Na scéně Jatka78 chystá rodina Novákových šestihodinovou inscenaci Black Black Woods – završení trilogie Family Roots in Black Black Woods. Pro herce i diváky to bude nevídaná nálož. S ústřední postavou Cirku La Putyka a celé společnosti Company – hercem, režisérem, uměleckým šéfem Rostislavem Novákem – jsme proto chtěli mluvit hlavně o chystané kládě, jež si odbude premiéru 22. září.

Jenže řeč se nám přirozeně stočila na vzdělávání ve sportu a v novém cirkuse. Vznikl paradox: třebaže jsme se shodli, jak otravné je neustále číst nějaká rozumování o tom, co je to nový cirkus. A třebaže jsme si slíbili se tomuto tématu vyhnout, nakonec jsme to nedokázali a pověděli o něm oklikami víc, než jsme se odvažovali si představit.

Jednu věc si musíme vyjasnit: běhal jste za Bohemians a potom za Slavii. Je to samozřejmě lepší varianta, než kdybyste měl něco společného se Spartou, ale jako slávista musím naléhat na jednoznačné přiznání. Je tedy vašemu srdci bližší Bohemka, nebo Slavia?

Bohemka, já jsem klokánek. Vyrostl jsem na Vinohradech, kde za komančů bylo v Riegrových sadech Bohemians. Tam právě vznikl i Klokánek, kde děti třikrát týdně trénovaly a prošly si vším od basketu, házené, volejbalu přes plavání po všecky atletické disciplíny, oštěp, disk, kouli, kladivo. Všestranný trénink ještě dvakrát týdně následovala výuka cizího jazyka a jednou týdně kroužek hlavolamů. Tohle byl sportovní klub, v němž jsem začal běhat. Na škváře, měl jsem absolutní euforii, když jsem si pořídil první botasky – škvárové tretry s třícentimetrovými hřebíky. Takže jsem v Riegrových sadech běhal velká kolečka a vybíhal tamní kopec. V zimě a na sněhu a na Štědrý den a na silvestra. Tam začal můj sen o velké profesionální sportovní kariéře.

A Slavia se vzala kde?

Chodil jsem do sportovní třídy na gymnázium v Přípotoční, atletika tam spadala pod Slavii. Ta tehdy pro mě byla krok o deset levelů výš: ze škváry na tartan, z týmu z divize do ligy, k trenérům, kteří slibovali možnost reprezentace. Však taky na talentovky jsem se připravoval rok. Jenže zarážející pro mě byl hned nástup do prváku, vytáčela mě rivalita mezi trenéry. Rozdělili si mezi sebe studenty a mě, který chtěl dělat víceboj, dali k Janouškovi k vrhačům. To znamenalo oštěp – to jsem ještě bral, protože v tu dobu kraloval Železný a přišlo mi to jako atletická disciplína – kouli a disk. Nedokázal jsem si představit, že bych to dělal. Takže jsem samozřejmě začal na kouli. Vzápětí jsem pochopil, že budu hodně běhat, protože vrhači mají nejvíc sprinterských tréninků, jelikož potřebují velkou akceleraci. Po třech měsících drilu vybíhám kopec – a najednou křup, celá pravá noha v háji. Zjistili mi vrozený rozštěp křížového obratle. Tak jsem vynechal trénování a začal jenom chodit do školy. Najednou jsem viděl, jaká je náplň té školy: ranní trénink, pak odpočinek ve škole a odpolední trénink. Škola byla sekundární. A já nechtěl být cvička.

Ale vždyť kvůli tomu jste tam šel.

Jenže já to měl ještě trochu jinak. V tu dobu pro mě byl vzorem Tomáš Dvořák (desetibojař a někdejší světový rekordman – pozn. red.), jeho plakát jsem měl vylepený vedle psacího stolu. Svým chováním i oblékáním na mě na té zastydlé atletické scéně působil jako rebel, taky jsme oba v tu dobu měli odbarvené vlasy. Desetiboj pro mě tehdy byl vrchol české atletiky, sen byla olympiáda. Já jsem fakt dřel a nakládal si tréninky, třeba ty kopce v Riegráku, dokud jsem se nepozvracel. Vždycky jsem šel do absolutního vyčerpání.

To vás, myslím, charakterizuje dodneška.

Souvisí to s mojí hyperaktivitou. Mě na tom bavila představa, že ten trénink se vyplatí. Nejdřív se propadnete, běháte, jako byste byl o dva roky jinde, a najednou se to vyloupne a čas poskočí. Šlapete, zvracíte, jedete, nic z toho není, jste vyčerpaný, bez času, nemáte z toho nic, jenom pocit, že jste vydal maximum. A najednou bum a zjistíš, že běžíš lehce, že to najednou jde. To mě bavilo, tohleto. Pak ale přišlo rozloučení se Slavií, prý pro nepodávání dostatečných výkonů. Vyhodili mě ze sportovky a přesunuli na normální gympl.

Pořád Přípotoční?

Ano. Ale bylo to největší štěstí, které mě potkalo. Já jsem se ocitnul zrovna ve třídě, která byli koncentrovaní šprti. Přišel jsem a otevřel pusu hrůzou a údivem. Přede mnou v lavici seděl Lukáš Trpišovský, půlka režijního tandemu SKUTR. Seděl vzpřímeně, v bílé košili a měl kudrnaté dlouhé vlasy. Myslel jsem, že to nedám. Ale pak jsem zažil nejsvobodnější tři a půl roku svého života.

Chodil jsem „vedle“ na Ohradní, pro nás jste byli nekalá konkurence.

No jasně, vy pro nás taky. Po mně šel na Přípotoční i brácha, kterému jsem to nadšeně doporučoval, ale už to nebylo to, protože neměl tak dobrý kolektiv. Tím se vracím na začátek: na Slavii nemám tak dobré vzpomínky jako na Bohemku, kde jsem sportoval z čistého nadšení. Na Slavii bylo snění silnější než realita, vždyť z tehdejších sportovců dneska skoro nikdo nic nedělá. Vím, že spolužák je kapitán volejbalového týmu, ale jinak? V životě bych svému dítěti neřekl, ať jde na sportovní gympl. Nikdy. Ta děcka jsou mistři republiky v patnácti šestnácti, v osmnácti o ně ale nikdo nezavadí. Protože jsou fyzicky v háji, jsou přetrénovaní, ale hlavně nic neumějí.

Řeknu vám, že takhle souhrnně jsou to řeči jako od Rockyho Balboy. 

Je to tak, jenže tak to bylo. Věděl jste, že trénujete na škváře, a závody vás čekají na tartanu a že čas bude lepší. Člověk fakt byl jako Rocky, který běhal ve sněhu a pak se postavil proti někomu, kdo měl profi podmínky. Co je teda lepší? Škvára, nebo tartan? Ta otázka už ve vás zůstane a podléháte jí celý život. Však letos jsem se taky pustil do extrémního podniku, jako myslím nejtlustší absolvent jsem dal Iron Mana. Jistěže jsem chodil trénovat právě do Riegráku. A jenom jsem zahlédl ten kopec, prolétly mi hlavou všecky vzpomínky, jak jsem na něm klečel na kolenou. Takže velmi často jsem ho vynechával a běhal jenom na jeho vrchu malá kolečka. Samozřejmě se mi to pak nevyplatilo při závodě, kde nějaké to převýšení bylo.

Takže resumé? Zvládl jste celý závod?

Celý, 226 kilometrů za čtrnáct hodin a patnáct minut. A byla to naprostá bomba! Já mám furt pocit, že moje tělo potřebuje explodovat. Cokoli je pomalé, mě ničí. Nemám rád taiči, jógu, všecko mě to znervózňuje, místo aby mi to něco přinášelo. Nevím, jestli bych třeba byl schopen meditovat. A najednou jsem meditoval čtrnáct hodin v kuse! Doběhl jsem naprosto vyčerpaný, ale přineslo mi to pocit, který mi vydržel dva měsíce. Tak dlouho jsem žil z toho, že jsem něco udělal pro sebe. Plavání jsem dal v čase, který jsem nečekal. Utavil jsem se na kole. Šlapal jsem, šlapal, míjel všecky ty billboardy s Babišem, které jsou na Moravě, kde se závod jel, všude, a bylo mi tak do smíchu! Z Babišova vůdcovství mám strach, je to myslím naše největší nebezpečí. 

Uhnu jinam. Na jaře jste říkal, že vás čekají námluvy s Jiřím Havelkou a že možná začnete pravidelně učit na DAMU. Jak to dopadlo?

Blbě. Víte, vystudoval jsem DAMU za nějakého principu. Třeba jsem neměl hodiny herectví – respektive nám je vedoucí ročníku na alterně zrušil. My byli naštvaní a namítali jsme, že jsme přišli studovat právě herectví. Tvrdil, že nás žádné učit nebude. Prý: Ukážu vám, co se děje ve světě na poli fyzického divadla, loutkového divadla, činohry a vy k tomu někdy dojdete. Buď herci jste, nebo nejste. Tehdy jsem to nechápal, zpětně jsem za to vděčný. Měli jsme dlouhé učební bloky, jeden rok jeden žánr, druhý rok jiný. Na jaře jsem učil druháky. Mají čtrnáctidenní blok, ze kterého odečtěte víkendy a z každého týdne den, během nějž pracují s vedoucím ročníku. A zbývá vám osm dní, za něž je máte něco naučit. Nesmysl. Něco jim předvedete, inspirujete je, ale nenaučíte. Proto jsme se bavili s Jirkou, že bych rád otevřel cirkusový ročník. Samozřejmě bych chtěl katedru, jenže při své práci nemám čas řešit byrokracii na ministerstvu, akreditace a tak dále. Ale je to idea. Vždyť ve světě jsou normálně gymnázia se zaměřením na cirkusové techniky. A taky vysoké školy jako DAMU: ve Švédsku je fantastická škola, ve Finsku jsou dvě nebo tři, ve Francii jsou jich kvanta.

Mně se to líbí, ale jak to poslouchám, zřejmě je to druhý krok.

Ano. Prvním je otevřít ročník, přivést ho do magisterského studia a zjistit, jestli vůbec na takovou výuku máme. Hrozně záleží na vedoucím ročníku. Když jsem já byl ve škole, věděl jsem, že Josef Krofta chce víc fyzické divadlo a loutky. Ročník nad námi vedl Jan Schmid, takže o jeho studentech bylo jasné, že půjdou do Ypsilonky. Pod námi vládl Miroslav Krobot, čili činohra a pro některé kariéra v Dejvicích. Vedoucí ročníku zkrátka směřuje studenta podle své poetiky. A ten rozdíl od loutkového divadla Minor po dejvickou činohru je fakt velký. Proč tedy nepřidat cirkus?

A co na to Havelka?

Nesouhlasí se mnou, myslí, že bychom zabili jeden ročník herců, kteří by chtěli studovat divadlo, a my bychom je učili cirkus. No a já tvrdím opak. Proto jsem v červnu měl vytvořit studijní plán pro novocirkusový ročník. Jenomže s tátou jsem začal zkoušet Black Black Woods a neměl na to čas. Teď je míček na mojí straně, abych Jirkovi plán prezentoval. Zajímavé je, že mě zrovna oslovili „Skutři“ a Dora Viceníková s Honzou Mikuláškem, abych učil jejich ročníky. Vyžadují ode mě právě to fyzično.

Takže jsme začali opovržením vůči škole se sportem a dostali se ke škole s cirkusem. Dokonce zaznělo vyznání gymnáziím.

No jo, ale je to jediná šance. Kdyby se měl otevřít gympl s oborem nový cirkus, jedině na Přípotoční nebo Nad Štolou. Protože mají připravený trénink. Ono je jedno, jestli běháte, nebo skáčete na trampolíně. Proto jsem taky byl za ředitelem Přípotoční, jestli by ho taková studijní náplň zajímala. A taky po mně chce připravený studijní plán. Jde vlastně jenom o rozhodnutí, jestli se této subkultuře víc vyplatí generace mladší, nebo ta dospělejší vysokoškolská. Spíš tíhnu k těm dospělým lidem, kteří skončí školu ve čtyřiadvaceti a rovnou je zapojíte do tvůrčího procesu, kdežto osmnáctky budou sice na dobré fyzické úrovni, ale budou chtít studovat vysokou školu a rozprchnou se.

V mých představách se na DAMU hlásí spíš kavárník než sportovec. Najednou by v devatenácti měl fyzicky makat. Jde to k sobě?

Taky jsem si říkal, že to nepůjde skloubit. Vzhledem k tátově minulosti mám velký respekt k alkoholu, mejdany se mě v míře mých kolegů netýkají. Myslel jsem si, že u nového cirkusu to tak mají všichni. Ale kdepak. Jsou novocirkusáci, kteří umějí zapařit stejně nebo víc než jiní divadelníci. Ano, je tu rozdíl. Cirkusák si nemůže dovolit vystupovat opilý. Činoherec může, zažil jsem na jevišti opilé kolegy.

To je dost na nic, ne?

Je to úplně k ničemu, ale jde to. Zažil jsem herce opilé, herce, kteří potřebují panáka před představením, herce, kteří si dají pivo během představení. To novocirkusový umělec neudělá, nemůže. Ale že večer po představení zapaří tak, že zůstane spát někde pod maringotkou, to jsem zažil. Škola je v tom rovna představení: v devět hodin ráno musíte být fyzicky ready. Jste-li předtím schopen do osmi do rána kalit, je vaše věc. Hlavně když hodinu poté podáte výkon na tréninku. Ale rozhodně umělecký život u nového cirkusu je tentýž jako jinde. Je jedno, jestli chodíte po provaze, nebo děláte operní zpěv. Operujete s tělem. Vím z cirkusových škol, které jsem navštívil, že tam lidé žijí stejně nespoutaným životem jako u nás studenti DAMU. My neučíme vrcholový sport, děláme vrcholně fyzické náročné umění. A k tomu patří nespoutaný život. Kdyby to byl sport, mohl byste vzít kteréhokoli sportovce, dát mu kostým a nechat ho něco dělat na hudbu.

Stočme se ještě k Black Black Woods. V materiálech jsem se dočetl, že na jevišti budete s otcem každý sám za sebe a že výsledkem má být nová kvalita divadla. Co to proboha je?

Věděl jsem, že chci, aby Putyka zkusila riskovat. My jsme totiž dospěli do momentu, kdy si to můžeme dovolit. Já se chtěl dostat na hranici svých fyzických možností na jevišti, tak jsem si vybral režiséra Jozefa Fručeka, protože sám sebe nemůžu režírovat. Pořád se považuji víc za herce než režiséra, přesto nemám žádný text. Jozef měl možnost mi nějaký dát, jenže nedal. Možná hraju blbě, nevím. Ale říkal, že ho baví vidět mě na jevišti pracovat. No ale jak pracuji? Jako Rosťa? Nebo jako nějaká postava? ptal jsem se. To je jedno, prostě pracuj, zněla odpověď.

Takže co teda děláte?

Třeba mám pět set kilo hrnčířské hlíny, z nichž za dvacet osm minut postavím trůn. A divák vidí, jak tento na jevišti vzniká. Během toho můj táta přemalovává třináct krát jedenáct metrů podlahy z bíla na oranžovo. Potom začne hrát hudba, my se postavíme čelem k divákům a dvě a půl minuty jenom stojíme. Pro mě jako hyperaktivního člověka je dělat něco takto zenově fakt protiúkol, ale moje žena říkala, že je to neuvěřitelné. Že tam o našem vztahu čte úplně všechno. A to mi řeklo víc lidí, kteří ten obraz viděli. Přitom možná ze tří set lidí to osloví pět. Dvě stě bude naštvaných, sto řekne, že je to nevzalo. Nebo bude tři sta nadšených lidí. Kdo ví. S tím se ale počítá vždycky, nikdy vám nezaručíme, jak to dopadne. Takže to je ta odpověď na otázku, co znamená být na jevišti sám za sebe. Co si do toho divák dosadí, je na něm. Musí být aktivní, nejsme divadlo, kde se všecko odříká.

A ta nová kvalita?

Vrátím se k tomu, že jsem si z Iron Mana odnesl něco dlouhotrvajícího. Stane-li se divákovi totéž u našeho představení, vydrží-li se třicet minut dívat na to, že táta natírá podlahu a já stavím křeslo, bude to fantastický úspěch. Je jedno, co za tím bude číst, ale výsledkem bude nová kvalita uvažování o současném jevištním dění.