu pracovní síly za její bezproblémovou součást nepovažují. Nejzajímavější paralelní příběhy evropského volného pohybu představují Velká Británie a Polsko.

Nepatřit nikam, na stát se nevázat

Británie byla už dlouho multikulturní, přistěhovaleckou zemí; hlavní podíl na tom měly země bývalého impéria. To bylo ovšem zejména dědictví 50. a 60. let, v 70. a 80. letech měla Británie dost restriktivní imigrační politiku. Až v 90. letech, za vlády Blairových labouristů, se začala postupně uvolňovat. Vláda vytyčila orientační cíl 150 000 nových přistěhovalců ročně. Argumentace byla převážně ekonomická. Británie potřebuje pracovní síly jak na práci, kterou už Britové nejsou ochotni dělat, tak potřebuje přitáhnout největší globální talenty pro kreativní a finanční sektor. Vedle toho, jak prozradil v roce 2009 pracovník labouristického aparátu Andrew Neather, tu byl i společensko-politický záměr: výzkumná zpráva, na níž byla politika založena, „se soustředila hlavně na pracovní trh“, napsal Neather. „Ale dřívější koncepty, které jsme viděli, obsahovaly i politický cíl: imigrace byla způsob, jak vláda učiní Británii vskutku multikulturní. Pamatuji si, jak jsem z některých diskusí odcházel se zřetelným pocitem, že cílem, i když ne hlavním, bylo ‚vymáchat pravici čumák‘ v diverzitě a docílit toho, aby její argumenty zastaraly.“

Další křižovatkou bylo rozšíření Unie o země, jako jsme my, v roce 2003. Británie jako jedna z mála zemí EU se rozhodla nevyužít možnosti v přístupových smlouvách dočasně omezit právo volného pohybu pro občany těchto zemí. Vláda prognózovala, že této možnosti využije maximálně 13 000 lidí ročně. Kombinace britské atraktivnosti a toho, že byla jedinou velkou otevřenou zemí, se postarala o to, že vládní odhady byly závratně překonány. V roce 2010 jich bylo čtvrt milionu. Od roku 2001 do roku 2011 vzrostl počet obyvatel Británie z 59,1 milionu na 63,1 milionu.

Postupně se začalo ukazovat, že na většinu Britů to je trochu moc. Takový příliv lidí musí zákonitě pocítit dopravní infrastruktura, školství či zdravotnictví. V místech, kde náhle vzrostla koncentrace nově příchozích, narůstaly i kulturní tenze. Prudký nárůst imigrace přispěl k vzestupu radikální strany UKIP i ke změně politické atmosféry. Zatímco ještě před pěti lety označovali labourističtí ministři hlasy volající po snížení imigrace za fašistické, dnes všechny politické strany uznávají, že imigrace byla příliš velká, a labouristé přiznávají, že se v minulosti dopustili chyb.

Veřejné mínění se samozřejmě nepohybuje unisono. V názorech existují velké rozdíly. Think tank ESRC vynesl na mapu výsledky průzkumu na téma „Myslíte si, že imigrace obohacuje, nebo podkopává britský kulturní život?“. Lidé mohli odpovídat známkou od jedné do sedmi. Prakticky celá Británie je pokryta známkou 3,5 nebo míň. Vidíme jen skvrnu Londýna a pak už jen pár teček, největší z nich skotský Edinburgh. Nikde jinde se hodnocení nepřehouplo přes 4. Ten rozdíl je příznačný. V Londýně žije cizinců nejvíc, londýnský primátor Boris Johnson o sobě rád říká, že je jediný politik, který se nebojí říkat, že je pro imigraci. Ale z Londýna se také za prvních deset let odstěhovalo 600 000 rodilých Britů. Imigrace nevyhovuje každému. Někdo si vychutnává cizokrajné restaurace, přítomnost bilinguálních rodin, kosmopolitní kulturu a módu. Někdo jiný třeba halasně podporuje UKIP nebo telefonuje do rádia a píše dopisy do novin proti imigraci. Anebo ještě spíš mlčí, ale sbalí kufry a odstěhuje se.

Nezaměstnanost 6,2 % by Británii mohla leckterá evropská země závidět, takže je těžké tvrdit, že přistěhovalci masově připravují Brity o pracovní místa. Zároveň ale vědci mají problém prokázat výrazné ekonomické benefity přistěhovalectví. Když se započtou sociální náklady, zdá se, že nula od nuly pojde, přičemž výzkumníci taktně dodávají, že pro různé imigrantské skupiny vypadají kalkulace různě a nejméně kvalifikovaní domorodci pravděpodobně na imigraci doplácejí. 

Samozřejmě že celkové pozitivní důsledky imigrace neznamenají, že konkrétní lidé v konkrétních lokalitách na ní netratí – tak zní věta, na niž můžeme v různých obměnách narazit v obhajobách imigrace. Čtenáře jímá tušení, že autoři těch slov asi shodou okolností v těch lokalitách nebydlí. Nizozemský sociolog Joris Luyendijk píše pro The Guardian seriál anonymizovaných portrétů pracovníků londýnského finančního sektoru založených na osobních rozhovorech. Jeden z právníků se mu svěřil: „Mnohým z mých klientů prostě moc nezáleží na tom, co si veřejnost myslí. Jsou to vysoce vzdělaní, multilinguální profesionálové. Mnozí žijí ve smíšených manželstvích, mají děti, které chodily do školy na dvou nebo třech světadílech. Nepatří nikam a necítí se zavázáni žádnému národnímu projektu. Chtějí platit co nejnižší daně a chtějí být v bezpečí. To je všechno. Vysoce vzdělaný profesionál v londýnském City má mnohem víc společného se svým kolegou z Hongkongu, New Yorku nebo Rio de Janeira než s nějakou monolingvní, monokulturní učitelkou nebo zdravotní sestrou odněkud Birminghamu nebo z Manchesteru. Pro novu globální elitu není solidarita založena na zeměpise nebo vázaná na stát.“ I to je vedle polského instalatéra tvář britské imigrace.

Nejen polští instalatéři

Polsko se na britském imigračním boomu podílí nejvíc a nejsou to samozřejmě jen instalatéři či chůvy, ale i kvalifikovanější zaměstnanci. V Británii se usazují, úspěšně budují existence a stížnostem šovinističtějších Britů, že vysávají jejich socialistické zdravotnictví, se jen usmívají – raději chodí k polským doktorům. Ale jak ten příběh vypadá z Polska?

Polsko je považováno za nejúspěšnější zemi postkomunistické Evropy. The Economist píše o novém jagellonském věku (nebo donedávna psal, uvidíme, jak se vypořádá s odchodem svých oblíbených polských politiků ze scény). Jako jediná země Unie Polsko překonalo globální krizi bez hospodářské recese. Také baltské země si vysloužily respekt za to, jak se vypořádaly s hospodářskou krizí, až musí někdy Řeky iritovat, jak jsou jim předhazovány za příklad. Jenže tenhle úspěch má jednu disonantní stránku, o které se málo píše: ty země zažívají největší úbytek obyvatel v poválečných dějinách.

Od roku 1990 do roku 2011 poklesl počet obyvatel Litvy z 3,6 milionu na 3 miliony, Lotyšska z 2,6 milionu na 2 miliony a Estonska z 1,5 milionu na 1,3 milionu. Z Polska od roku 2004 odjely pracovat do ciziny tři miliony lidí, z toho přes dva miliony zřejmě natrvalo. Profesorka Krystyna Iglicka-Okólska, přední polská sociální demografka, to považuje do určité míry za výsledek nezodpovědné politiky vlády. Tuskův kabinet podle ní rétoricky vyjadřoval naději, že emigranti se vrátí z ciziny s nově nabytými zkušenostmi a kapitálem a zapojí se do rozvoje Polska. Ale v praxi pro to vláda nic nedělala, byla ráda, že jí klesla statistika nezaměstnanosti. Ale emigranti se nevracejí.

Plodné Polky. V Británii

„Když Poláci se zahraniční zkušeností porovnají podmínky pro malé firmy v Německu nebo Británii s Polskem, tak se nevrátí. Nejde jen o výšku daní, ale třeba i o takové administrativní věci jako způsob placení daní v případě, že firma vyvíjí činnost sezonně. Stejně tak na pracovním trhu dělají Německo i Británie opatření, která umožňují lidem přežít jako rodiny. Tusk sliboval, že udělá z Polska druhé Irsko, sliboval, že v každém městě bude centrum, které bude lákat lidi zpátky. Ale byly to jen řeči. Lidi na ně přestali reagovat. Nemůžete s nimi manipulovat tak, že je povzbudíte, aby odjeli a zase se vrátili. Na to jsou moc chytří,“ řekla Týdeníku ECHO. Emigrace má podle ní některé neblahé sociální důsledky, upozorňuje zejména na tzv. eurosirotky – děti, které rodiče na cestě za prací nechali doma. Podle studie úřadu ombudsmana je jich prý asi 25 000. Ale jsou i další důsledky: „V některých místech lidé rezignují na sociální život – nepracují, nechodí k volbám, jen čekají na telefon z ciziny od příbuzných nebo známých, až se najde nějaká práce. Peníze, které posílají lidé svým rodinám z ciziny, jdou jen na nejnutnější, údržbové výdaje, třeba opravu střechy, ale nefinancují investice. Takže je to destruktivní i pro sociální strukturu.“

Polsko má přitom ještě nižší porodnost než Česko. A jak jsou Poláci tradičně ochotní stěhovat se, tak jsou nehostinní vůči přistěhovalcům. V Polsku je 30 000 Vietnamců a asi 400 000 Ukrajinců, což jsou čísla relativně k velikosti země nižší než u nás. A, dodává profesorka Iglicka-Okólska, Ukrajinci se v Polsku neusazují a nemají tam děti. Čím se dostáváme ke snad nejzajímavějšímu paradoxu polské emigrace: Polky doma nechtějí mít děti, v cizině ano. „Plodnost polských žen v Británii je 2,13 dítěte, v Německu a v Norsku 2,1. V Polsku 1,3,“ vypočítává profesorka. Britští sociologové ten rozdíl prý vysvětlují jistotou pracovního místa a zároveň potřebou kompenzovat si ztrátu rodinného a společenského zázemí, které nechaly doma v Polsku. Polky jsou dnes nejplodnější etnickou skupinou v Británii po ženách z Bangladéše, Indie a Pákistánu. „V Británii jsme nad hladinou prosté reprodukce a polská populace tam přežije,“ říká profesorka. Ale zároveň dodává, že Polky se nebrání smíšeným manželstvím. I některé další znaky – jako třeba to, že dávají dětem britská jména – napovídají, že polská menšina v Británii půjde asimilační cestou. A Polsko mezitím čekají velké demografické problémy a s tím související krize důchodového systému, proti níž je ta naše ještě mírná.