Režisér Filip Nuckolls býval uměleckým vedoucím Činoherního studia v Ústí nad Labem. To bývalo symbolem dobrého mimopražského divadla, v obecném povědomí dokonce bývá zafixováno jako nejlepší regionální scéna. Jenže v uplynulém roce se stalo hlavním účinkujícím v nesrozumitelném dramatu souboje politiků krajského magistrátu s místními divadelníky. Skončil výpovědí souboru z divadla a radním příslibem adekvátní náhrady. Po čtvrt roce zeje Činoherní studio prázdnotou a jeho někdejší soubor pod názvem Činoherák Ústí rekonstruuje dávné kino Hraničář a buduje z něj multikulturní dům včetně stálé divadelní scény a vlastního souboru. Ten v pátek 5. září začíná svou první a přitom další sezonu. O aktuální kondici všech zúčastněných se na statku kostýmního výtvarníka Jana Lébla, toliko v „oficiálním výcvikovém středisku Staňkovice 1“, rozhovořil právě staronový umělecký šéf souboru.

Sezonu sice začínáte zájezdem do Prahy, ale tam budete reprízovat starší věci. Takže hra Martina McDonagha Kráska z Leenane, z jejíž zkoušky jsem vás vytrhl, bude první premiéra obnoveného Činoheráku v obnoveném sále někdejšího kina Hraničář?

Ano. Všechno, co zkoušíme, už se dělá pro Hraničáře. V Praze nás čeká přezkoušení Klubu hráčů do prostor Divadla v Celetné, kde se tato inscenace po zavření Činoherní studia nadále exkluzivně bude hrát. Předělávat pro Prahu budeme ještě inscenaci Dva páni z Verony, kterou jsme původně připravili jako venkovní, a teď ji budeme muset nějak napasovat do Divadla Komedie.

Znamená to, že ani jeden z obou kusů se v Ústí nad Labem už vůbec hrát nebude?

Přesně tak. Pokud bychom se vrátili nazpátek do prostor Činoherního klubu, tak tam možná ještě párkrát zahrajeme Klub rváčů, ale jelikož nám ředitel Celetné Jakub Špalek vyšel hodně vstříc a investoval peníze z rozpočtu svého divadla do přespolní scény, tak se mu chceme odvděčit exkluzivitou.

Dynamika kolektivu

Po výpovědi z Činoherního studia nyní stojíte na začátku další etapy svého ústeckého divadelního života a není to start bez ambicí. V plánu máte na tuto sezonu úctyhodných osm premiér.

Je to pochopitelné. Jednak nás baví zkoušet. Včera jsme v té zimě tady zkoušeli asi deset a půl hodiny, a hercům to nevadilo. Všichni říkají, že mezi námi vládne jiná atmosféra, než byla ve „starém“ Činoheráku. Jsme sdruženější, všichni chtějí zkoušet a nikdo nemá s ničím problém. Říkám jim na to, no jo, vy všichni totiž jste si vybrali tady být, kvůli penězům to neděláte. Takže těch premiér je tolik, protože nás baví zkoušet a samozřejmě protože herci, ač kmenoví členové našeho souboru, nemají stálý plat a jsou placeni od zkoušení a od kusu a chtějí si vydělat. I proto tak vysoký počet premiér. Počítáme s tím, že budeme míň reprízovat, inscenace se budou častěji stahovat a točit. Ale neplatí to jen pro letošek. Do budoucna čekám, že pokud vydržíme v Hraničáři a spolek Ústí bude mít svou divadelní větev, tak bude muset vznikat hodně premiér – právě i z ekonomických důvodů. A taky, to si nebudeme nalhávat, divácká obec v Ústí není kdovíjak závratná, takže abychom si ji udrželi, bude nutné neustále ji zásobovat něčím novým.

Dá se při tak vysokém počtu premiér udržet kvalita, na kterou jsou u vás diváci zvyklí?

To je záležitost nastavení. Z oněch osmi premiér budou tři komorní, pouze čtyři budou větší inscenace a poslední bude „shakespearovka“ jako open-air. My jsme se rozhodli, že každý rok nastudujeme jednoho Shakespeara – a to chronologicky. Letos dáváme Jindřicha VI., to je třetí díl. Vzhledem k tomu, kolik toho Shakespeare napsal, mi to včetně sonetů vychází do čtyřiasedmdesáti, kdy skončím Edwardem III. Ale samozřejmě ovlivnění se dostaví s dalšími režiséry, přijdou Thomas Zielinski a Michal Skočovský. Protože nás baví být spolu a vyvíjet se. Kdysi se říkalo, že repertoárová, souborová divadla jsou mrtvá. Nemyslím si to. Naopak jejich síla je ve vývoji, založeném na soustředění společné práce.

Jenže dynamika žádného pracovního kolektivu nemůže vydržet věčně.

Říká se, že každý divadelní soubor má sedm let. My jsme právě přežili, takže začínáme svou druhou etapu. Ale jistě tady nebudeme věčně. Proti senilitě naštěstí máme nejen červené víno, ale taky úkoly podobné tomu, jaký nám vystavil ústecký magistrát. Naštěstí ten se v následujících třiceti letech několikrát promění a doufejme, že několikrát k lepšímu. Člověk tedy může dál doufat ve spokojenost z dobře udělané práce.

Teď opravdu vypadáte spokojeně, přitom z doslechu tomu těžko věřit.

Zcela vážně říkám, že ekonomicky jsem na tom osobně hrozně zle. Ten rok, který máme za sebou, byl těžký a nikdo neví, kdy se tahle naše loď rozbije ani jestli příští den nepřestaneme fungovat. Zároveň ale žiju nejšťastnější období svého života. Když se mě někdo ptá na magistrát a chce slyšet, jak jsme na tom špatně, odpovídám, jo, dostali nás tam, kam chtěli. Jsme na tom ekonomicky špatně a nemůžeme nikam na dovolenou. Jenže na druhou stranu z ničeho stavíme něco, takže já opravdu zažívám nejšťastnější životní období. Když mi to vydrží, ubráním se všem tlakům a ve čtyřiasedmdesáti udělám z posledního Shakespeara svůj majstrštyk.

Říkáte, že jste na tom ekonomicky špatně. Ale současně tvrdíte, že budete mít hodně premiér, což stojí dost peněz. Říkáte, že ústecká divácká obec není velká, třebaže jde o univerzitní a krajské město, přitom kapacita Hraničáře bude dvojnásobná, než jakou mělo Činoherní studio. Účetně mi to nejde dohromady.

Stesk na diváctvo byla nadsázka. Věřím, že Hraničář v porovnání s Činoherním studiem leží na lepší adrese na kraji desetitisícového kampusu. A univerzita je našim snahám nakloněna. Věřím tedy, že se divácká obec zvětší. No a peníze na vznik inscenací máme. Pokud nám v půlce října přistanou ještě dotace z Norských fondů, o něž jsme požádali, dá se říct, že na tvorbu inscenací do konce sezony máme. Navíc v Hraničáři bude spíš molo než jeviště, což si vynucuje divadelní reakci. Spíš než na velké scénografie budeme sázet na minimalismus židle. Podobně to udělal Dušan Pařízek v Komedii, když neměl na scénu – a najednou se to ukázalo jako devíza jejich představení. Čili půjdeme chvíli cestou chudého divadla a na scéně ušetříme. Budeme hodně pracovat se světly. Navíc, Činoherní studio bylo a je herecké divadlo. Díky tomu jsem mohl přežít, protože jsme mohli hrát bez jevištního vybavení. To také bude smysl našeho spolku a jeho divadelní sekce dál – dělat snad kvalitní činoherní divadlo.

Počkejte, do Činoherního studia se tedy vracet nechcete?

Pokud bychom se v budoucnu dostali zpět do domu Činoherního studia, naše parta se tam zřejmě vracet nebude. Byla by to po všech těch prožitcích hloupost; na to už navázat nemůžete. Ale měla by přijít nová parta. Moje představa je, aby v Ústí fungovala dvě divadla. Činoherní studio, které vždy bylo vnímáno jako rodinné stříbro, bych si přál vidět nezatížené ekonomickou kontrolou. Toto divadlo by mělo mít jen uměleckou správní radu, která by dozorovala pouze umělecké aspekty provozu divadla. A na program ať potom klidně dvacet třicet lidí, to je jedno. Hodnota Činoherního studia by měla být v mladém souboru, za nímž a s nímž přijíždí pracovat nejlepší čeští režiséři. Vedle toho by měly fungovat starý páky jako my, které by měly dělat v dobrém slova smyslu měšťanské divadlo, jaké se u nás v republice moc nepěstuje a někteří ho snad znají z anglických zemí. Skutečně kvalitní a přitom experimentální činohra. Nové texty německé, anglické a ovšem české provenience. Plus silné improvizace. Jelikož Hraničář bude multikulturní prostor, v ideálním případě by měl být pro naše divadlo jenom základnou, na níž bychom neměli odehrát víc než deset představení v měsíci. Činoherní studio hrálo třiadvacet představení do měsíce. To dál nebude možné, i kvůli ekonomickým dopadům pro nás bude důležitá zájezdová činnost. Protože herci, aby si něco vydělali, musejí ideálně odehrát na dvacet představení do měsíce.

Ústecké obrození

Kulturní obec si ráda stěžuje na to, že český národ je nekulturní. Přitom v Ústí se stalo něco úžasného – kultura se najednou stala tématem politickým a společenským, které hýbe krajem a možná republikou. Čím si to vysvětlujete?

Kdyby se to všechno událo před dvěma lety, takový dopad to mít nebude. Za několik let zpátky totiž lidé v Ústí přišli téměř o všechno a nemají kde trávit volný čas. Když se sáhlo na Činoherák, sáhlo se na jednu z posledních bašt, kde jste v Ústí mohl rozumně existovat. Je to spojeno se sportem: hokej je tu potopený, fotbal máme teď mizernej, ve stotisícovém městě máte divadlo se sto dvaceti místy a klub Mumie, což je takový obývák. Teď, po zavření Činoherního studia, funguje jenom Mumie a možná, pravda, Café Max, kam se ale vejde třicet lidí. Víc nic. Nemáte kam jít na koncert, do divadla, na artový film. Tahle mizérie, myslím, vyvolala onu obrovskou reakci, byť zároveň se asi zúročila naše snaha vybudovat v Ústí nad Labem komunitu. O Činoheráku se vždycky říkalo, že to je pražské divadlo nejdál od Prahy. Když jsme přišli, tak jsme učili sebe i ostatní, že to není pravda, že jsme ústecké divadlo. Ale spíš než naší zásluhou je to vzruch opravdu důsledkem bídné občanské vybavenosti města. Činoherák byla poslední kapka, která vyburcovala lidi. Kdyby zrušili Mumii, tak se totéž zvedne kolem ní.

To ale znamená, že místní politici nepochopili základní poučku nesahat lidem na zábavu, jinak zneklidní a začnou se ptát.

Myslím, že je to takové opojení mocí, že naši politici zpitoměli. Kauza Činoheráku sice zřejmě byla osobní, namířená proti Achabu Haidlerovi a Jirkovi Maryškovi, ale beztak: chléb a hry je jasná politická poučka. A oni jí nedbali.

Za měsíc jsou volby a kauza vašeho divadla pořád žije, ba dokonce je přiživována novinkami, jako je nyní zjištění, že město na posledním svém zasedání odhlasovalo roční šestimilionovou dotaci na následující čtyři roky souboru dětského divadla Amulet, o němž ale nikdo nic neví. Je to všechno znát v kampani?

Ano, stali jsme se politickým tématem, ačkoli já si myslím, že kultura by měla stát stranou politiky. Ale každá politická strana, která kandiduje v Ústí, musí mít na tu kauzu svůj názor, protože lidi se ptají a budou ptát. Je to téma s potenciálem rozdělovat voličské tábory: jestli Činoherák ano, anebo ne. Řeší to každá velká strana.

To zakládá naději, že hůř už být nemůže.

Ústí mate tělem. Je to stotisícové město, ale chová se jako třicetitisícové, protože sedmdesát procent obyvatel jsou dělníci, kterým je něco jako divadlo fuk. Ale ať volby dopadnou jakkoli, jejich výsledek Ústí zodpoví jednu zásadní otázku: zda zůstaneme stát na místě, a tedy politikům mohou procházet očividné, neskrývané a rozhodně dávno ne noblesní skutky, anebo zda přijde změna. V civilizovaném světě bych znal odpověď, v Ústí si na ni netroufám. Problém totiž je, že velké procento lidí, které volá po změně, jsou studenti, kteří nemají v Ústí trvalé bydliště. Kolik lidí kolem Činoheráku, kteří by si přáli, aby se Ústí stalo běžným evropským městem s plnohodnotnou občanskou vybaveností, jsou místní voliči? Myslím si, že drtivá menšina. Přišli sem studovat, možná se i usadili, ale trvalé bydliště v Ústí nemají.

Ale vždyť snad každý v Ústí ví, kde je Hraničář. Sám jsem si to ověřil, když jsem ho hledal a ptal se na něj různých lidí. S takovou ochotou poradit cestu se cizinec při svých pátráních obvykle nesetká.

Musíte to brát tak, že Hraničář bylo dřív jediné kino ve městě a všichni tam chodili koukat na pohádky. A taky zastávka veřejné dopravy se jmenuje Hraničář. Pražské Švandovo divadlo se dlouho snažilo, aby se přilehlá tramvajová zastávka jmenovala zrovna tak, a stálo je to hodně peněz. My to máme rovnou. Strategicky je to výborně zvolené místo. Je dobře, že se našlo. Protože já jsem byl původně zastáncem myšlenky z Ústí odejít, přenést divadlo jinam. Do Prahy nebo do Teplic. Ale pak přišel mecenáš Martin Hausenblas a spojil dvě tendence: udržet v Ústí divadlo a dát mu budovu, o kterou usilovala skupina místních výtvarníků, kteří chtěli vytvořit multifunkční prostor. Spojení obou skupin se ukázalo jako klíčové.

Je to nadsázka, ale tento boj o budovu coby prostředku fungování kulturního a vlastně i národního života připomíná puls devatenáctého století. Vezmeme-li to tak, že většina Ústečanů jsou po odsunu Němců pořád málo zakořeněná „náplava“, lze říct, že se i díky příběhu Činoherního studia a Hraničáře učí mít vztah k tomuto místu?

Ano, přesně tak. Však národní obrození ještě neskočilo, jsme v něm pořád. Tohle je prostě ústecké obrození. A je hrozně důležité. Jelikož má Ústí nízkou občanskou i sportovní vybavenost, není se v něm s čím identifikovat. Ostatně já sám jsem taky náplava. Ale identifikoval jsem se s úžasnými dějinami města. Právě příběh Hraničáře, pokud dopadne šťastně, vydá do republiky zprávu, že příběh Davida a Goliáše je platný, není to něco ze země Filištínských, ale děje se to teď. Pro Ústečáky a lidi kolem to bude znamenat obrovskou identifikaci s místem. Naprostou změnu vztahu občanů a jejich města. I když samozřejmě ne všech.

Je dění kolem divadla záležitost jenom Ústí, anebo zasahuje i přilehlá velká a rovněž ničím výjimečná města jako Děčín nebo Teplice?

Teplice, Děčín i Litoměřice jsou lepší města k životu než Ústí. Hodně lidí sice jezdí do Ústí za prací, ale stěhovat se tam nechce, mají rádi svá města. Kauzu Činoherního studia sice sledují, protože návštěvníků divadla přijíždělo z těchto měst tradičně dost, ale neřekl bych, že událost prožívají stejně intenzivně jako my tady. Jsou najednou rádi, že žijí ve městech, kde by se to stát nemuselo a asi se to nestane. Celá kauza je naopak možná víc přimkla k jejich městům, protože pochopili, že je tam lepší životní klima než v Ústí.

Činoherák má pověst mimopražské perly, což je mimo současných úspěchů možná i ozvěna jeho normalizační éry, kdy to bylo velké úspěšné experimentální divadlo. Jsou tu však další významné regionální scény – v Hradci Králové, Českých Budějovicích, Liberci, Uherském Hradišti, Plzni, Ostravě. Je ústecké dění výjimka, anebo vidíte potenciál, že by mohlo dojít k podobné krizi, ještě někde jinde?

Podobná věc se možná děje v Uherském Hradišti, kde radní nedali řediteli peníze a musejí se rušit premiéry. Zřejmě je to zase osobní. Anebo je tu případ Kladna, kde probíhá nezvykle dlouhé výběrové řízení na provozovatele divadla a politici do něj mluví až příliš. Čili může se to bohužel opakovat kdekoli. Proto je důležité zarazit to včas. Když takové chování projde ústeckým radním, ukážou tak ostatním, kudy v případě potřeby nebo chuti na to. Je zvláštní, že když chce město postavit nebo zrušit elektrárnu, musí žádat o povolení regulační úřad. Když ale chce zrušit divadlo, může to provést samo, a ještě vzkázat ministerstvu kultury, že do toho nemá co mluvit. Čili měla by tu být nějaká možnost kontroly státu, jak s divadly nakládat. V případě Činoheráku totiž šlo o likvidaci divadla, neboť nepřišla žádná nástupnická organizace. Anebo tak: nejsem si jist, že za adekvátní pokračování dosavadního provozu můžeme považovat dětské divadlo Amulet či zájezdová představení divadla Bez zábradlí, Na Jezerce nebo Agentury Harlekýn.

Měšťanské divadlo

Říkal jste, že chcete dělat kvalitní měšťanské divadlo, které tady moc není. Když tu není, tak ho patrně nikdo nezná. Co to tedy je? Vždyť třeba Horácké divadlo v Uherském Hradišti se o něco jako popovou verzi měšťanského divadla pokouší.

Měšťanské divadlo vzniklo v německých zemích v 19. století a není to divadlo bulvárního ani komerčního typu. Je to divadlo, které dostává peníze od města, ale je to divadlo, které by v představě německých romantiků mělo kultivovat obec, přinášet novinky a zpodobňovat svět takový, jaký je. Mělo by dělat věci, které si nemohou dovolit kočovná divadla. Čili je to divadlo, které nehraje populární komedie, nýbrž divadlo, které se pokouší oslovit lidi sdělnou formou (to znamená, že nedělá experiment pro experiment). Snaží se být moderní institucí, která se zabývá všemi odbočkami dramatického umění a přináší současné příběhy. A jelikož je to městská instituce, která na to má peníze, tak má i zadávat různé soutěže na vznik nových her a vůbec podporovat dramatiku. Bulvární divadlo má měšťanka přenechat lidem, kteří se rozhodli jít touto cestou, nemají žádný veřejný příjem a chtějí dělat komerční tvorbu. Tahle hranice se u nás často překračuje. Radnice chtějí od měšťanských divadel něco mezi ČT1 a Novou, čili službu, která plní hlediště, ale už nebere v potaz umění. Měšťanské divadlo přitom nemá být loajální vůči městu. Má fungovat jako středověcí šašci, má mít možnost říct vladaři, že má křivou hubu.

Tím se ale vracíme na začátek, kdy chceme po politicích nějakou vyzrálost: aby radnice platila instituci, která ji bude kritizovat. Slavíme čtvrt století let od sametové revoluce a jako třicátníci přebíráme kormidlo země. Co je náš úkol? Kudy dál?

Musíme si uvědomit, že „časy malin nezralejch“ už skončily a svět bude takový, jaký si ho uděláme. Špatně je třeba to, že lidi z kulturní fronty se v devadesátých letech uzavřeli do konformity poustevnictví, nijak neovlivňovali veřejné děje a žili mimo. Přitom člověk za svět musí přijímat zodpovědnost, sami nás to učili.

Není jejich reakce pochopitelná po normalizačním dvacetiletí? Tehdy se od umělců čekalo, že mezi řádky řeknou, jak se to s politikou a životem má. Po revoluci si pak řekli, už jsou z toho unavení a dál to nechtějí dělat. Načež naše reakce je přirozeně opačná: ne, musíme se k vrčení vrátit.

Ale to se v debatě krásně vracíme. Ve chvíli, kdy společnost přestane být angažovaná a kulturní, tak na sebe hrozně snadno nechává dopadnout normalizační praktiky. Zase vidíme snahu politiků odtrhnout věci veřejné od lidí, udělat z nich vyšší level, kam normální člověk nedohlédne. To se nám stalo, taky v tomhle stavu přebíráme kormidlo a musíme, abych zůstal u té metafory, se snažit prodrat vlnou nazpátek. Děláme vlastně svou normalizaci: normalizujeme nenormální stav. Akorát každý máme svou představu, co to normalizace je.

Vraťme se k divadlu. Jaké premiéry tedy letos chystáte?

Začínáme zmíněným McDonaghem a přiznávám, že je to sázka na jistotu, jak dostat lidi do nového divadla. Pak už uhneme jinam. V říjnu bude mít premiéru text našeho kulisáka Františka Marka. Jmenuje se to Hlas srdce a je to taková „švankmajerovina“ o vztazích. Pak dojde na dramatizaci románu Jana Balabána Zeptej se táty. Pak na německý Der Kick, který budeme hrát pod názvem Kopanec. To je dokudrama podle smutné události, která se stala v jedné východoněmecké vesnici v roce 2002. Parta sedmnáctiletých nácků tam tehdy ukopala svého kamaráda, protože tvrdil, že je Žid. Jenže nebyl, oni ho pouze přiměli, aby to o sobě říkal, aby měli důvod ho zbít. Jenže nějak se do toho zažrali a parťáka popravili. U soudu vyšlo najevo, co všecko za tím skutkem je. Ta vesnice byl konec světa, plná nezaměstnaných ochlastů, fotrů těch kluků. Ti žili v osmdesátých letech jedinou věcí: bojem proti polským gastarbajtrům. Dával jim smysl života. Jenomže jejich synové nic takového neměli, ve vsi nebyl Žid, Cikán, Arab, Turek ani homosexuál, a tak si nepřítele museli vymyslet. Je to velmi dobře napsaný záznam onoho soudního přelíčení. A na současnou situaci v Ústí výborně pasuje, protože to město si taky zakládá na velikej průser.

To je příklad onoho měšťanského repertoáru podle vašich představ?

Ano, ale jde taky o skladbu repertoáru. Například chceme a potřebujeme reflektovat, co se nám tu stalo. Proto připravujeme Kafkův Zámek. Zjistili jsme, že hrajeme v Ústí divadlo, ale vlastně nás nikdo nepotřebuje a jsme jako ten zeměměřič K., který přijde do města na pozvání a zjišťuje, že situace je najednou jiná a nikdo z vrchnosti mu neřekl, že jeho služeb ve skutečnosti není třeba. Sezonu zakončíme taky zmíněným Jindřichem III. Čili dramaturgický plán má čtyři body: česká klasika, česká nová hra, světová klasika a světová nová hra. Úplně ideální by přitom bylo, aby do budoucna vznikl fond, které by odměňoval nejen překlady, jak je v této zemi zaplaťbůh dobrým zvykem, ale taky původní české hry. Protože dramatik u nás kromě rozhlasu nemá příliš šancí dostat za svou práci cenu nebo slušný honorář. V literatuře je situace přece jen lepší. Nové věci mají vznikat a mají se podporovat, protože jinak nová Maryša nevznikne. Bez psaní nic nevznikne.