Nedávná premiéra třídílného televizního filmu Případ pro exorcistu vyvolala větší divácký zájem než jiné novinky; ostatně byl to v oněch nedělních večerech nejsledovanější pořad českých televizí. Patrně zabrala reklama: spoléhala na návrat značky Jarchovský-Hřebejk; lákala na Jana Hřebejka, jenž se prvně pokusil o kriminálku, navíc pojatou dle svých proklamací v konturách, na něž našinec není zvyklý; a pyšnila se Jarchovského objevem talentovaného spisovatele Michala Sýkory, který svým vydařeným románovým debutem poskytl filmu zřetelný základ. (Týž reklamní postup uvedení přehlíženého literárního génia vyšel Jarchovskému už s povídkami Květy Legátové, na jejichž základě napsal Želary.) Sýkora sám pak v rozhovorech, které poskytl a vyšly v průběhu vysílání série, kampaň potvrzoval výroky o tom, že výsledek je „naplnění detektivního žánru inspirovaného britskou literární a filmovou tradicí“.

Život ve Vidlomouci

Záběr následných diváckých i novinářských ohlasů nepřekvapí, byly mezi nimi znechucené, opatrné i nadšené. Jelikož film se natáčel v Olomouci, což tvůrci rovněž nijak neskrývali, tvořilo nikoli nepatrnou část reflexe vyrovnání se s její zobrazenou tváří. Jelikož u tuzemské filmové produkce lze vypozorovat vzrůstající oblibu opájet se mimopražskými reáliemi, vzrůstá pochopitelně i očekávání „domácího publika“ vidět svůj kraj svýma očima. Ty se u Případu pro exorcistu nenašly, a protože Olomouc je dostatečně velké a intelektuálně sebevědomé a zásobené centrum, aby jeho hlas byl znát, stalo se z ambiciózní detektivky dílo, které jako málokteré jiné z poslední doby předvedlo, nakolik živé jsou otázky „kdo jsme?“, „kde domov můj?“ a „kdo je jak velké vohráblo?“.

Může za to článek olomouckého novináře Jana Procházky, jenž na portálu Olomouc.cz uveřejnil po odvysílání úvodní části triptychu vzápětí velmi sdílené rozhořčení Vítejte v Hřebejkově Vidlomouci, po náměstí jezdíme na koni, policie sídlí v katakombách a internet má jen Zdena. Píše v něm třeba: „Režisérova představa Moravy jako zahnojeného venkova je pak korunována scénou z Dolního náměstí, po kterém jdou v družném rozhovoru vyšetřovatelé a před siluetou morového sloupu jako by nic projedou dva lidé na koních. To my tady na Hané tak běžně po náměstí jezdíme, kdyby to někdo nevěděl. (…) Také se třeba dozvíme, že zavražděná bydlela na ubytovně v Olomouci a pracovala na soukromém gymnáziu v Loučné (zřejmě nad Desnou). Pokud to tak skutečně bylo, sázel bych, že šlo nakonec spíš o rituální sebevraždu. Trmácet se každý den tam a zpět, to jednoho připraví o chuť žít.“

Patriotická debata, která se kolem těchto a dalších Procházkových vět rozpoutala, pozapomněla, že film je fiktivní dílo. Ovšem přispěl tomu i sám Sýkora, jenž tu v rozhovorech, tu veřejně na svém Facebooku se svěřoval, že trval na zobrazení Olomouce, byť bylo třeba rezignovat na hanáčtinu, jelikož z úst herců by nezněla věrohodně. Zato se bazírovalo na důsledném používání starých magnetofonových kotoučů při scénách výslechů. To, co mezi diváky vyvolalo nejeden úšklebek, však dle Sýkory odpovídá realitě, neboť konzultace s kriminalisty přinesly zjištění, že při náročných případech se výslechy zaznamenávají právě na kotouče, s nimiž na rozdíl od digitálního záznamu nikdo nemůže manipulovat, aniž by to někdo poznal (případné přestřižení a slepení pásku bude vždy vidět). Je z toho logicky otázka, kde leží hranice reality a fikce a kdo ji určuje. Pokud pouze autor, měl by ji stanovit srozumitelně, aby divák netápal a nepožadoval něco jiného. U Hřebejka však tato hranice je nesrozumitelná, protože na její držení v touze stvořit komickou kriminálku plnou vyšinutých podivínů nikdo nemyslel.

Film není kniha

Povedené kousky jako důmyslné obsazení herců proti jejich typu či házení grilovacího kotle žárlivou manželkou po manželovi jsou přebíjeny kopou nelogičností, nad nimiž lze krabatit výraz či se bavit jejich nezáměrným humorem. Postavy se o samotě pohybují po dlouhých, úzkých, prázdných chodbách policejního úřadu, kde před sebou tlačí nákupní vozík naplněný právě kotoučovým magnetofonem. Výslechové místnosti vypadají jako vybydlený činžák. Ulice a náměstí Olomouce jsou liduprázdné a zaplní se jen pro potřeby panoramatických záběrů na vybraný plácek. Policisté sledují dům podezřelého ze střechy protějšího domu, kde stojí bez jakéhokoli pozorovacího vybavení a klepou se zimou, zato vedou rozhovory o obtížích stěhování klavírů do výškových budov. Policisté vyslýchají stařičkou svědkyni bezcílnou dopolední procházkou po vsi, přičemž svědkyně celou tu dobu žmoulá v ruce důkaz: sešit, kam, když nemůže spát, si zaznamená noční pohyb osob po vsi. Farář přepadený doma i se svou rodinou šíleným střelcem neztrácí víru ani hlavu a chová se jako cvičený voják, který ví, jak organizovat skupinu, signalizovat jí přesun a vůbec jak ztížit útočníkovi pozici.

A především jsou tu rozpravy postav (jedno, zda policistů mezi sebou, nebo policistů s podezřelými): všechny na sebe zároveň mrkají a poštěkávají či reagují na vypjatý okamžik náhlým uhnutím pohledu a vybočením do jiného tématu, takže výsledek působí jako setkání pacientů psychiatrické léčebny, kteří dostali za úkol odreagovat se hrou na policajty a lupiče. V tomto duchu se nese i závěrečné zhodnocení případu hlavní hrdinkou majorkou Výrovou: „Mě jenom děsí, že zárodek takového násilí možná dřímá v každém z nás.“ Na ně reaguje její podřízený vyšetřovatel Mráz větou: „To jste řekla moc hezky, Mařenko.“ – Kromě těchto a mnohých dalších nesmyslů limit filmu spočívá v tom, že se nevěnuje tuzemským reáliím, nýbrž předně touží vypadat jako náročná západní produkce; tedy má vypadat „jako něco jiného“ – ideálně severská krimi. To je v rozporu s deklaracemi Michala Sýkory, který naopak tvrdí, že jeho tvorba jako poučené detektivní psaní chce na pozadí násilností reflektovat život v současném Česku. I tak lze proto rozumět jeho přání nad přijetím seriálu: „Tak si říkám, kdyby si každý, kdo se včera díval, koupil i knihu.“

Kniha není film

Nuže přečetl jsem obě, jež napsal: debut Případ pro exorcistu i následující Modré stíny (jejich filmová podoba v režii Viktora Tauše letos ještě vznikne). Leccos je skutečně jinak. Postavy se v románu chovají přirozeně, čehož dokladem je i to, že se účelně pohybují – v jedné větě lze samozřejmě zdarma vyjádřit náročný přesun někam a zpět, který ve filmu stojí mnoho peněz. Mráz se jmenuje Edelweiss a má milující, nikoli rozpadlou rodinu. Výrová, řečená Velká Sova, na většinu zákrut případu přichází sama; snad proto, že neustále a ke kterékoli své činnosti poslouchá Boba Dylana. Má to být vtipné i přitažlivé, stejně jako třeba takové popisy: „Medové chmýří na pažích, předloktích a stehnech botticelliovsky zářilo ve světle lampičky na nočním stolku.“ Nebo: „Lydia byla šťastná. Nefalšovaným, intenzivním štěstím člověka, který je spokojený se svým životem… jakkoliv se to vzhledem k její rotundí postavě zdálo logicky nemožné…“ Odráží se v tom všem Sýkorova víra, že jeho čtenář nečetl ideálně nic jiného než jeho romány a denní tisk senzačního zaměření.

V Případu pro exorcistu se autor při vykreslování neduhů současného Česka ještě spokojil s vymýtáním ďábla z církve posedlé sexem, ujištěním, že na vysokoškolských pracovištích vyjma vědců, schopných evropsky ceněných výsledků, pracují i šíbři, užiteční leda tak na shánění dotací a provětrávání studentských sukní, nebo s vykreslením vesnice coby skrumáže banditů proti ekologii, kteří topí v kamnech lahvemi PET. S vervou, jako by psal svou knihu poslední, ale tuto svou zálibu v komunálních výtkách Sýkora plně rozvinul v pokračování, Modrých stínech. Vecpal do něj vše, co tuto zemi trápí: matky samoživitelky, odsouzené pro nedostatek financí utápět svou depresi v alkoholu a žít mezi Romy, kteří šikanují bílé dítě, vehnané následkem újmy do zvláštních škol. Ruské imigranty, přesouvající se postupně Evropou na západ za lepším živobytím. Poctivé chartisty, kteří po revoluci za svou naivní politiku byli veřejně zesměšněni. Absolventky práv, jež se nevyznají v moderním umění, a proto obdivně a zamilovaně hledí na muže, kteří ano. Muže v lukrativním postavení, kteří podvádějí, nenávidí a mlátí své manželky, s nimiž zůstávají kvůli majetku. Hochštaplery na vysokých postech, kteří kradou, ale nelze na ně dosáhnout. (Dokonce tu vystupuje ministr vnitra Gelnar – mafián původem z Olomouce. Kdo asi se v té přesmyčce může skrývat, že.) Jistota Sýkorova psaní je udržet čtenáře u knihy nejen zápletkami svých vražd, ale i potvrzováním stereotypů, v jejichž zajetí našinec žije.

Vrcholem takových kejklí je přešroubovaná postava velitele kriminalistů Vitouše, v němž před svým výslechem zpovídaný pozná někdejšího příslušníka StB, který mu znemožnil studia na vysoké škole. Zpovídaný je navíc milencem jedné z kriminalistek. Ta prozrazenou Vitoušovu minulost těžce nese, stejně jako další člen týmu, který coby dítě zažil domácí prohlídky StB, jelikož jeho strýc podepsal Chartu. Jenže Vitouš je estébák rovný, který než aby ohrozil práci oddělení, raději ihned na svůj post rezignuje a odchází do předčasného důchodu. To je další stereotyp dneška: normalizačních estébáků netřeba se bát, vždyť jsou morálka sama. Není to humorné, natož poučné, je to hloupé a zbabělé.