Rozhovor s Pavlem Theinerem, synem překladatele Jiřího Theinera

Otec se naučil cítit se Angličanem

Rozhovor s Pavlem Theinerem, synem překladatele Jiřího Theinera
Otec se naučil cítit se Angličanem

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Deset let stál Jiří (George) Theiner v čele slavného časopisu Index on Censorship, do kterého přispívali autoři jako Salman Rushdie, Umberto Eco, Milan Kundera… Theiner k tomu měl předpoklady: dokonale poznal svobodnou Anglii a její kulturu, ale zažil i nesvobodu ve své vlasti, odkud musel dvakrát utéct. Nejprve jako dvanáctileté dítě, pak po srpnu 1968 se svou rodinou – i s tehdy jedenáctiletým synem Pavlem. Ten se vrátil v roce 1995 do Prahy. Od narození jeho otce uplynulo 4. listopadu 90 let. Od roku 2010 se každý rok uděluje Cena Jiřího Theinera za překlad české literatury do cizího jazyka.

Kdo byl váš otec, Jiří Theiner?

Byl to člověk z generace, kterou silně poznamenala druhá světová válka a následující děje. Patřil k intelektuálům, kteří ještě zažili masarykovskou první republiku a silně na ně zapůsobily ideje té doby – včetně komunismu. I když otec komunistou nikdy nebyl. Byl to člověk velmi otevřený, přesto byly věci, o kterých nemluvil.

Třeba?

Především o svém židovství.

Patřil k intelektuálům, kteří ještě zažili masarykovskou první republiku a silně na ně zapůsobily ideje té doby, vzpomíná Pavel Theiner na svého otce - Foto: Jan Zatorsky

Jak přežil válku?

Dědeček, tedy jeho otec, byl prokurista kolínských tiskáren, narodil se kdovíproč ve Kbelích… Nedávno jsem se dozvěděl, že za první války byl legionář. A protože ty kolínské tiskárny prodávaly hrací karty do Anglie, měl tam nějaké kontakty. Podařilo se mu dostat syna, tedy mého otce, a svou ženu, tedy moji babičku, do Anglie. On sám vstoupil v devětatřiceti letech do československého zahraničního vojska. Byl v severní Africe, na konci války u Dunkerquu. Nevím, jestli přímo bojoval, protože už mu bylo přes čtyřicet a nebyl profesionální voják. Celou válku byl ale v armádě. Umřel v Praze, když mi bylo pět let.

A otec tedy byl s maminkou v Anglii?

Ano, prožil válku v Leamington Spa, to je malé město ve střední Anglii, tam chodil od jedenácti do osmnácti do školy. Vyrostl tedy v Anglii. A dalo by se říct, že měl díky anglickým školám anglické vychování. Naučil se tam mluvit perfektní angličtinou, uctívat anglickou kulturu a literaturu, milovat Shakespeara, prostě cítit se dokonale Angličanem.

Co to znamená?

Myslím, že se naučil být vyrovnaný, tolerantní a bez předsudků. O Angličanech se říká, že jsou chladní, ale oni jsou hlavně neutrální. Oni člověka nesoudí předem, vlastně se snaží ho nesoudit vůbec. Nejdou proti vám. Otec se v tomto smyslu velmi cítil být Angličanem. Bylo mu úplně jedno, jaké je člověk rasy, náboženství, etnika. Cítil se být světoobčanem, což je velmi anglické. Choval se tak, i když se po skončení války vrátil s rodiči do Prahy.

Měli nějaké dilema se vrátit? Ne každý se z Anglie vrátil…

Myslím, že Čechoslováci se většinou vraceli. Na rozdíl od Poláků, pro které bylo jasné, že se vracejí do komunistického režimu, a hodně jich tedy v Británii zůstalo, tady to tak jasné nebylo. Že si to pak mnozí vyčítali, byla jiná věc. Myslím ale, že v roce 1945 to nebylo velké dilema.

Jak se tady otec asi cítil?

Myslím, že působil jako exot. A celou tu dobu, co tu od roku 1945 do roku 1968 žil, měl trochu pocit člověka druhého řádu. Zkrátka někoho, kdo sem zcela nepatří a na koho je hleděno trochu podezřele. V roce 1945 mu bylo osmnáct, měl anglickou střední školu, cítil se jako Angličan… Mimochodem, otec nikdy nechodil na univerzitu, přesto se celý život stýkal s intelektuály, vlastně žil uprostřed intelektuálů.

Měla rodina po únoru 1948 nějaké problémy?

Co já vím, tak vlastně ne. Dědeček dosloužil v tiskárnách, pak šel do penze. Otec začal, hlavně díky své angličtině, pracovat v ČTK. Jenže nevstoupil ani do strany, a dokonce ani do svazu mládeže, takže ho poslali na vojnu u „pétépáků“ na Karvinsko… Takže by se dalo říct, že takhle byl perzekvovaný. Ale myslím, že otec to tak nebral. V těch dolech dostal těžký zápal plic, takže se dostal nahoru, do administrativy dolu Doubrava, kde se seznámil s maminkou, která tam pracovala. Čili jsem vlastně za tu perzekuci vděčný.

A s ní se vrátil do Prahy?

Ano, měli krásný byt nedaleko „Kulaťáku“, kde ale žili s rodiči – a to nefungovalo dobře. Navíc maminka byla už jednou vdaná, z prvního manželství měla dceru, a nebyla Židovka. A to babičce vadilo.

Dávala to najevo?

Prostě to nedělalo dobrotu. Babička byla takový „Rakušák“, jmenovala se Hermína. Byla to hodná paní, ale předsudky měla… To je věc, která mě i teď fascinuje, jak někteří lidé mají sklony posuzovat druhé podle původu. Proto třeba mě moje židovství zajímá, jen kdyby tloukli nějakého Žida na ulici. To se stanu Židem. Jinak je mi to jedno.

Co dělal otec, když se vrátil z Ostravy?

Našel si místo v nakladatelství, pracoval v Artii v anglické sekci, Břetislav Hodek (1924–2007, významný anglista a znalec Shakespeara – pozn. red.) byl jeho kolega. A v roce 1962 se odhodlal k odvážnému činu a šel na volnou nohu. Překládal, redigoval, třeba připravil anglické vydání Velké encyklopedie zvířat. Přeložil třeba Arnošta Lustiga nebo Miroslava Holuba. Maminka mu dělala čistou kopii.

On překládal do angličtiny…

Ano, většinou se překládá z cizího jazyka. Pro něj byly oba jazyky vlastní. Jako jsou pro mě, já taky překládám do angličtiny. Otec by se smál.

Proč by se smál?

No protože jsem nejdřív dělal něco úplně jiného. Já jsem vlastně s otcem tak nějak soupeřil, i politicky. On byl na mě moc velký obhájce britských poměrů. Já jsem s ním v mnohém nesouhlasil – ne že bych vychvaloval komunismus, naivní jsem nebyl, ale viděl jsem mnohem víc než on, že ani v Anglii to není ráj. Takže jsem začal pracovat s bezdomovci, s alkoholiky, s lidmi na dně. Vedl jsem několik sociálních center. V Bradfordu, v takovém chudém a ošklivém městě. Když se na to dívám zpětně, byl to truc vůči otci. Ale nelituji toho. Dělal jsem plno věcí, třeba jsem prodával po domech topení nebo šéfoval obchodu s alkoholem – a to mi ještě nebylo osmnáct.

Prostě jste se popasovával se životem jako příkladný muž z doby thatcherismu.

Já jsem nenáviděl Thatcherovou…

Proč? Co vám udělala?

Žil jsem v severní Anglii a viděl na vlastní oči, jak tam zametla s horníky (míněna je tzv. velká hornická stávka v letech 1984/85 – pozn. red.). To bylo strašně bezohledné. To byla politická msta za to, že odbory svrhly konzervativní vládu Edwarda Heathe v sedmdesátých letech. Já jsem tedy nesnášel také Arthura Scargilla (vůdce hornických odborů – pozn. red), to byl strašnej blbec. Kvůli němu dopadla ta stávka tak žalostně, jak dopadla. Stávkovat na jaře, když lidi nepotřebují topit, to může napadnout jen idiota. Šest měsíců stávkují, když nikdo nepotřebuje uhlí…

Asi vás hodně štve brexit…

Hrozně. Víte, já mám Anglii strašně rád, ale sociálně je to drsná společnost a vadí mi, že hodně lidí je ochotna hodit přes palubu.

Vraťme se ještě k vašemu otci a do Prahy. Jak prožil rok 1968?

Na jaře roku 1968 otec našel štěnici ve svém bytě. Jak se tam ocitla, nevím. Pravděpodobně to bylo dílo z minula, protože otec se stýkal se zahraničními diplomaty, čímž se ovšem nijak netajil. V každém případě to myslím po srpnu ovlivnilo jeho rozhodnutí odejít.

Angažoval se nějak během pražského jara?

Pokud vím, byl členem Klubu angažovaných nestraníků, ale myslím, že se moc neangažoval. To nebyl úplně jeho svět, on byl daleko víc člověk literatury, redakcí, časopisů.

Jaké měl v Praze kamarády?

Kamarádil se s Arnoštem Lustigem. Lustig byl fantastický člověk, vždycky mluvil s každým jako rovný s rovným. Vím od jeho syna Pepiho, že nás navštívili na jaře 1969 v Londýně. Já už si to nepamatuji, ale je z toho patrné, že byli dobří kamarádi. Pak si také pamatuji, že se kamarádil se zpěvákem Karlem Štědrým. A víte proč? On totiž ten pan Štědrý měl doma projektor a nějak se dostával k filmům, které se tady nepromítaly, a otec je tlumočil. A pak znal třeba taky paní Edith Pargeter. Říká vám to něco?

Bohužel ne.

To byla ohromně zajímavá paní, anglická bohemistka. Překládala třeba do angličtiny Jana Nerudu. Jezdila sem v 60. letech, dostala nějaké vyznamenání. Nevylučoval bych, že pracovala pro britskou tajnou službu. A pak v 70. letech strašně zbohatla, protože začala psát historické detektivky s bratrem Cadfaelem, hrál ho Derek Jacobi…

Jo tahle! Jak jste říkal, že se jmenovala?

Ona ty knížky podepisovala jménem, Ellis Peters. Tak s tou se otec přátelil. Myslím, že se jen přátelili. Byl ostatně o patnáct let mladší.

Vraťme se k otci. Dostal se někdy před emigrací do Anglie?

On nikam nesměl. Ale přeložil Noc a naději a Lustig ji jel představit do Londýna. A Lustig si dal podmínku, že tam pojede, ale jen s překladatelem – tak letěli v roce 1963 spolu. To byl pro otce úplný zázrak. Pak jsme byli celá rodina v Londýně v červenci 1968, vrátili jsme se dva týdny před invazí.

Tu jste zažil v Bubenči?

Ano, po prázdninách jsem měl jít do šesté třídy. Místo toho jsme na začátku září jeli naším autem, malým fiatem, do Vídně za tetou, vdovou, katoličkou.

Věděl jste o tom, že se už nevrátíte?

Ano, naši nám to řekli. Ale sestře dali na výběr. Bylo jí už osmnáct a muselo to pro ni být velmi těžké. Nakonec jela s námi.

Jaké byl začátky?

U tety jsme byli týden, pak jsme jeli do jižní Anglie, kde otec znal jednoho hoteliéra. Byl to takový excentrik, který měl obrovský barák, kde jsme byli taky asi týden. Pak mě naši nechali v Bristolu u dalšího otcova kamaráda, jedno z těch zachráněných židovských dětí, které se mezitím v Anglii vypracovalo na bohatého muže. Tam jsem začal chodit do školy, zatímco oni se snažili v Londýně nějak začít. Zůstal jsem tam tři měsíce, pak si pro mě přijeli.

To už se vaši chytili?

To vůbec nebylo tak snadné. Navíc máma velmi záhy, v roce 1970, zemřela, což otce opravdu hluboce zasáhlo, takže byl tak na rok odepsaný. Pak začal prodávat knížky, ale obchodníkem nikdy nebyl. Ještě předtím dostal nabídku od Egona Ronaye, to byl slavný vydavatel kulinářských průvodců, původně Maďar, který přišel do Anglie v roce 1946, byl svého času slavnější než Michelin Guide. A otec, který sice moc nerozuměl vaření, uměl dobře psát. Pak dostal nabídku od Michaela Scammella, překladatele Solženicyna, autora biografie Arthura Koestlera a jednoho ze zakladatelů Index on Censorship. A tam otec začal pracoval v polovině 70. let. No, asi byl dobrý, tak v roce 1982 nastoupil do čela redakce.

Co to byl – či lépe řečeno je – Index on Censorship?

Je to časopis, který začal v roce 1972 vydávat právě Michael Scammell a básník Stephen Spender. Jeho úkolem bylo vydávat zprávu o porušování svobody slova všude ve světě. Zdaleka nešlo jen o komunistické země, které ovšem v porušování svobody slova vedly. Sledovali i všemožné diktátorské režimy nebo třeba vládu plukovníků v Řecku, což se v Anglii velmi prožívalo. V nejlepších dobách to vycházelo jednou měsíčně, někdy jednou za dva měsíce. Redakce byla v londýnské Covent Garden: bylo to skvělé místo, naproti byl zeleninový trh, všude plno hospůdek…

Kolik tam bylo redaktorů?

Myslím, že mezi čtyřmi a osmi. Snaha byla, aby každá oblast světa měla svého redaktora, takže si pamatuji, že tam byl Jihoafričan, Kambodžan, někdo z východní Evropy. Pravidelně tam vycházel index v Indexu, tedy jakýsi seznam toho, co se ve světě ve věci porušování svobody slova stalo.

Pro otce byla svoboda slova vším. Já jsem ho respektoval, ale často jsme spolu vedli diskuse, kdy jsem ho upozorňoval, že člověk také musí mít něco v žaludku. Teď vím, že ono to souvisí. No, myslím, že udělal ohromnou práci. Kromě překládání – Havla, Vaculíka, Klímy a dalších –, redigování a objednávání textů – a opravdu tam vycházeli skvělí světoví autoři – jeho práce spočívala ve shánění peněz. Takže vyrážel na různá místa a snažil se přesvědčit dárce, že takový časopis má smysl. Kromě USA nejvíc dárců nacházel ve Skandinávii.

Byl tam ještě nějaký jiný Čech?

Karel Kyncl. Toho otec najal na poloviční úvazek, hned jak se objevil v Anglii. Taky už bude dvacet let po smrti. Kamarádil se také s profesorem Igorem Hájkem.

Co s Janem Kavanem?

Toho si, myslím, držel od těla. Ale měl rád jeho anglickou maminku, to byla sympatická dáma.

Kam byste otce zařadil politicky?

Myslím, že to byl klasický liberál. Také liberály většinou volil. Pro něj byla největší hodnota svoboda slova, takže by si jistě nerozuměl s extremisty napravo ani nalevo.

Měl váš otec nějaký anglický rys?

Řekl bych, že mluvil a choval se tak, jak si myslel, že by se Angličan měl chovat. Ale bylo to z jeho strany úplně autentické. On mluvil zcela bez přízvuku, jen trochu ráčkoval. A co se týče těch vlastností, byl zcela otevřený. Snažil se budovat mosty, ne je pálit. Zemřel v dvaašedesáti, na poslední chvíli zjistili, že má rakovinu. Už ji měl všude.