„Prosím vás, tady by mělo být ještě jedno dílo, takové ohořelé auto od Matyáše Chocholy, nevíte, kde to je?“ zeptal jsem se mladíka, který hlídal liduprázdnou výstavu v bočním sále pražského Veletržního paláce. „To nevím, tady to je Jindřich Chalupecký,“ řekl mi ten nevinný hoch a ukázal kolem sebe. Auto jsem našel a ocenil na něm „schopnost komunikovat klíčová globální témata, nálady a podoby dnešního umění tak, jak jsou prožívána a reflektována v lokálním kontextu“. Těmito slovy zdůvodnila porota udělení Ceny Jindřicha Chalupeckého tomuto umělci.

Cena Jindřicha Chalupeckého (CJCH) se uděluje od roku 1991. U jejího zrodu stál Václav Havel, Jiří Kolář a Theodor Pištěk, kteří jejím prostřednictvím chtěli uctít výtvarného teoretika Jindřicha Chalupeckého, jenž v srpnu roku 1990 zemřel, a zároveň ocenit a motivovat mladé umělce do 35 let. Chalupecký byl totiž vždy zvědavý na všechno nové, dynamické, nekonformní. Umění chápal jako široký projev lidské tvořivosti, bez ohledu na to, jaké prostředky jsou k tomu použity. Oceňoval originalitu, svébytnost a postoj. Tato kritéria jsou vepsána i do statutu ceny, která se stala jakýmsi ukazatelem toho, jak současné vizuální umění v českých zemích vypadá, respektive jakých trendů se chytá nebo co se nosí.

Pojďme se tedy podívat na výstavu finalistů letošní CJCH. Autor popisu (AP) se bude snažit o jeho co nejméně emocionální vyznění a co nejchladnější popis. Pak něco krátce doplní.

Digitální matrice ve světě křivek

První exponát výstavy tvoří namodro nabarvené železné prosklené rámy, které jsou do sebe vklíněné. Mohla by to být menší prolézačka, kdyby tam ovšem nebylo to sklo, nebo třeba základ pro zahradní stolek, který si svařil šikovný kutil. Této rekreační funkci by odpovídal i druhý objekt, jejž by nejspíš většina považovala za paraván čili stěnu k převlékání: na konstrukci ve tvaru ležaté osmičky visí textilie, která je potištěna černobílými fotografiemi rozličných předmětů, třeba konví, propisek nebo zkřížených rukou. Třetí objekt je opět něco jako mírně ohnutá závěsná stěna, jejíž látka je potištěna detailem objektivu fotoaparátu: foťák fotí foťák, což zřejmě nese nějaké poselství.

Hádanku, co ty předměty znamenají, odhaluje katalog. Jsou to konstrukce, jež opisují tři typografické znaky: hashtag, to je ta mřížka, nekonečno, to je ten paraván, a závorku, tedy jen jednu, takže se vtírá otázka, jde-li o závorku: to je ten závěs. To, že je to modré, odkazuje na barvu okenních rámů ve Veletržním paláci a ty reprodukované fotografie jsou prý nalezené a autorkou přefocené. K čemuž ji prý inspirovala jedna kniha. Ústředním tématem instalace je prý „uzavřenost, cykličnost, rovnováha a symetrie“. Pokračovat by se dalo jistě dál, ale ta čtyři slova stačí k tomu, abychom byli v obraze.

Autorka díla pak ještě v katalogu uvádí, že chtěla „vytvořit něco, co půjde po povrchu, bude opisem opisu nebo tematizovanou tautologií“. Její objekty pak prý „slouží i jako instalační moduly pro sbírku vernakulárních nalezených obrazů, které v dalším pláně rozvíjejí motivy cykličnosti nebo rovnováhy“. Pro jistotu doplním, že vernakulární znamená „domorodý“, snad je to pak jasnější.

Vystavovaným dílem dalšího finalisty je video či řekněme kratší, asi čtvrthodinový film, který se promítá v jakési černé kukani (modulu) opatřené kvůli pohodlí železnou opěrkou. Jde tedy o jakési přenosné kino pro tři lidi. Film, jenž ve smyčce běží na obrazovce, by se dal označit za domácí sci-fi. Vidíme záběry z jakéhosi dolu či jeskyně, jež doplňuje podmanivý ženský hlas, který je občas zkreslen, jako když mluví roboti, čímž se prohlubuje dojem oné sci-fi. Tento prolog je vystřídán scénou jakoby z polní nemocnice před sto lety (může to být také tím, že plnovousy dnešních hipsterů onu dobu evokují). Vidíme dva mladé vousáče, jeden leží, je svlečený, mluví vzrušeným hlasem, nad ním muž v plášti, jenž ho nejspíš vyšetřuje, také mu ke konci sekvence kápne cosi do očí, načež se obraz rozloží, čímž je zřejmě naznačeno, co takové oční kapky dovedou.

Důležitější než to, co se odehrává „ve filmu“, je však monolog oné vyšetřované postavy. Jde o jakýsi filozofický traktát, i když si posluchač není úplně jistý, nejedná-li se zároveň o jeho parodii či je-li míněn vážně. Tak například: „… čísla se otočila do prostoru a vytvořila nové topologie, digitální matrice zmorfovala do světa křivek a vln, vektory tendencí a shluky společenských vzorců… něco, co sílí, a něco, co cirkuluje… v novém terénu nadměrné hyperkomplexnosti a intenzity…“ A tak dál.

Dává-li to smysl, není AP schopen posoudit, každopádně režisér filmu (AP má za to, že jde o film, takže autor je režisér, byť samozřejmě režisér je de facto také vizuální umělec) a scenárista je schopen velmi přesvědčivě filozofický text imitovat. Stejně jako autorka doprovodného textu v katalogu, která tvorbu umělce popisuje těmito nehledanými slovy: „Hrubou linku (jeho díla) můžeme načrtnout od rhizomatické a diagramatické struktury myšlení Deleuze a Guattariho přes beckettovské a brechtovské pojetí divadla, agambenovské gesto, destrukci občana a jeho práv k latourovskému ANT a objektově orientované ontologii.“ Byla-li by to pravda a tato odborná hatmatilka něco opravdu znamenala, máme tu co do činění s intelektuálním supermonstrem, jež by již v mladém věku nahánělo hrůzu každému, kdo by se k němu přiblížil. Jeho hlava by se do Veletržáku snad ani nevešla a jeho dílo by nejspíš sledovaly i mimozemské civilizace jako vrchol stvoření.

Ve skutečnosti je video docela krotké, takové zajímavé dílo intelektuála autistického typu, ale bez těch opěrek by jeho sledování bylo za chvíli značně obtížné.

Jak se loupe vajíčko

Přestávku v pohledech do hlubin konceptuálních duší nabízí koutek s díly umělkyně, která takzvaně pracuje s tradičními nástroji a technikami, jejichž výsledkem jsou kupodivu – figurální sochy, tedy předměty až nebezpečně „normální“. Jsou rozmístěny v jakémsi labyrintu, jehož stěny jsou natřeny žlutě. Sochy jsou vyvedené v decentních barvách béžové a šedé, takže celek je elegantní, vyznění nevtíravé a jaksi tajemné. Jednotlivé sochy, sošky a sousoší se jmenují prostě a prosté výjevy také zobrazují: třeba „Datel a datel“ jsou skutečně dva datlové, dva dovedně vymodelovaní ptáčci.

Nebo „Zátiší s motýlem“ – to se jedná o něžnou sochu sedící dívky, jíž sedí na rameni opička, a ona sedí na stolku, jehož podpěrky tvoří motýlí křídla. Nebo do třetice „Povýšení na pracovní pozici“ – dva muži bez tváře, jeden poníženě klečí, druhý mu klade na rameno pravou ruku a snad žehná či ho povyšuje, přičemž jde o výjev tzv. ambivalentní, může jít o společenskou kritiku, ale také o nějaké sakrální gesto, jak by ostatně napovídalo ladění těch soch, které jsou v něčem archaické, a zároveň moderní, realistické, a přitom tajemné. Tím představují výjimku mezi finalisty, jako by se tu objevil někdo, kdo má ještě tu odvahu i drzost dělat věci tak, jak se dělaly po stovky let. A to nejspíš proto, že něco jako třeba krása tvaru anebo zobrazení lidské postavy diváka prostě okouzlovalo a z jakýchsi nespekulativních důvodů přitahovalo.

Ale AP nemá nic ani proti dílu třetí finalistky, které je asi nejhůře popsatelné, což začíná už s jeho názvem „Činitel šesti“ – kupodivu ani v mnohomluvném katalogu není naznačeno, proč činitel a proč šest. Možná bylo šest herců, kteří se účastnili natáčení etud, jež jsou pak promítány na obrazovkách, které jsou ukryty za paravány (opět ty paravány), k nimž vede cesta uličkou z květináčů, ze kterých roste tropická flóra. Na záběrech najdeme krátké scény z homo videa, velmi frekventované jsou záběry mužských vousů, mužských nohou, krátce ostříhaných vlasů, spirály na temeni, která vznikne, vyholí-li se lebka a vlasy trochu dorostou. Zajímavé je také nafilmovat zblízka, jak se loupe vajíčko. Pro jistotu je lepší ho nejdřív uvařit natvrdo.

Druhou rovinu instalace tvoří pocitově-přírodopisný film ze života květin, kde spatříme zvětšené pohledy do okvětí, na blizny, na pestíky. Je to tedy jaksi mile rozkošné a intimní, žargonem bychom mohli říci, že se tu „zkoumá“ tělesnost a gender, což prostými slovy znamená, že se kvalitní kamerou zblízka filmuje kus těla, ale naštěstí decentně a jeho neškodné části. Pak se to doplní rostlinnou asambláží, čímž vzniká jakýsi vegetativně-technologický prostor, který přímo vybízí k tomu, abychom si něco takového udělali sami doma. Ostatně takovým „home made“ výrobkem je objekt, který umělkyně umístila do předsálí svého „pokojíčku“: jde o bílou desku, na níž jsou jakési kuličky a skvrny. Při bližším pohledu zjistíme, že to nejsou kuličky, nýbrž lentilky, které byly seřazeny do řady a pak zřejmě na každou z nich bylo kápnuto trochu vody, čímž se barvivo smylo a vytvořilo onu skvrnku. Dobrý nápad! 

To se již AP dostává k finálnímu objektu, jehož autor si nakonec cenu odnesl. Dle katalogu má jít o zážitek vyvolávající dokonce „změněné stavy vědomí“. První možnost je pokusit se o to u vraku automobilu, odhadem z 90. let, který umělec ještě nejspíš zapálil a trochu poničil. Ze spálené kapoty trčí jakýsi nejspíš polystyrenový objekt, snad spálený trup nebo také alegorie duše, která právě po bouračce opouští svět – či automobil. O kus dál dává umělec příležitost nahlédnout, jak vypadá umělecky upravená skládka odpadu, suti a rozličného stavebního materiálu, který se prolíná s vyřazeným sanitárním zařízením, použitými matracemi či nedbale pohozenými pneumatikami.

Také tam jsou čínské konvice, tyče z go-go baru a kdovíproč rotopedy. Metafyzickou stránku věci obstarává kus lebky muflona, jež ležérně připomíná, že jsme tu všichni jen do času. Nebo se autorovi prostě někde válela, tak ji tam přinesl. Katalog v tom ovšem spatřuje vyjádření „temné stránky lidské přirozenosti s její sexualitou (co je na té sexualitě vlastně tak temného?), kultem tělesnosti a touhou po nebezpečí“. A aby toho nebylo dost, také „asociuje hlubiny okolního vesmíru“. Aby ne, když je tam ta mufloní lebka.

Tematizovaná nuda

Autor popisu (AP) se po opakované návštěvě výstavy snažil seznámit s další tvorbou umělců a trochu i s nimi samotnými. Zhlédl na internetu, co se zhlédnout dalo, a s úlevou konstatoval, že jsou to sympatičtí, inteligentní a v nepejorativním slova smyslu „normální“ mladí lidé, plní energie a jaksi „zdravě“ kritického vztahu ke světu. S výjimkou sochařky, která mluví jaksi přirozeně, všichni mají neodolatelný sklon začít mluvit o své tvorbě, jako by sami byli svými teoretiky. Přejdou do zvláštního metajazyka, v němž neustále něco „tematizují“, něco „zkoumají“, podnikají nějaký „sociální výzkum“, „zabývají se problematikou“, „pracují s energií“ nebo s „intimitou“ či „nastavují strukturu“. Jako by sám tento pseudojazyk spoutával a ochromoval, a pak objevují a vytvářejí veskrze banální věci, na nichž je zajímavé snad jen to, jakým neuvěřitelným slovním teoretickým balastem je lze oblepit.       

Cena Jindřicha Chalupeckého: Finále 2016. Vystavující umělci: Katarína Hládeková, Aleš Čermák, Anna Hulačová, Johana Střížková, Matyáš Chochola. Veletržní palác NG, Praha. Do 8. ledna.