Donald Trump měl inaugurační projev, v němž bylo střízlivě vzato dost znepokojivého. Pro zahraniční pozorovatele na prvním místě hrozba protekcionismu. „Musíme chránit naše hranice proti drancování jiných zemí, které vyrábějí naše zboží, kradou naše firmy a ničí naše pracovní místa. Ochrana povede k velké prosperitě a síle,“ řekl Trump. Moc rád tedy cizí země nemá, skoro by se zdálo.

Je to nebezpečné pro svět – v době, kdy bylo v módě heslo „America first“, jež Trump také – dvakrát – zopakoval, byl schválen taky Smoot-Hawleyův celní zákon, který prohloubil velkou hospodářskou krizi. Je to docela nebezpečné pro Trumpa, protože víc pracovních míst v továrnách ničí technologický vývoj než dovoz ze zemí s nižšími náklady. Trump už začal používat svou pozici (svůj twitterový účet, přesněji řečeno) k zastrašování firem, které chtěly investovat v cizině. Funguje to – a bez velkých ekonomických škod.

Protože ve výpočtu nákladů a přínosů relokace do ciziny hraje roli víc faktorů než jen cena pracovní síly a prezidentův veřejný tlak může převážit rozhodování směrem k jednomu z řady přijatelných řešení. Ale bude prezident vyhrožovat výrobcům kvůli robotizaci? Pokud ano, nebude Amerika „veliká“. Pokud ne, jak vysvětlí voličům, že pracovní místa ve výrobě pořád mizí? A šířeji: jak chce zařídit, aby se na prosperitě podílely široké vrstvy, nejen „establishment“ a „Washington“, jak o tom mluví?

Nepříjemné asi taky bylo, že Trump nevyslyšel volání komentátorů, aby svůj inaugurační projev věnoval tzv. hojení stranické polarizace, jak se to po volbách tradičně dělá. Dřívější model byl: co jsme si v kampani, to jsme si, teď budeme konsenzuálně vládnout. Nový model je: kampaň byla teprve začátek. „Washington vzkvétal – ale lid se na jeho bohatství nepodílel,“ pronesl Trump větu, jež by bylo možné považovat za politické klišé, americkou obdobu zdejšího kafrání na „úředníky“. Ale on pokračoval: „Politici prosperovali – ale pracovní místa zmizela a továrny se zavíraly. Establishment ochránil sebe, ale ne občany této země. Jejich vítězství nebyla vaše vítězství, jejich triumfy nebyly vaše triumfy, a když oslavovali v hlavním městě, strádající rodiny po celé zemi měly málo co slavit.“

Žádné podání ruky soupeřům. Jasné my versus oni.

A, samozřejmě, odteď vládne „lid“. A kdo se necítí být součástí Trumpova „lidu“, má smůlu.

Je to ukázka toho, jak vypadá opravdový, nefalšovaný populismus. Ale to je jen projev. Je v něm cítit rukopis Stephena Bannona, hlavního ideologa. Je to jiný konzervatismus. V prvním inauguračním projevu Ronalda Reagana zazněla slova pro svobodu (freedom a liberty) celkem jedenáctkrát. Ve druhém inauguračním projevu George W. Bushe zazněla dvaačtyřicetkrát. V Trumpově? Jednou.

Ale to, že se tento Trumpův kampaňový poradce stal oficiálním poradcem v Bílém domě, víme, to není novinka. Bannon by to takhle chtěl. Prezident potřebuje k vládnutí Kongres a výkonné úřady. Trump to ví – Obama v posledních letech, když přišel o většinu v Kongresu, hodně vládl exekutivními vyhláškami – a ty teď Trump zruší jedním škrtem pera. Bude mít Trump dost síly a šikovnosti svou vizi prosazovat a dát jí trvalost? To je otázka.

V zahraniční politice odmítl to, čemu se říká wilsonovská tradice či „export demokracie“ – ale taky slíbil „posílit staré spojenecké svazky a vytvořit nové“, což zní téměř jako diplomatický ústupek či ujištění směrem k vyděšeným spojencům.

Pro mnoho lidí je ovšem Trumpův projev víc než ponurý. Občas máte dojem, jako by se zhroutil svět. Demonstranti ve Washingtonu rozbíjeli okna a převraceli popelnice, zřejmě aby ukázali těm čtyřem procentům Trumpových voličů v hlavním městě, že se jen tak nedají. Lidé projev přirovnávají k 11. září 2001, „akorát že tohle je horší“. Mluví o temnotě nad Amerikou. Zaznamenávají, že z webu Bílého domu již zmizela sekce o globálním oteplování, a věští čistky a fašismus. „Amerika na prvním místě“ (America first) se znovu a znovu opakuje jako předzvěst toho, co přijde – bylo to heslo Lindberghova nacionalistického protiválečného hnutí před druhou světovou válkou.

Jediným očkováním proti takové hysterii je, myslím, být zvyklý na prohrávání v politice. Kdo je dlouhá léta uvyklý na to, že jeho ideální představy o politice volby nevyhrávají, kdo neinvestuje mentální kapitál do politiky jako nástroje spasení, nemůže být nikdy tolik zklamán. Ten, kdo je připraven si přiznat, že tam stejně nikdy nebudou lidé podle jeho gusta, nebude trpět pocitem historické porážky.

Z těch nářků je až příliš často slyšet rozhořčení, že oni už nebudou tím, kdo určuje, co je správné a co špatné, co přijatelné a co nepřijatelné. Trump mluvil k jiným lidem. „Už nikdy nebudete ignorováni,“ řekl jim. Těch lidí je dost. Na tom, že Trump se neostýchá říkat „Amerika na prvním místě“, se jim, řekl bych, líbí, že je někdo ochoten mluvit o pracovních místech pro ně. Což ten, kdo v tom hesle slyšel jen historické konotace, jako by nebyl nikdy ochoten.

Kolik takových lidí je, absolutně a relativně? Minulý týden jakási digitální marketérka z Kalifornie jménem Melinda Byerleyová zveřejnila na sociálních sítích své myšlenky na téma, co mají venkované dělat, aby je vzala na milost:

„Jedna věc, kterou by venkovská Amerika měla udělat, je uvědomit si, že nikdo nechce žít v nějaké díře plné blbců. Zejména násilných, rasistických a/nebo misogynistických,“ začala svou radu. „Takže když chcete pracovní místa, udělejte si ve věcech pořádek a udělejte ze svého města místo, kde lidi jako my budou chtít žít. Přidejte vysokorychlostní internet. A dejte si záležet na tom, abyste zvolili progresivní městskou radu a zavázali se, že nebudete reakcionáři.“ V navazujících příspěvcích myslím doslova vzkázala buranům, že musí nejdřív „uznat své chyby“, čítaje v to, že volili Trumpa (její příspěvky jsou nyní nedostupné).

Člověka by z jejího namyšleného výlevu nikdy nenapadlo, že Kalifornie od roku 1990 ztratila přes tři a půl milionu obyvatel. Kam v posledních letech mířili nejčastěji? Do příslovečně buranského Texasu. Takže těch neviditelných, ignorovaných lidí, majících pocit, že za ně nikdo nemluví, je docela dost.