Všichni známe Vladimira Putina. Tráví hodně času v Kremlu, tu a tam něco nechá obsadit, jinam vyšle letectvo, sděluje světu svoje názory na několikahodinových tiskových konferencích a tak dále. Ve volných chvílích loví tygry, střílí góly, vede archeologické práce. Zpívá. Ruský prezident ale existuje ještě v jednom provedení, respektive v mnoha provedeních, mám na mysli Vladimira Putina v lidských srdcích – co srdce, to Putin.

Noví přátelé přitahovaní apelem

Ruský prezident je na Západě nezvykle populární, je to až zarážející. A co teprve v Česku. Dá se to jistě vysvětlovat mnoha společenskými či politickými důvody. Pro někoho představuje možnost, že by mohly ožít jeho vzpomínky na „zlaté časy“, pro něž byla charakteristická také dominantní ruská/sovětská moc. Pro jiného hrdinu, bohatýra, který je jediný, kdo se dokáže postavit známé prapříčině všeho zlého, co se na světě děje – Americe. Pro dalšího posledním obhájcem tradičních hodnot, které jinde podléhají útoku progresivistických sil, jejichž cílem je vykastrovat svět. Posledním pravým chlapákem (za tím účelem je nějak nutno fúzovat chlapáctví a kágébáctví, odhodlaná mysl to ale jistě zvládne). Jediný, kdo se dokáže postavit „jim“, za kterýmžto označením si je možné představit novináře (vždycky „v žoldu“ někoho, samozřejmě), prázdně mluvící experty, zaměnitelné politiky, profesním argotem prolezlý akademický svět, odnárodnělé elity, prostě všechny, kdo „lžou lidem“. V očích svých zahraničních příznivců je Vladimir Putin jediný státník, který koná, místo aby žvanil, a když mluví, nebojí se pojmenovávat věci pravými jmény. Mluví za „nás“, zatímco my tady trpíme pod knutou diktatury politické korektnosti nebo čeho. Samozřejmě že výsledek srovnání svobody jednotlivce a míry postihu názorů odlišných od těch oficiálních v západních zemích a v Rusku vypovídá o něčem jiném, ale nevadí, spojenci Moskvy jsou už po léta vycvičeni v umění nevnímat zjevné rozpory.

Rusko, jeho moc, jeho styl, jeho nejvyšší představitel nemusejí být populární jaksi většinově, nových přátel mají ale hodně, někdy přicházejí z řad těch, kteří žádnou sympatií k Sovětskému svazu v minulosti netrpěli. Jistě, ruská propaganda je až děsivě výkonná, její metody jsou kreativní a koncepce chytrá. Jistě, kdekdo může být velmi obyčejně koupený. Jenom tím se ale popularita Vladimira Putina vysvětlit nedá. Ruský prezident jako postava je něčím přitažlivý, má nějaký skutečný apel, vychází vstříc nějaké potřebě svých stoupenců – doma i za hranicemi. Podobá se v tom ohledu Donaldu Trumpovi, jenž už vůči němu ostatně projevil jakousi náklonnost. Oba se někomu mohou zdát jako východisko, možnost udělat vykřičník za větou, která možná není ani zformulovaná, někomu ale může strašit v hlavě s úpornou naléhavostí. Může to souviset i s věkem.

Putin to za nás vyřeší

Mezi obdivovateli ruského prezidenta jsou silně zastoupeni pánové, řekněme, středních let, něco přes padesát, pánové jako já plus minus. Je to prý nebezpečný věk, přítel psychiatr kdysi v žertu (ale nejenom v žertu) navrhoval, aby všichni muži, kteří ho dosáhnou, byli preventivně zbaveni svéprávnosti. Dopouštějí se tou dobou různých nepředložeností – barví si vlasy, dávají znovu dohromady kapely, s nimiž hráli v době dospívání, honí se za mladými holkami bez ohledu na to, jak moc se přitom třeba ztrapní. Oblíbí si Putina. Možná v tom má být taky nějaká forma regresu, snahy zvrátit běh času, zaseknout na dálku drápy do vzdalujícího se mládí. Podobně jako tehdy ukázat světu „fakáč“, dát mu najevo svoje opovržení. Tentokrát ale jaksi z druhé strany, ne z pozice mladíka na začátku cesty, jenž je s tím světem poprvé naplno konfrontovaný, teprve poznává jeho netečný tlak. Teď ho vidí očima, které dohlédnou už i na konec toho putování, ne že by ta perspektiva byla nutně blízká, je ale nějakým způsobem přítomná. A vidí třeba taky, že ta cesta vedla jinudy, než si kdysi představovali, než si přáli a měli nárok být vyslyšení. Nedá se toho už napravit moc, jen málo je možné změnit, ale pořád jde projevit vztek, vyjádřit znechucení nad světem, který vykolejil. Aplaudovat někomu, kdo to vykolejení vidí taky a kdo je ho možná schopný učinit definitivním, rozsekat ten vláček na cimprcampr. Pak se tomu s Vladimirem všichni zasmějeme. Jen ať ho to bolí, ať to pozná, protože tu moji bolest nikdo necítí, nikdo ji nerespektuje. A přitom ji způsobili „oni“.

Putin to může napravit, reprezentuje svět, který takový člověk zná, je pro něj srozumitelný. Zatímco ten blízký, v jeho dohledu, pádí bůhvíkam. Ruský prezident taky může nastolit nějakou rovnováhu bolesti, zařídit, aby ji pro změnu prožíval někdo jiný. A ta bolest je skutečná a hodně lidí cítí, že na ni jsou sami, nemají nikoho nebo skoro nikoho a tuhle prázdnotu těžko může zaplnit politická změna. Dnešní „padesátníci plus“ vyrůstali v systému, který hlásal ambici dovést lidstvo do rajského stavu, v němž zmizí snad i existenciální dilemata a další trápení, to vše bude potlačeno beztřídní harmonií. Prakticky všichni věděli, že je to pitomost, že reálný socialismus nikdy nic takového nepřinese. Ten systém byl odvržený, ale představa, že politika, společenské uspořádání je hlavním tvůrcem lidského štěstí, asi nezmizela. Očekávání byla jenom přepnutá na systém nový, který v tomhle ohledu taky zklamal, musel, protože to očekávání je nesmyslné. Zklamal by, i kdyby nebylo všech těch průšvihů, podrazů, nespravedlností, korupce atd., které provázely první čtvrtstoletí novodobé české demokracie.

Příklon značné části lidí k autoritativnímu vládnutí, jehož symbolem a praporečníkem je ruský prezident, je možné vykládat jako projev zklamání, strachu, neochoty otevřít se světu; něco na tom všem jistě je. Ta idealizovaná autorita ale taky slibuje převzít zodpovědnost za jednotlivé životy – nebo pro ně přinejmenším vytyčit jasnou cestu a pravidla provozu na ní. Nenechá člověka motat se tam samotného, což nakonec nemusí vést k cíli. A on může snít o tom, jak se jí podřídí, a odrazí tak dotírající otázku, jestli třeba sám nedělá nebo neudělal něco špatně. „Outsourcuje“ odpovědnost k nějakému jinému „oni“, tentokrát v naději, že by to třeba mohli být „naši“, nebo dokonce „moji“, že se po čase osamění stane součástí nějakého mocného a shora ustaveného „my“. I tahle naděje bude zklamaná, nejde to jinak. Než si to ale uvědomí lidé, kteří k ní dnes vzhlížejí, může být pozdě.