Ačkoliv ona sama Chartu 77 nepodepsala, tvořila zázemí svému manželovi, mluvčímu Charty, členovi VONS a dlouholetému politickému vězni Václavu Bendovi. Spolu reprezentovali konzervativní, katolické křídlo disentu. Kamila Bendová (70) s manželem provozovala doma na Karlově náměstí jeden z klíčových otevřených bytů, které sloužily jako centrum disidentského života a styčný bod pro mimopražské disidenty. I díky Chartě jsou prý dnes Češi odolnější vůči módám přicházejícím ze západní Evropy, jako je politická korektnost.

Váš muž Chartu v první vlně nepodepsal, přátelé ji před ním zatajili, protože byl zrovna v zaměstnání ve zkušební lhůtě, takže se připojil po jejím zveřejnění. Čím to pro vás začalo?

Znali jsme se s Ivanem Havlem, vedl mému muži diplomovou práci. Jeho bratra Václava jsme do Charty v podstatě neznali. Nicméně když zavřeli Plastiky, přišla za námi Věra Jirousová, jestli bychom nemohli zprostředkovat setkání Václava Havla a Jiřího Němce. Asi že jsme byli neutrální půda, oni dva spolu byli v 60. letech v Tváři a pak se jejich cesty rozešly. Tady u nás se znovu dali dohromady a začali akci. Pak jsme s tím na nějakou dobu nic společného neměli, Jiří Němec bral náš byt jako místo, kam bude mít po Chartě možnost se uchýlit nebo si schovat nějaké věci. Pak ale přišel leden ’77, můj muž Chartu hned podepsal s tím, že vlastně nelze nepodepsat.

Konzultoval to s vámi?

Samozřejmě, podepsal s mým souhlasem. Nicméně já jsem si v první chvíli neuvědomila, co Charta bude obnášet, jak moc ovlivní náš život. Já jsem ji nepodepsala, pracovala jsem v Matematickém ústavu Akademie věd, měli jsme tehdy pět dětí a tomu nejmladšímu bylo půl roku. Už v listopadu ’77 se začal jaksi zárodečně připravovat VONS (Výbor na obranu nespravedlivě stíhaných – pozn. red.), tedy výbor, který se bude starat o politické vězně. Člověk se v té době v běhu seznamoval se spoustou zajímavých lidí, byli jsme mladí, bylo nám třicet. A do té doby jsme například neznali žádné eurokomunisty. No a když v dubnu 1978 VONS konečně vznikl, scházel se od začátku u nás doma. A brzy po jeho ustavení jsme měli první prohlídku. Poprvé tak, že přišli, Vaška odvedli a mě vyslýchali doma, přičemž sebrali ze stolu nějaké papíry. A dva dny nato přišli znovu s tvrzením, že nám ty papíry vracejí, jenže to byla regulérní domovní prohlídka.

Jak taková domovní prohlídka probíhala?

Vždycky to byl dlouhý a dost děsivý zážitek. Přišli v pět ráno, a protože máme dlouhou chodbu v bytě a zvonek jsme nejdřív neslyšeli, tak oni do zvonku zatloukli hřebík, aby zvonil pořád. Děti zvonek slyšely hned, ale měly pocit, že když my nevstáváme, bude to nějaký omyl. No a potom stojíte ve svém bytě v noční košili, když jdete na záchod, doprovází vás policistka, prohlídka trvá od rána do odpoledne. Celou dobu je u vás deset patnáct lidí v civilu, kteří se střídají, ale vy samozřejmě musíte být doma, trochu vaříte, vypravujete děti do školy. Dětem před odchodem prohledávají tašky. S prohlídkou začnou v prvním pokoji a berou jednu místnost po druhé. Všude se hrabou, v šuplíkách i ve spodním prádle. Samozřejmě po sobě nechají hrozný nepořádek. A samozřejmě vy máte po bytě spoustu věcí, u kterých nechcete, aby na ně přišli. My jsme měli tajnou skrýš, kterou StB nikdy neobjevila, a do té skrýše jsem každý večer musela takzvaně uklízet – nejdůležitější dopisy s cizinou, rukopisy, koncepty. Večer co večer, až do listopadu ’89. A nakonec existuje takzvaný disidentský sen: že se probudíte zvoněním. Ačkoliv ve skutečnosti nikdo nezvoní. Vy v tom polosnu čekáte na další zazvonění, a když žádné nepřijde, víte, že se vám to zdálo. Prohlídky ale s sebou nesly i legrační momenty: jednou nám tu našli pistoli na kapslíky, estébák ji vzal do ruky, jako že z ní vypálí, a druhý na něj tasil. Málem se nám tu postříleli.

Jak jste snášela výslechy?

U výslechů jsem neodpovídala nikdy na nic. To vzniklo tím, že Vašek se mě vždycky po návratu ptal, na co se ptali a co jsem jim odpověděla. Já jsem se bála, abych v jeho očích neudělala chybu. Měla jsem ovšem jako žena určitou výhodu, že mě nebili, zatímco některé mladší kluky, například Standu Adámka, za neodpovídání na otázky ztloukli.

Počítali jste s tím, že v bytě máte odposlech?

Jistě. Byl tady u křesla, na kterém sedával Vašek. Nebezpečí provalů při odposleších jsme řešili tak, že se s hosty chodilo na schody do mezipatra a tam se u okna spousta věcí mohla domluvit. A zadruhé jsme používali takové ty mazací tabulky, dětské hračky. Telefon nám sebrali v roce ’78, osm následujících let jsme oficiálně měli kabelovou poruchu. A když nám zničehonic někdy v roce ’86 telefon najednou opět fungoval, byl v něm horký, čili okamžitý odposlech.

Za jak dlouho po vstupu do otevřené konfrontace s režimem člověk změnil chování tak, že začal konspirovat?

To se naučíte velice rychle. Když nám někdo telefonoval, hned na začátku jsem mu říkala: Mluvte dlouho a nepředstavujte se, poznám vás podle hlasu. Taky mi brzy bylo jasné, že například o schůzkách VONSu předem kromě jeho členů nemám říkat nikomu. Ani lidem, jimž jsem naprosto důvěřovala. Stanovíte si zásadu, že o některých věcech nikdy nemluvíte, a naučíte se s tím žít. Když mi pak v roce 1981 umírala maminka a já jsem za ní chodila do nemocnice, uvědomila jsem si najednou, že jsem si místo upovídanosti osvojila opačný tik. Až tak, že jsem před maminkou sama sobě musela říkat: tady přece můžeš mluvit o všem.

Jaké byly reakce vašeho okolí na fakt, že se ze známých stanou sledovaní disidenti?

Složité, no. Já jsem vydržela celou dobou v Matematickém ústavu a odtamtud mě víceméně zázrakem nikdy nepropustili. Nenechali mě sice udělat kandidaturu, měla jsem hrozně nízký plat atd., ale nepropustili mě. Vedení se zachovalo docela statečně a většina kolegů, když jsem s nimi mluvila tête-à-tête, mi fandila. Když zavřeli Vaška, byla dokonce v ústavu oddělení, která na mě vybírala peníze. Nebo sousedka z domu nám tehdy nosila polívku. Ale obecně se nás lidi samozřejmě báli. Různí vzdálenější příbuzní – oni nám třeba poslali ořechy nebo ovoce, to ano, ale přijít sem do bytu, to ne. Nakonec jste nemohl vědět, jestli k nám zrovna nevtrhne policie. Přesto můžu říct, že za těch třináct let jsem se téměř nesetkala s nikým, kdo by nám nefandil.

Váš manžel se v roce 1979 stal mluvčím Charty. Byl tlak v tu chvíli ještě intenzivnější?

Jednou jsme si spočítali, že v té drsné době byla pravděpodobnost zavření pro mluvčího kolem 50 procent. A protože jeden mluvčí předával svůj mandát dalšímu, už od srpna se vyjednávalo o náhradníkovi. Já jsem tomu říkala převoznické veslo – dojedete ke břehu, chcete veslo někomu podat, ale na břehu nikdo není. Když se můj manžel stal mluvčím, přemlouvala jsem ho, aby omezil práci ve VONSu, už tehdy jsem byla proti kumulaci funkcí. (smích) Ale ta poslední schůzka, po které je všechny zavřeli a odsoudili (policie 29. května 1979 zatkla 11 z 21 členů výboru, mezi nimi Bendu, Havla nebo Jiřího Dienstbiera – pozn. red.), se konala kde jinde než zase tady u nás.

Když váš muž u soudu dostal čtyři roky nepodmíněně, co jste si myslela?

Ten soud se odehrával tady naproti na Karlově náměstí. Mimochodem, už před zátahem přímo z budovy soudu na nás mířila kamera. Většina lidí na rozsudek čekala u nás doma. Před domem nám stály tři šestsettrojky. Každý z obou mluvčích, kteří zůstávali na svobodě, měl jednu, která za ním jezdila, a ta třetí jezdila za jedním cizincem, který přijel na proces a i on čekal u nás. Rozsudek padl v devět hodin večer, na závěrečnou část jsem směla jít. Takže jsem vyslechla závěrečné řeči odsouzených. Bylo to dost hrozné, každý z nich měl před sebou a za sebou jednoho policistu a já v tu chvíli dostala intenzivní pocit, že posledních šest lidí, kterým záleží na téhle zemi, jde do vězení. Vašek si ty čtyři roky odseděl celé.

Právě během jeho věznění, na přelomu 70. a 80. let, prošel disent asi nejtěžší dobou, je to tak?

Estébáci měli pocit, že už tu Chartu zdeptali, myslím třikrát. Poprvé v květnu 1977, kdy Václav Havel složil funkci mluvčího, Jan Patočka už byl mrtvý a z mluvčích zůstával jenom Jiří Hájek. Tehdy i z našeho prostředí zazněly hlasy, že už to nemá cenu.

Kdo konkrétně?

Já jsem to tedy slyšela jen z doslechu, nicméně: Pavel Kohout měl tehdy někde pronést, že Charta byla velké gesto, ale to gesto už by mělo skončit. Tehdy přichází první vlna emigrace. Druhý těžký moment nastal právě po procesu s VONSem, kdy následovala druhá velká vlna emigrace, převážně starších lidí jako Jan Vladislav. Ten mi říkal, že už není nejmladší a tohle blbé období vypadá na dlouho, minimálně na pět let. Třetí, nejtvrdší moment přišel po Solidaritě v Polsku, tedy během roku 1981. Tehdy StB dosti krutě deptala druhou generaci VONSu, což byli povětšinou mladší lidi. A oni si v jednu chvíli říkali: půlka je nás zavřených, druhá půlka emigrovala, zbylo nás pět a půl. A když se sejdeme, okamžitě nás seberou. Přesto pokračovali. A překvapivě přišel rok ’82, mluvčím Charty se stal Radim Palouš, důstojný pán, který do práce vnesl jakýsi nový esprit, a pomaličku se to celé začalo zvedat. Taky bylo důležité, že se naši lidi začali konečně vracet z výkonu trestu. Vašek přišel v roce 1983 a já jsem mu kladla na srdce, že když už ho zavřeli během výkonu mandátu mluvčího, má povinnost ten mandát dosloužit. A on skutečně v dalším roce znovu mluvčoval.

Visela během manželova vězení ve vzduchu otázka emigrace rodiny?

Vaškovi ve vězení dovolili mimo pořadí extra dopis, aby se mnou probral emigraci. Tak jsem mu odepsala, že krysy opouštějí loď první. A že ve vězení možná pro naši věc dělají ještě víc než na svobodě.

Když se po čtyřech letech vrátil z vězení, pozorovala jste na něm nějakou změnu?

První dojem – katastrofa. On totiž, než ho zavřeli, měl zvyk mluvit hrozně rychle. Po návratu mluvil naopak velmi pomalu, to jsem byla zoufalá. Asi víte, že potom v 90. letech ho píšící novináři měli rádi z toho důvodu, že když si ho nahráli, on to sice odpřednášel pomalu, ale pak už jeho věty mohli rovnou tisknout. Byly naprosto promyšlené, vystavěné. Zato rozhlasáci z něj pochopitelně byli zoufalí. Já jsem si tu změnu vysvětlovala tím, že v kriminále musel vážit každou větu. Dlouho mi trvalo, než jsem si zvykla.

Manželovo vězení vás zastihlo, když vám oběma bylo, jestli dobře počítám, 33 let. Byli jste ještě mladí lidé. Radikalizovalo manžela vězení směrem k většímu antikomunismu?

To ano. Ono to myslím hodně vysvítá i z těch dopisů z vězení, klíčí v něm už představa, že zápas s komunisty bude potřeba za každou cenu dovést k vítězství. I v opozičních kruzích byl Vašek považovaný za radikálního člověka, v podstatě šílence.

Chartistů bylo po většinu trvání Charty asi tisíc. Trápilo vás, že se na rozdíl od Solidarity v Polsku z Charty nikdy nestalo masové hnutí?

S podpisem Charty byl spojen vstup do ghetta, že. A představte si: jste z disidentské rodiny a přicházíte do věku, kdy si hledáte přítelkyni. A najednou zjistíte, jak je těžké sehnat si partnerku. Myslím, že i proto dost lidí v prvních letech po Chartě emigrovalo. Buď jste se mohl porozhlédnout v tom ghettu, jenže to se za chvilku probralo, nebo si vyhlédnout nějakou zvenčí, ale to už jste tu holku musel zatáhnout do ghetta. Za druhé: nebyli jenom signatáři. Byli kolem nás lidé, kteří třeba Chartu přímo nepodepsali, ale nebáli se projevit, vyráběli nebo aspoň distribuovali samizdat. Později chodili na demonstrace, kde se ti mladí kluci nechávali tlouct. A všimněte si, z čeho v Listopadu vzniklo Občanské fórum – velmi často právě z lidí, kteří sice nebyli úplně v opozici, ale měli k ní blízko.

Nakolik angažmá v disentu odnášely vaše děti?

Marek měl problémy s přijetím na gymnázium, ačkoliv byl jedničkář. Byl z toho tehdy jistý poprask. Oba starší synové chodili na průmyslovky, když bylo gymnázium zapovězené. Co já jsem tedy hodně těžce nesla: jednoho mého syna, Martina, v roce ’78 vybrali, že bude hrát hlavní roli ve filmu Zlatí úhoři. Film točil Karel Kachyňa podle knížky Oty Pavla. Martin se sám přihlásil do konkurzu, vyhrál ho, i kamerové zkoušky. A po zásahu kádrováka ze všeho sešlo.

Když se s odstupem čtyřiceti roků podíváte na Chartu, k čemu to všechno bylo?

Rozhodně to stálo za to. Podívám se nazpět a vidím ohromné množství práce. Jednalo se s disidenty z východních zemí, korespondovali jsme s mírovým hnutím na Západě, neustále chodili západní novináři, prostřednictvím českého vysílání v cizině jsme informovali lidi doma o všech těch, kteří byli nespravedlivě stíháni. Řekla bych to tak, že Charta byla fronta, na které se bojovalo, a za ní existovaly různé semináře, nezávislá činnost. Není taky na škodu uvědomit si, že nejen Gorbačov s Reaganem ukončili studenou válku, že i od nás tomu pár lidí napomohlo. Dokonce je to podle mého názoru u nás dneska skoro nejlepší, jak to jen na světě může být. Pocit, že svoboda je nutná věc, možnost říkat svůj názor, za který nebudete hned ostrakizován, odpor české společnosti k politické korektnosti, jakési zdravé základní instinkty – nepřispěla k tomu náhodou Charta svým trváním na pravdě?