80 let od nejslavnější výstavy moderního zvrhlého umění

A přece je louka modrá, nebe zelené, mraky žluté

80 let od nejslavnější výstavy moderního zvrhlého umění
A přece je louka modrá, nebe zelené, mraky žluté

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Před osmdesáti lety byla pronesena asi nejcitovanější, a tím zřejmě i jaksi nejslavnější kritika moderního umění. Jejím terčem se stali umělci, kteří malují obrazy, kde „louka je modrá, nebe je zelené, mraky sírově žluté, a každý je za blbce“. Takoví umělci „produkují cosi jako odpad“, nikdo jim nerozumí a oni sami „nejsou schopni doložit právo na existenci bez nabubřelého návodu k použití“. Pokud tak někdo maluje, „protože tak skutečnost opravdu vidí, je buď blázen, a patřil by tedy do psychiatrické léčebny, nebo je to podvodník a mělo by se jím zabývat oddělení ministerstva vnitra pro sterilizaci duševně nemocných“. Ta poslední část už není kritika, to už je hrozba, kterou z úst Adolfa Hitlera bylo nutné brát sakra vážně.

Známý projev, jenž byl pak ještě v několika variantách zopakován, neboť na tématu autorovi opravdu záleželo, byl přednesen 18. července 1937 při zahájení výstavy „velkého německého umění“ v nově otevřeném Domě německého umění, což je protáhlá „antická“ stavba na začátku Prinzregentenstrasse, ostatně vůbec nejzachovalejší čistě nacistická stavba nejen v Mnichově, ale v celém Německu.

Dodnes slouží jako galerie (Haus der Kunst), ovšemže se zcela jiným obsahem, už od začátku 50. let se ostatně snažila být „etalonem“ moderny, což se jí díky mnichovským možnostem dařilo: vystavoval tam Picasso, Braque, Giacometti, Henry Moore etc. Dnes tam události před osmdesáti lety připomíná spíše skromný koutek s fotodokumentací a projekcí filmového týdeníku z léta 1937, kdy Mnichov žil uměním a ona výstava, kterou Hitlerova řeč zahajovala, byla součástí velkolepého projektu „Dvou tisíciletí německé kultury“. Jejím vrcholem byla třídenní slavnost, kdy se blízká Anglická zahrada (ve skutečnosti obrovský park) zaplnila orchestry, koncerty, zpěvy a tanci a vše vyvrcholilo tříkilometrovým alegorickým průvodem z germánské mytologie a dějin, což musel být zážitek vskutku pro bohy…

Lovis Corinth: Ecce homo (1925). Zakázáno - foto: archiv

Německo má být jasné

Citovaný projev je obvykle spojován se slavnou mnichovskou výstavou zvrhlého umění (Ausstellung „Entartete Kunst“), která byla otevřena až druhý den po onom projevu – na ni se Hitler přišel taky podívat, ale jaksi neoficiálně, zhnuseně (nejspíš to ani nehrál) prošel mezi 650 exponáty výstavy, u níž se žádné slavnostní otevření neplánovalo. Konala se nedaleko Domu německého umění, v bývalém skladu sádrových modelů: záměrem bylo, aby lidé zašli na obě výstavy, na té první spatřili, jak má správné německé umění vypadat, na té druhé se měli zhrozit a uznat, že opravdu je třeba se stavem německého umění něco udělat, především ho očistit od toho modernistického „svinstva“, které poctivého Němce jen uráží, neboť, opět řečeno s Hitlerem, „není přece funkcí umění válet se ve špíně pro spásu špíny, malovat člověka pouze v jeho rozkladu, tvořit kretény, vysmívat se symbolu mateřství, zobrazovat hrbaté idioty jako představitele mužné síly“.

Hitler si jde prohlédnout výstavu Zvrhlé umění. - Repro: archiv

Výstava, která za osmdesát let nabyla legendárního významu, několikrát byla rekonstruována a lze se o ní třeba na německé Wikipedii dočíst každou podrobnost, byla výsledkem dlouhých a rovněž detailně popsaných sporů o moderní umění. Zjednodušeně lze říci, že nacisté v tom dlouho neměli úplně jasno a ti z nich, které umění zajímalo – a nebylo jich zas tak málo –, zdaleka nebyli ve vztahu k moderně jednotní. Dlouho ve straně existovalo křídlo, reprezentované zvláště Goebbelsem, které na expresionismu nevidělo nic špatného, naopak ho považovalo za příkladný nordický styl, s čímž souhlasili i mnozí jeho představitelé (Nolde, Barlach, Kirchner), a o to větší bylo jejich překvapení, ba zděšení, když byli označeni za zvrhlé.

Kdo však měl jasno, byl Adolf Hitler. Ten nenáviděl modernu od začátku, bez zaváhání a s plamennou silou. Moderní umění bylo pro něj tím nejstrašnějším nepřítelem, se kterým se v mládí setkal. Nenáviděl ho s přesvědčivostí a upřímností, jaké byl jen schopen – a o obojí schopnosti nelze u Hitlera pochybovat. A jeho nenávist měla podobu vášně, protože byla vedena ve jménu vášně jiné. Vášně k umění, ovšem umění na hony vzdálenému tomu, co představovala moderna. Hitler totiž měl vlastně ve své (nenávistné) kritice moderny pravdu. Modernisté opravdu vytvářeli umění, které bylo úplně protikladné k ideálům Adolfa Hitlera, opravdu odvrhli tradici a staré kanonické estetické ideály, opravdu nechtěli tvořit „krásu“ a opravdu považovali za své právo dělat umění „hnusné“, „primitivní“ a „hrubé“. V protikladu s ideálem „německého života“, který měl mít řád a být jasný, přehledný a silný, moderna znázorňovala rozklad, slabost a nejistotu. Byla odvržením všeho, co Hitler miloval. A Hitler skutečně miloval umění. To své. Asi nejvíc na světě a asi jediné, co skutečně miloval.

Franz Marc: Dvě kočky, modrá a žlutá (1912). Zakázáno. - Repro: archiv

Nejkrásnější je Diskobolos

Bylo to už mnohokrát popsáno různými hitlerology. Umění a kultura představovaly to, co Hitlera opravdu zajímalo hluboce, niterně a k čemu se cítil být povolán. Uměním byl skutečně a vášnivě přitahován, nebylo to pro něho něco vnějšího, co je nutné pěstovat a občas u toho povinně postát, tak jak tomu je pro absolutní většinu politiků a vlastně i pro většinu obyčejných a normálních lidí. Nikoli, Hitler umění upřímně miloval – a jiné umění zase nenáviděl. Nechával se jím fascinovat, toužil po něm, miloval je (Richarda Wagnera láskou až posedlou...) a v jistém smyslu mu po svém i rozuměl. To, co nesnášel, toužil zničit, zahubit a vykořenit. Cítil se jako jeden z umělců, vlastně jako ten nejpřednější umělec, který se však musí – v zájmu umění – na čas věnovat politice, musí na sebe navléknout i šedý vojenský plášť a za cenu osobní oběti rozpoutat a vést válku. V zájmu vyšší kultury a milovaného umění. Protože v jádru jeho duše (neboť i Hitler měl duši) byla palčivá touha uspět jako umělec. Zní to jako absurdní nadsázka, ale při bližším pohledu není tak nesmyslná.

Je banálně známou skutečností, že Hitler se chtěl stát malířem a skutečně se několik nuzných let ve Vídni jako malíř živil. Autoritativní katalog Hitlerových prací (cosi takového existuje už kvůli zájmu na různých burzách a aukčních síních) obsahuje 750 akvarelů, olejomaleb a skic, které se nalézají v různých soukromých sbírkách, archivech, trezorech sovětských (ruských) a amerických. Hitler v roce 1938 nechal zcela zakázat jakoukoli prezentaci svých prací. Hitler totiž nebyl hlupák a při vší ješitnosti dobře věděl, že jeho výtvory z mládí ostře kontrastovaly s monumentálním obrazem, do nějž se nastylizoval a v němž byl – a to nejen svými obdivovateli – skutečně i viděn. Bylo mu jasné, že se skutečně kvalitními, natož mistrovskými díly výtvarného umění, jež znal a upřímně obdivoval, se jeho průměrné práce nemohou porovnávat. Už v Mém boji o sobě shovívavě psal jako o „malém malíři“ a i později naznačoval, že svůj umělecký talent stále více orientuje na architekturu. Právě v té chtěl vyniknout, však svět ještě uvidí... Ovšem osobně na svých kresbách, na nichž téměř úplně chybějí živé postavy, zato jsou tam precizně vyvedeny různé architektonické detaily především vídeňských staveb, nepochybně lpěl. Představovaly pro něho nejen sentimentální vzpomínku na těžké roky v nenáviděné Vídni a hmatatelný důkaz toho, kam až to dotáhl, ale obsahovaly asi i jádro jeho intimního světa, toho, co v něm bylo uloženo nejzákladněji: strnulá nejistota a touha po bezpečí, po prostředí bezživotné ztuhlé idyly, kterou musel chtě nechtě opustit a do níž by se – to si však asi jen nalhával – chtěl opět vrátit.

Takhle si umění představoval Hitler. - Repro: archiv

Za dobu, kdy Hitler patřil k nejsledovanějším a nejposlouchanějším lidem Evropy, se nashromáždila kvanta důkazů o mimořádné šíři jeho uměleckých zájmů. Hitler nesmírně rád a často mluvil o svém vztahu k umění, v posledních letech života měla tato záliba formu až obsesivní. Mnohdy přerušoval zasedání válečného štábu a pouštěl se do tirád o svých oblíbencích, malířích a skladatelích. Ani v posledních letech války, ba právě tehdy se nepřestával zajímat o umění a kulturní scénu: nařizoval, aby divadla, muzea a opery měly otevřeno a pracovaly a hrály, i když Německo už bylo v plamenech. V časech blížící se katastrofy nacházel odpočinek a úlevu s knihami o umění, listoval v katalozích uměleckých děl, která mu jeho agenti nakradli či nakoupili ve všech koutech okupované Evropy; měl v úmyslu jimi naplnit pompézní muzeum v Linci. U jeho modelu trávil v zamyšlení ještě poslední dny před sebevraždou v berlínském bunkru. To měl být jeho odkaz národu, dar, o kterém mluvil v úzkém kruhu s obzvláštní pýchou a hrdostí. Do sídla poblíž Lince se chtěl také po skončení války přestěhovat a žít pro své sbírky. Alespoň tak fantazíroval.

Jaké to bylo umění, které tak miloval? Jeho posedlost Wagnerem je dobře známa, ale že Hitler byl znalý a pozorný posluchač, který měl pro hudbu cit, přiznávali i výborní hudebníci (a že jich v Německu bylo vždycky dost), s nimiž se setkal. A totéž platí pro výtvarné umění, alespoň pokud jde o umění již prověřené a klasické. Obdivoval antiku a říkal, že je ve všem nutné následovat Řeky. Dokonce prý litoval, že musel vést, byť krátkou, válku proti řecké armádě. Myronův Diskobolos pro něho představoval vrchol dokonalosti a jeho nejlepší římská kopie (originál se nedochoval) měla tvořit vrchol lineckého muzea. Klaněl se italskému renesančnímu umění, které na vlastní oči viděl při návštěvách Říma a Florencie. Jeho obdiv byl tak působivý, že italští průvodci měli obavy, že Mussolini, jenž starým uměním jako správný futurista pohrdal, skočí a sejme nějakého Tiziana ze zdi v Uffizi a daruje ho Hitlerovi. Obdivoval se samozřejmě umění německé gotiky a renesance, ale stejně tak miloval Rembrandta, Rubense a rovněž Goyu.

Takhle si umění představoval Hitler. - Repro: archiv

Nejraději však měl, asi nejen z důvodů vlasteneckých, německé umění 19. století. To mezi znalci v jeho okruhu přinášelo určité rozpaky, ale při pokusu o trochu objektivní pohled nutno říct, že ani tady se vkusem neminul. V kontrastu s modernismem se jistě díla takových autorů jako Carl Spitzweg (toho sbíral nejvášnivěji), Hans Makart, Adolf von Menzel či Arnold Böcklin jeví jako „stará škola“ realismu a akademismu, ale byli to tvůrci nepochybně vynikající. A hluboká díla vrcholného představitele německého romantismu, geniálního Caspara Davida Friedricha snad nenechají lhostejným nikoho, kdo má jen trochu citu. Rozechvívala též duši Adolfa Hitlera. Začal je sbírat ještě předtím, než se stal diktátorem, vydával za ně nemalou část honorářů za svůj bestseller Mein Kampf. Těšil se jimi a s pýchou je ukazoval návštěvám, které jeho vkus ne vždy sdílely.

Takhle si umění představoval Hitler. - Repro: archiv

Nabízí se otázka, zda tato díla, vytvořená dlouho před jeho zjevením, mají něco společného s Hitlerovou zločinnou povahou. Zcela jistě nikoli. Mussolini, který dával přednost spíše modernímu umění, nebyl o nic větší humanista. Prostě se Hitlerovi líbila, přinášela mu pocit estetického uspokojení, obdivoval jejich preciznost, řemeslnou dokonalost, konvenoval mu jejich idealistický duch a – ne samozřejmě u všech – jasnost. To byla vlastnost, již považoval za obzvláště německou. „Německé má být jasné,“ prohlásil. Čímž se ostatně poněkud vymykal představám o německé duchovnosti, která se obecně považuje za těžkopádnou, temnou a zahloubanou.

Láska a nenávist

Bývá častým projevem chorobné lásky a obdivu, že musejí být syceny na druhé straně nenávistí a pohrdáním. Odhlédneme-li od všech ekonomických, mocenských a politických důvodů, zůstane v Hitlerově ničivosti nejsilnější pud nenávisti ke – kultuře. Tedy k té, kterou považoval za nízkou, bezcennou, škodící národnímu duchu. Hitlerovy umělecké ambice, které tak záhy ztroskotaly na nedostatku skutečného talentu, se střetly v konkrétní době s výtryskem umění, jež se obrátilo zády k umění, které on obdivoval a snad i upřímně miloval. Ve Vídni a později v Mnichově a ve 20. letech i v Berlíně kolem sebe viděl zrození a rozkvět moderny, kterou ztotožnil s rozkladem národního ideálu. Kubismus, expresionismus, abstrakce, ale i jazz a moderní hudba vůbec, to pro něho byly projevy nemocného, dekadentního a odnárodněného rozkladu, proti kterému je nutné všemi prostředky bojovat. Ve svém vyhraněném antisemitismu jej ztotožnil s kosmopolitním židovstvím, s nákazou, před níž je národ nutné uchránit. Hitler nebyl proti „modernímu světu“, naopak dokonale docenil moc rozhlasu, filmu a vůbec médií, stejně jako moderní techniky, především automobilismu. Bytostně však nenáviděl umění, jímž umělci na moderní svět reagovali. Tento rozpor chtěl vyřešit hygienickou lekcí, jakousi reakční revolucí, která by smetla vše, co zdravému kulturnímu tělu národa, jeho estetickému ideálu škodí. Absurdně přecenil roli umění a kultury a zároveň se je snažil vrátit k jakémusi utopickému bodu, kdy bylo vše krásné a povznášející.

Takhle si umění představoval Hitler. - Repro: archiv

Výsledek je znám. Na výstavě „úpadkového umění“ v červenci 1937 v Mnichově procházely tisíce Němců a pochechtávaly se nad díly, která nyní patří (pokud nebyla zničena) k chloubám světových galerií. Na souběžně probíhající výstavě nového německého umění tytéž davy obdivovaly výtvory, které měly být plody „nové kultury“: tradicionalistické, konzervativní a mnohdy kýčovité práce, jež chtěly být ilustrací „nového světového názoru“, ale především byly špatně zakrývanou, někdy pravda působivou, maskou nacistického systému. Sám Hitler prý novým uměním nebyl nijak nadšen. S výjimkou nezpochybnitelně talentovaných sochařů Arna Brekera a Josepha Thoraka nenašlo jeho vyšlechtěné oko žádný důvod k jásotu.

Jeho estetický ideál byl totiž mrtvý už v okamžiku, kdy se v jeho představách zrodil. Hitler našel na začátku svého mládí svět, který ho naprosto znechucoval. Všichni velcí a milovaní mistři, především tedy Wagner, byli již mrtví. Byly tu jejich hluboké stopy, ale už pomalu opuštěné. A co víc! To, co kolem sebe viděl a co se kolem něho dralo vpřed, tedy ona destrukce starého světa 19. století, toho „století umění“, jak sám říkal, bylo úplným popřením jeho představ o vznešeném a krásném. Dnes tomu říkáme moderna a připouštíme, že odpor proti ní nemusel být jen umělecky jalovým gestem a že mnohé námitky proti ní byly a jsou legitimní. Měl je i Hitler. Ale to bylo také jediné. Schopen byl jen nenávisti. Jím opovrhované umění přežilo. Je-li schopno nabídnout člověku hodnoty, kvůli kterým po umění touží, je už na jiné téma.