Česká republika: Hamlet střední Evropy
Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete
zde.
Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete .
Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat
zde.
Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.
V květnu 1983 předpověděl Leszek Kołakowski, že sovětské impérium v Evropě brzo zanikne. Své tvrzení opatrně dokládal argumenty, přesto ho ostře napadl celý sbor kritiků. Jeho oponenti trvali na tom, že sovětský blok je – nejen díky svému nukleárnímu deštníku – bez globální války neporazitelný. Tvrdili, že Západ proto musí se Sovětským svazem v míru a vzájemné úctě koexistovat; cílem demokratického světa nemělo být nic víc než postupné odzbrojování.
Sovětskou kontrolu nad zeměmi východní Evropy brali Kołakowského kritici jako danou, zakotvenou v průběhu a konci druhé světové války a do budoucna neměnnou. I teď mě přepadne smutek, když si uvědomím, kolik kuráže Kołakowského předpověď tehdy vyžadovala. Každý, kdo ji sdílel, si automaticky vysloužil pověst militaristy, jenž si zahrává se třetí světovou válkou, a který navíc nepochopil, že konflikt mezi Východem a Západem není černý a bílý, soutěží dobra se zlem, ale složitě šedivý. Téměř všichni západní politici a vlivní intelektuálové v 80. letech věřili, že režimy ve východní Evropě;sice po druhé světové válce nepřišly k moci elegantně a z demokratické vůle voličů, ale během desetiletí stalinismu si legitimnost postupně získaly. Otevřeně proklamovat jejich brzký zánik si proto mohl dovolit jen excentrik, člověk bez reálných ambicí ve veřejném životě nebo (jako Kołakowski) s akademickou definitivou. Normu tehdy představoval bývalý americký velvyslanec v NDR, který mi okolo roku 1983 tvrdil, že kdyby padla berlínská zeď, dlouhodobě by to život ve východním Německu nijak neovlivnilo.
Když koncem roku 1989 začal blok komunistických diktatur mizet jako pára nad hrncem, vydal Zbigniew Brzezinski, jeden z nejvlivnějších Východoevropanů na světě, svou přesně načasovanou analýzu situace, Grand Failure: The Birth and Death of Communism in the Twentieth Century. Ukázal v ní příčiny imploze komunismu, ale zároveň varoval, že integrační procesy mezi starou a novou Evropou nebudou ani bezbolestné, ani krátké. Pomocí srovnávacích statistik mezi zeměmi v západní a východní Evropě dokládal, že i ty relativně nejvyspělejší země sovětského bloku jsou daleko za západními demokraciemi.
Iluze o českém ukotvení
V té době už Kreml začal bez boje stahovat Rudou armádu z Československa a všech dalších zemí východního bloku a ty se brzo začaly hlásit o členství v NATO a EU. Dnes převládá názor, že Washington agresivně prosazoval rozšíření NATO do Polska, České republiky a Maďarska. Opak je pravdou. Ve Spojených státech proti rozšíření NATO aktivně pracovaly téměř všechny vlivné osobnosti. Patřil mezi ně například George Kennan, Henry Kissinger, tucty známých zahraničněpolitických odborníků a bývalých velvyslanců; mnozí z nich podepsali protestní petice. Radikálně proti byla též média včetně těch nejvlivnějších, například list New York Times. Naštěstí měl ve Washingtonu plán na přijetí Polska, České republiky a Maďarska podporu dvou osob, které byly důležitější než všichni oponenti dohromady. Jednou byla ministryně zahraničních věcí Madeleine Albrightová a druhou prezident Bill Clinton. Ve hierarchickém americkém systému to stačilo k úspěchu. Úředníci dostali shora pokyn, ti vydali instrukce a diplomaté a vojáci je uvedli v život. Po vstupu České republiky do NATO jsem se vzdal své tradiční skepse. Budoucnost země na mezinárodním poli vypadala dobře.
Ani na domácí frontě jsem neviděl důvod k zoufalství. Stát navenek výborně reprezentoval ve světě uznávaný a všemi ctěný Václav Havel, zatímco doma byl u kormidla především Václav Klaus, chlapík se sympatickými názory, fešáckým knírkem, dobrou angličtinou a masivní sebedůvěrou. Hned zpočátku nekompromisně odmítl hledání „třetí cesty“, protože ta, jak poznamenal, vede do třetího světa. A vůbec se nevyhýbal ekonomické reformě šokem, protože člověk přece taky neskáče přes propast na několikrát, ale najednou. Pohrdal ruským komunistickým systémem a ustavičně cestoval na Západ. Jak sám řekl, on a jeho přátelé (například Vladimír Dlouhý) se tam nejezdili učit. Naopak, na základě svých zkušeností z dob socialistického Československa měli pocit, že by mohli radit ostatním, čemu by se měli vyhnout.
Západní svět ale Klause ne vždycky dost pozorně poslouchal a on potom i před kamerami kroutil nechápavě hlavou a obracel oči vzhůru. Ale to byly tehdy ještě výjimky. Většinou mohl Klaus hlásit jeden úspěch za druhým. Někdy okolo roku 1996 nebo o rok později oznámil na Kennedyho škole Harvardské univerzity, že česká ekonomická reforma byla úspěšně dovedena do konce. A ještě tu větu (znělo to trochu pedantsky, přiznávám) opakoval a odděloval přitom každé slovo dlouhou pauzou. Jeho publikum mu rozumělo: Česká republika se stala standardní evropskou zemí, asi jako Nizozemsko nebo Rakousko.
Brzo po projevu na Harvardu se doma provalily vážné ekonomické problémy, a ty se pak odrazily v krizi politické. Ale Klaus přežil všechno. A hlavně: v zahraniční politice a zakotvenosti České republiky v západní alianci se nezměnilo nic. Z vnějšího pohledu zůstávala Praha pevnou součástí západních ekonomických a obranných struktur. Ještě v roce 2005 řekl Klaus v Kyjevě, ze Česká republika bude v budoucnu podporovat přání Ukrajiny stát se členem NATO a EU. Jen málokdo tomuto odvážnému prohlášení tehdy věnoval pozornost. Washington měl plné ruce práce se dvěma válkami, z nichž ani jedna nešla podle plánu, a bruselští úředníci v té době o Ukrajině věděli asi jen to, že je to někde blízko Ruska.
Kreml se probouzí
V Kremlu už ale tehdy úřadoval stále sebevědomější Vladimir Putin. Po rozpadu Sovětského svazu a ztracené dekádě v 90. letech začalo Rusko pod jeho vedením hledat svůj raison d’être, svou doktrínu, definici své národní existence. Ve svém vůbec prvním projevu v lednu roku 2000 Putin odvážně přiznal, že jeho hlavním úkolem bude řešit katastrofální domácí situaci včetně vleklé demografické krize. Během krátké doby ale pochopil, že bojovat s korupcí a alkoholismem je mnohem těžší než „vlastenecky“ mávat vlajkou. Tak jako jeho předchůdci ukryl Putin vnitřní problémy země pod koberec upletený z pohádky, že se Západ proti Rusku spikl a snaží se ho zničit. (Ve skutečnosti je hlavním nepřítelem Ruska samotné Rusko.) Oprášil staré téma z dob Sovětského svazu, podle něhož jsou strašákem číslo jedna Spojené státy, zejména CIA, Pentagon a Wall Street, a přidal Evropskou unii a její liberální hodnoty.
Nic z toho nebyla pravda, ale ideologicky vyhladovělí Rusové to přijali s vděkem. Generace vyrostly v představě, že jejich země je pevností, kterou se barbarský Západ snaží vojensky dobýt zvnějšku a morálně rozložit zevnitř. Putinova protizápadní ideologická ofenziva pro ně znamenala návrat do dobře známých časů Sovětského svazu. Ty sice nebyly ani zdaleka ideální – včetně nesvobody a permanentních nedostatků všeho –, ale byly bezpochyby mnohem jednodušší a snad i pro některé pohodlnější. A tak Putin brzo přestal řešit, že se muži v Rusku průměrně dožijí kratšího věku než muži v Pákistánu nebo na Papui – Nové Guineji, případně že v oblasti korupce je Rusko za zeměmi jako Sierra Leone a Mozambik. Jeho agresivní chování na Ukrajině bylo už jen logickou aplikací jeho nového myšlení: Kreml nejprve veřejně rehabilitoval pakt Stalina s Hitlerem, pak obsadil Krym a poslal tanky na východní Ukrajinu. A když už byl rozjetý, chvástal se: „Kdybych chtěl, mohl bych mít do dvou dnů ruské vojáky nejen v Kyjevě, ale i v Rize, Vilniusu, Tallinnu, Varšavě a Bukurešti.“
Nic z toho, co se stalo, nebylo zásadně překvapivé. Putin není prvním politikem, který řeší vnitřní problémy tím, že vytváří vnější krize, protože ty nezbytně vedou k vlně vlastenectví a bezpodmínečné poslušnosti na domácí frontě. Předvídatelně na Putinovu agresi reagovaly Polsko a baltské státy tím, že tlačily na USA a ostatní členy NATO, aby kremelské ofenzivě postavily jasně viditelnou hráz.
Česká neochota vidět skutečnost
Co mě naopak velmi překvapilo, bylo chování českých politiků. Hned po okupaci Krymu Klaus, jako by plnil něčí pokyn, obrátil svůj slib z roku 2005 vzhůru nohama. Tehdy řekl, ze Česká republika pomůže Ukrajině získat členství v NATO a EU. V roce 2014 najednou zjistil, že je prý Ukrajina „umělý stát“ a že tamní konflikt způsobil Západ, když do ní „drcnul“. (Mimochodem, někdo měl Klausovi vysvětlit, že „umělý stát“ byla jedna z pohrdlivých nálepek, kterou měli pro Československo nacisté, např. Hermann Göring.) Výsledkem onoho údajného drcnutí pak nezbytně byla občanská válka. Podle této interpretace nenese Rusko za současnou ukrajinskou krizi zodpovědnost a nehraje v ní žádnou roli. A snad aby se Klaus necítil sám, přispěchal mu solidárně na pomoc sám prezident Miloš Zeman. Ten ujistil své evropské kolegy, že na východní Ukrajině nejsou žádní vojáci Ruské federace. Proč si to myslel? zeptali se ho. Protože to řekl ruský ministr zahraničních věcí Sergej Lavrov. Ve stejně prokremelském gardu reagovali někteří čeští politici na sestřelený let MH17. Od počátku bylo evidentní, že letadlo sestřelila ruská raketa Buk-M1, kterou na východ Ukrajiny přivezli ruští vojáci z 53. protiletadlové raketové brigády poblíž Kursku (vojenské označení 32406). Oficiálně Praha – na rozdíl od téměř všech svých západních spojenců – tohle, pokud vím, nikdy neuznala. Obávám se, že ji v tom podporuje i zdejší veřejnost, kterou ruská propaganda zmátla tak dokonale, že na věc úplně přestala myslet.
Právě okolo tragédie letu MH17 jsem pochopil, jak jsem se v otázce postavení České republiky ve světě mýlil. Ano, od roku 1989 se mnoho věcí změnilo: Češi se stali členy NATO a EU. Co se ale nezměnilo, je český charakter. Patří k němu neochota vidět věci tak, jaké skutečně jsou: když v roce 1938 třetí říše provedla anšlus Rakouska, Benešova vláda se spokojila s vysvětlením, že to byla jen Familienangelegenheit, tedy „rodinná událost“. Zkrátka Němci se spojili s Němci. A přesně takhle reagovali mnozí politici v Praze na Putinovu agresi na Krymu. Přijali Putinovo „vysvětlení“, že prý o žádnou agresi nešlo. To se jen Rusové vrátili na tradičně ruské území. I někteří mladí lidé včetně vysokoškoláků věří tomu nesmyslu, že okupace Krymu je fajn, protože ji potvrdilo referendum pod mezinárodním dozorem. (Ano, takovou sbírku evropských neofašistů svět neviděl od jara 1945.)
Na okupaci Krymu reagovalo Polsko tím, že zintenzivnilo své závazky vůči západním partnerům a zároveň od nich hlasitě žádá další bezpečnostní garance. Česká politická elita, už tak nebezpečně provázaná s kremelskými sítěmi, se naopak slovy i činy přimyká stále víc k Moskvě. Podobná situace existovala ve Velké Británii za druhé světové války. Poláci si tam opakovaně stěžovali, že západní spojenci nedělali dost pro obranu jejich země před hrozbou ze strany Stalina. Beneš si naproti tomu ve Washingtonu a v Londyně stěžoval na údajné nepochopení jeho spojenectví se Sovětským svazem.
Na nebezpečné křižovatce
Nezměnilo se bohužel ani české sobectví. Po konci první světové války panoval ve Vídni hlad a celá země trpěla nedostatkem uhlí. Západní diplomaté v Praze naznačovali, že by nový stát s fungujícím hospodářstvím mohl zdevastovanému Rakousku poskytnout pomoc. Neposkytl. Hlad a bída v daleké Vídni nebyl český problém. Když Rudá armáda stála v roce 1920 před branami Varšavy, Francie se snažila bojujícím Polákům dopravit přes Československo potřebné zbraně. Masaryk s Benešem místo pomoci nabídli francouzským diplomatům přednášku o tom, že Polsko je reakční, zaostalý a feudální stát. (O Maďarsku mluvili obdobně.) Pak došlo ke známé československo-německé krizi v roce 1938 a vláda v Praze zůstala zcela osamocena, když se Varšava s Budapeští postavily za Berlín do fronty na zbylé kusy československého území.
Do stejné izolace se Česká republika svým sobectvím dostává dnes. Od počátku svého členství v EU získala Praha miliardy na celou řadu důležitých projektů. Ty brala jako samozřejmost: jsme přece členy jedné organizace. Když nastala migrační krize, Češi najednou objevili koncept suverenity. Místo vstřícného přístupu k vážnému problému se snahou o kolektivní řešení svým partnerům arogantně oznámili, že jim nebude nikdo nic nařizovat. Jen oni mají právo ve věci migrantů rozhodovat! V uprchlických táborech v Turecku dnes žije více než milion syrských dětí, z nichž některé musí pracovat dvanáct hodin denně za často strašných podmínek. A politici z Pražského hradu zásobují českou veřejnost historkami o hordách mladých a zdravých mužů s drahými telefony, kteří prý měli raději zůstat doma a bojovat. (Radit k boji zní zasvěceně a autenticky právě z Pražského hradu, v jehož zdech se o bojování se zbraní v ruce rozhodovalo během krizí v letech 1938, 1939, 1948 a 1968 tak dlouho a úspěšně, až toho najednou nebylo potřeba.)
Česká republika se dnes ocitá na nebezpečné křižovatce. Nejde přitom už jen o postoj pražských politiků vůči okupaci Krymu nebo ruským vojákům na východě Ukrajiny, případně o tragédii letu MH17. To je minulost. Pro mě nejděsivější je hodnotové sbližování České republiky a Ruska, protože to naznačuje vývoj budoucí. Dmitrij Kiseljov, Putinův oblíbený televizní komentátor, varoval v roce 2014, že by prý Rusko mohlo USA obrátit v hromadu „radioaktivního prachu“. A ten samý pán zároveň navrhl, že by prý srdce homosexuálních lidí měla být po jejich smrti z těl vyjmuta a zvlášť spálena. Na první hrozbu jsem z Prahy nezaznamenal žádnou reakci, ale o rok později si Klaus postěžoval v Soči, že prý „jsme se stali obětí nových, fatálně chybných ismů – humanrightismu, multikulturalismu, environmentalismu, homosexualismu, kosmopolitismu a transnacionalismu“.
Ne všichni si dnes pamatují, že komunistickému uchopení moci v únoru 1948 předcházelo období, jemuž dominovala pseudovlastenecká propaganda komunistů. Partajní propagandisté téměř nikdy na veřejnosti nemluvili o marxismu-leninismu. Spíš se rozplývali nad velikostí Husa a Žižky. (Dnes se komunističtí politici radikálně staví proti migrantům: Evropa je přece křesťanská, říkají ti, kdo na „boj proti církvi“ měli zvláštní úřad!) Vyhnání Němců bylo pro ně jen spravedlivou odplatou za Bílou horu. Vyznávali lásku k Sovětskému svazu, ale vše ostatní bylo „cizí“ a hodné zavržení. Dnešní nedůvěra k EU, která pronikla do mnoha vrstev české společnosti, mi připomíná přístup Čechů k poválečné Evropě v letech 1945 až 1948. Často se zapomíná na druhou republiku (od Mnichova v září 1938 do března 1939). Její dobrovolný posun k fašismu a antisemitismu ukázal, že předchozích dvacet demokratických let bylo zoufale mělkých a národ do nepohody nepřipravilo. Nejsem si vůbec jist, že by česká společnost dokázala reagovat lépe dnes, kdyby ve středu Evropy měla nastat nějaká zatím nepředvídatelná radikální geopolitická změna. Český Hamlet by se měl ve střední Evropě orientovat s větší znalostí dějin. Mohl by začít četbou Palackého dopisu do Frankfurtu z roku 1848.