Uškodí památkám a vnese do památkové péče zmatek. Taková kritika se ozývá na adresu vládního návrhu zákona o ochraně památkového fondu, který v druhém čtení právě projednávají poslanci. „Zákon by neměli přijmout, protože je zmatečný, neúčinný a způsobí komplikace “ varuje Josef Holeček, stavební historik. Podle něj navíc ministerstvo kultury neoslovilo reprezentativní část odborníků. Na jeho přípravě se podíleli hlavně akademici, podle jejichž připomínek ale nebude ochrana památek v praxi fungovat.

Proč vlastně potřebujeme nový památkový zákon?

Ten stávající pochází z období konce socialistické republiky, z roku 1987. Tehdy všechno rozhodoval stát, takže spor mezi veřejnoprávním a soukromým byl v podstatě nulový. Proto, už od 90. let, vznikaly, vždy neúspěšné, tendence udělat nový památkový zákon. Dochází tu ale k poměrně výrazné záměně potřeby „nového“ a „lepšího“ zákona. Nemá přece smysl přijímat nový zákon, který bude horší. A to je přesně případ tohoto vládního návrhu zákona – neměl by být schválen.

V čem jsou podle vás jeho nedostatky? V čem by byl horší než stávající, 30 let fungující zákon?

Ti, kteří ten zákon navrhovali, měli dobře znát specifické procesy a vnitřní vazby při obnově a ochraně památek a aplikovat na tyto procesy právní řád České republiky, aby byl zákon funkční. Oni ale udělali opak: na své představy o právu a právním řádu aplikovali to, co se týká památkové péče. Zákon je proto zmatečný, neúčinný, způsobí komplikace jak vlastníkům, tak správním orgánům, a hlavně nakonec nepodpoří obnovu památek.

Podle ministerstva kultury ale zákon povede k jednoznačnému zefektivnění péče o památkový fond. Ministerstvo ujišťuje, že se na jeho přípravě spolupodíleli nejrůznější odborníci.

Všechny řeči o tom, jak ministerstvo návrh se všemi projednalo a že dospěli ke shodě, to je jen iluze. Nedošlo k žádnému oborovému konsenzu. V památkové péči jsou čtyři základní profese (stavební historici, restaurátoři, specializování projektanti a zkušení památkáři z terénu), z nichž dvě zpracovatel vůbec neoslovil. Vybíral si jen takové lidi, které považuje za významné, podle mě to nebyl reprezentativní vzorek. Oslovil spíš akademiky a aktivisty, jen z jediného spolku, Klub za Starou Prahu, jich tam bylo asi pět, ale už ne tolik odborníky, kteří památkovou péči v praxi skutečně dělají. Zákon proto přináší spíš vznešený akademický pohled, ale už méně řeší provoz.

Podle vás prostě nebude fungovat v praxi.

Ano. Obsahuje relativně dobře zpracovanou deklaratorní část, ovšem už ne tu operativní. Hlavní autor zákona, pan doktor Martin Zídek, učinil neuvěřitelný kus práce, snažil se. Ač sám právník, seznámil se se specifiky oboru památkové péče. Za to ho chválím, ale nestačilo to. Neučinil dostatečný krok k tomu, aby problematiku pochopil. Poučil se tak napůl a zahrnul do zákona jen částečná specifika. Část dokumentací se do zákona nedostala a část je předepsaná nadbytečně. Spousta věcí se v něm řeší striktně, ale u památek je důležité vycházet ze situace, individuálně, nelze to vymezit jenom předmětně. To v konečném důsledku dodržování litery zákona povede pouze k tomu, že obnova památek prakticky nepůjde dělat, zasekne se.

Jak se to v praxi může promítnout do ochrany památek?

Může se prodražit jejich ochrana – a to jak státu, tak vlastníkům. Státu v případě, kdy se zachová téměř vůbec nepoužívaný institut plánu ochrany, což je „dokumentace“ podobná územně plánovací dokumentaci. Vlastník bude platit za některé obligatorní povinnosti, které navíc bude muset dělat nadbytečně. Například ke každé žádosti o úpravu kulturní památky bude muset přiložit nový stavebně historický průzkum, i když je kvalitní průzkumu už k dispozici! Navíc žádostí o obnovu kulturních památek je ročně několik tisíc, kdežto komunita zpracovatelů průzkumu, tedy stavebních historiků, čítá zhruba 120 lidí. Tím by byli vytížení rutinní prací bez smyslu a pak by jim nezbýval čas na něco smysluplnějšího.

Původně taky ministerstvo stanovovalo stavebně historický průzkum pro všechny stavby na území památkových zón, což jsou třeba i celé pražské Vinohrady, Nusle, část Vršovic. Po výtce historika architektury Jiřího Kotalíka na zasedání komise ministra Hermana naštěstí tuto podmínku stáhli. Až on jim musel říct, že je to holý nesmysl, protože názor odborné veřejnosti úplně ignorovali.

Ovlivňuje návrh zákona ještě nějak práci odborných specialistů?

Zákon se k nim chová jako k delikventům, jako k rizikové skupině. Zúčastněné profese byrokraticky šikanuje – třeba nesmyslně vysokými pokutami. Stavební historici by měli zaplatit půl milionu korun, když do měsíce po odevzdání průzkumu nesplní povinnost a nepředají stavebně historický průzkum památkovému ústavu do databáze památek, seznamu památkového fondu. Nebo jim hrozí pokuta dvou milionů, když při průzkumu zničí památku. Ministerstvo taky podle návrhu může přezkušovat stavební historiky, jestli „nepozbyli znalostí“. Když úředníci získají důvodnou domněnku, že nějaký historik ztratil schopnost posuzovat, můžou mu výkon činnosti celkem snadno odejmout nebo přerušit.

Je něco, co byste navzdory všem výtkám návrhu zákona pochválil?

Jediné užitečné je centrální databáze památek. To je určitě zlepšení, které ale nestačí. Návrh zákona je neopravitelný a neměl by být přijat. Někteří poslanci sice zareagovali na naše námitky, snaží se ho opravit, připojují k němu pozměňovací návrhy, ale hodně pozměňováků taky nemusí být ku prospěchu věci. Je riziko, že z toho nakonec vznikne paskvil. Bylo by lepší vytvořit úplně nový návrh a to poslanecký, ne vládní.