Slety nejvýznamnějších světových politiků, jakým byl právě skončivší summit nejvýznamnějších světových ekonomik G20 v německém Hamburku, jsou tradičně spíš společenským testem chemie mezi hlavami států než dějištěm zásadních rozhodnutí. Tento byl hned sérií testů. Všichni očekávali, jak dopadne první setkání mezi Donaldem Trumpem a Vladimirem Putinem. Konflikt a napětí sálalo ze setkání německé kancléřky s tureckým prezidentem Tayippem Erdoganem. Trump velebil vůdčí schopnosti Angely Merkelové.

Nejvíce pozornosti přes to všechno vzbudily dva momenty. Demonstrativní nepotismus amerického prezidenta a bezbřehá touha po moci a pozornosti toho francouzského. První se projevilo, když se Donald Trump při jednání v jedné ze sekcí summitu nechal na chvíli zastoupit svou dcerou Ivankou. Druhé je krásně zachycené na videu, kde se při klasické rodinné fotečce ze summitů Emmanuel Macron s lehkostí, konverzačním umem a polibky na tváře žen přesune přes celou skupinu, aby se mohl postavit vedle Trumpa. To video přesně demonstruje, čím se Macron dokázal stát prezidentem a dominantním vládcem Francie.

Je zajímavé, kam ho jeho touha po pozornosti a vlivu žene. Trump je samozřejmě šéfem jediné světové velmoci a míří na něj všechny kamery. Macron ale v první fázi potřebuje především ošarmovat zdrženlivou německou kancléřku a přesvědčit ji pro nové uspořádání Evropské unie, které touží prosadit. S Trumpem žádnou aktuální agendu, jež by mu pomohla k politickým bodům doma, nemá.

Jenže Macron si správně vyhodnotil Trumpa jako nejlepšího parťáka pro předvádění své síly. Mají toho společného mnohem víc než se z povrchních postřehů může zdát. A to, co je rozděluje, je naopak geniálním hřištěm, na kterém můžou předvádět kousky pro své domácí publikum. Emmanuel Macron a Donald Trump se potřebují a přitahují se. Jsou si navzájem nedocenitelnými zrcadly a projekčními plátny. Čím víc je od sebe subkultura trumpovců a macronovců po celém světě vzdálena, tím lépe pro oba dva.

Přes odlišné společenské síly a vrstvy, které je vynesly k moci, jsou si Macron a Trump velmi podobní. Vědí to o sobě, proto se vzájemně respektují. Donald Trump opakovaně vyjádřil upřímný obdiv nad tím, jak Macron dokázal zválcovat francouzskou politiku. Macron je pro Francii výraznější změnou než Trump pro Ameriku. A má mnohem méně překážek v absolutním ovládnutí země.

Oba dokázali vystihnout atmosféru doby a stáhnout si v ní moc. Na obou se ukazuje, jak je přes všechen velebený politický marketing pro vítězství zásadní přirozenost a autentičnost. Oba sehráli vítězné kampaně na tom, že jen vytáhli před reflektory své typické vlastnosti. Nesnažili se přestylizovat do někoho jiného. Nesnažili se ze sebe dělat rockery ani hipstery, aby strhli na svou stranu mladé. Trump stále nosí své neforemné papalášské obleky, jaké má už desítky let v byznysu. Jsou sice od špičkové italské firmy Brioni (ceny jejích kousků se podle serveru Business Insider v závislosti na kvalitě látky a zpracování pohybují od 7 do 16 tisíc dolarů, tedy někde mezi 139 a bezmála 400 tisíci korun), Trump ale v příliš širokých kalhotách a neforemně velkých sakách působí jako strýc. Macron je sice s velkým náskokem nejmladším prezidentem Francie a kampaň postavil na jinakosti, mládí, energii, správně se ale zdržel křečovité stylizace do cool odvázaného stylu. V džínách a teniskách jste ho v kampani viděli výjimečně, snad když jel do hor. Chytře pracoval se svým obrazem přechytralého chlapce s renesanční zálibou ve všem ušlechtilém, který se naučil nosit obleky dřív, než pobral rozum.

Na Trumpovi i Macronovi je vidět, že jako politický marketing zabírá jen správně nasvícená přirozenost. Můžete ořezat a potlačit negativní rysy a vypíchnout ty pozitivní. Nikdy se ale nedá jít proti přirozenosti. V Česku přitom stále panuje představa, že tím správným receptem je změna přirozenosti. Jeden profesor z Hamburku, který se vždycky po veřejném prostoru pohyboval v obleku, má najednou potřebu předvádět svou zábavnost a neupjatost v tričku a converskách. Jiný profesor z Brna, který by mohl na lidi působit jako ctihodný, vzdělaný lídr, neunese, když o něm média píšou, že je suchar, a často křečovitě předvádí svoji zábavnost. Premiér známý svou úřednickou mluvou bez šťávy najednou začne mluvit sprostě. Politický marketing Andreje Babiše byl tak úspěšný, protože jeho autoři správně vytáhli křupanství, které je součástí Babišovy osobnosti stejně jako drzost, urputnost a bezskrupulóznost. Jen ho mezi těmi ostatními vlastnostmi nasvítili v roli lidového, bohatého strýce z Průhonic. Netvořili žádného nového Babiše. Jen z té směsi většinou pro veřejnost nesympatických vlastností vytáhli tu část charakteru, která se dala v politickém příběhu hrát.

Přes společné rysy cesty k moci Trumpa a Macrona ale spojuje hlavně to, že jeden druhému dávají šanci být pro své fanoušky tím pravým Trumpem a pravým Macronem. Pro Emmanuela Macrona bylo požehnáním, když Donald Trump odstoupil od pařížské klimatické dohody. Hned mohl začít předvádět, jak je moderní a uvědomělý, a zvát americké klimatology k nerušené práci ve Francii. Když Macron začne varovat před protekcionismem a izolacionismem, Trump má pro své fanoušky skvělý terč, na němž může ukázat, jak je Evropa dekadentní a proč trumpovská Amerika zůstává poslední oázou, která umí chránit své zájmy proti zdivočelé globalizaci.

Oba jsou ale zároveň těžcí pragmatici, takže se dá čekat, že u důležitých věcí, kde půjde o francouzské a americké zájmy, najdou modus operandi vítěz-vítěz. Na počátečních silných rozporech budou mít velký prostor předvést, jací jsou státníci a vyjednavači, když se umí dohodnout s člověkem s úplně jinými zájmy a názory.

Bude to umocňovat hodně pěkných společných fotek. Emmanuel Macron teď pozval Donalda Trumpa, aby s ním oslavil 14. července francouzský státní svátek v Paříži. Společně budou kynout vojenské přehlídce na Elysejských polích. Macron rád po vzoru de Gaulla jezdí vestoje v otevřeném voze. Trump jistě pojede s ním. Paříž bude po Varšavě jeho druhou oficiální návštěvou v Evropě. Na lince Washington–Paříž bude k vidění strhující reality show.