Na pohled rutinní záležitost schvalování partnerské dohody mezi Prahou a Pekingem rozpoutala nečekané vášně. V městské radě dohoda neprošla; postavila se proti ní radní Jana Plamínková z Trojkoalice s tím, že standardní smlouva by neměla obsahovat nestandardní klauzuli o Tchaj-wanu jako součásti jedné Číny. (Radní Plamínková v osmdesátých letech studovala v Číně a je zřejmě na podobné floskule háklivější než její kolegové.)

Neschválení dohody vyvolalo paniku daleko za zdmi magistrátu. Družba mezi Prahou a Pekingem je totiž podstatnou součástí rituálních příprav na návštěvu čínského generálního tajemníka (aka prezidenta) Si Ťin-pchinga koncem března – i když z pozoruhodného výroku primátorky Adriany Krnáčové (ANO), „udělali jsme další krok na cestě k pandě“, by se mohlo zdát, že čestným hostem bude spíše vzácný savec. Truc radní Plamínkové představoval rituální znesvěcení, jež mohlo vposledku ohrozit celou návštěvu.

Vrcholná návštěva má přitom zásadní význam pro Jaroslava Tvrdíka a miliardáře z jeho okolí, kteří si od ní slibují další finanční toky od miliardářů čínských. Tvrdík je pro čínskou stranu cenný jako převodová páka na český stát; kdyby nedokázal zajistit tak triviální záležitost, jako je kus papíru z magistrátu, byla by to pro něj před jeho pekingskými patrony citelná ztráta tváře. V Číně na takové věci stačí jeden telefonát.

V Praze bylo těch telefonátů asi zapotřebí více, ale nakonec zabraly převodové páky česko-čínské lobby i zde celkem spolehlivě, byť to trochu zaskřípalo. Primátorka odmítnutou dohodu obratem znovu předložila celému zastupitelstvu a to pak k veliké úlevě Hradu a čínského velvyslanectví učinilo příslovečný krok na cestě k pandě. Malý krůček pro pandu, velký skok pro Tvrdíka. Celá operace se nicméně přesto zčásti vymkla režii – návrhu předcházela místy bouřlivá diskuse a téměř polovina zastupitelů hlasovala proti (smlouva prošla díky zastupitelům ANO, ČSSD, KSČM a většině ODS).

Jablkem sváru byla opět klauzule o jedné Číně. Tu do „partnerské“ dohody tlačila Čínská lidová republika, jež se ji snaží procpat všude tam, kde jí to „partner“ dovolí. V Praze se jí tato arogance alespoň částečně vymstila. Řada zastupitelů poukázala na to, že politické floskule do družební dohody nepatří. Matěj Stropnický podal za zelené neúspěšný návrh na její vyškrtnutí.

Strukturální problém

Mela na pražské radnici je přitom pouze předzvěstí dalších problémů do budoucna. Celý zemanovsko-tvrdíkovský projekt obratu české zahraniční politiky směrem k Číně a obecněji na Východ totiž nutně naráží na systémové limity našeho smluvního ukotvení v evropských a atlantických strukturách. To se netýká pouze hodnotové orientace – ta je, jak by řekl Zeman, pro idioty –, ale i velmi hmatatelných, technických aspektů, jako je třeba nadnárodní regulace těch tolik kýžených finančních toků pro Tvrdíkovy miliardáře.

Podle zpráv z tisku se „zadrhla“ největší z čínských „investic“, totiž navýšení vlastnického podílu CEFC v J&T Finance Group ze současných 10 na cílových 30 procent. Příslušné dohody byly s obvyklou pompou podepsány za asistence obou prezidentů již před dvěma lety, ale transakci musí vzhledem k jejímu objemu nad 10 % ještě schválit Česká národní banka a hlavně Evropská bankovní agentura (EBA). CEFC přitom o příslušná povolení dosud ani nepožádala.

Otálení CEFC zjevně vyplývá z toho, že by při oficiální žádosti musela odhalit svou vlastnickou strukturu a doložit původ financování. Obojí je obestřeno tajemstvím; odborné studie popisují CEFC nikoliv jako soukromou společnost, ale platformu čínského vojenského zpravodajství. To, zdá se, nevadí prezidentské kanceláři ani české vládě, ale u evropského bankovního regulátora by s tím mohl být docela slušný problém.

Prezident Zeman avizuje pro nadcházející návštěvu čínského prezidenta uzavření „strategického partnerství“ mezi Českou republikou a Čínskou lidovou republikou. Si Ťin-pchinga také na „znamení osobních sympatií“ pozve jako vůbec prvního zahraničního hosta na návštěvu do Lán. Siho tři roky u moci se vyznačují stupňováním represivních opatření v Číně, jaké nemá obdoby od roku 1989. Navenek je jeho éra spojená s vyostřováním napětí především v Jihočínském moři, jež hrozí přerůst v přímý střet s několika státy v oblasti včetně smluvních spojenců Česka. Zeman a jeho poradci z řad Lukoilu a CEFC mohou razit svůj obrat na Východ, dále však budou narážet na limity našich euroatlantických svazků. Jedno či druhé bude nakonec muset prasknout.

Autor je sinolog