Australský aktivista Julian Assange je pro mnoho lidí nezpochybnitelným hrdinou. Je to „digitální Robin Hood“, psalo se v tiskových materiálech jihlavského festivalu, kde Assange na dálku vystoupil jako host Inspiračního fóra. A vlastně to je výstižná charakteristika – alespoň ve vztahu ke způsobu, jímž je svými početnými fanoušky vnímán.

Jako chytrý a odvážný zbojník, který brání zájmy prostých lidí proti nelegitimní a zpupné moci. Dokáže jí úspěšně vzdorovat, zasazovat jí rány, navzdory jejímu obrovskému aparátu a vůbec nesrovnatelně větším možnostem, demaskovat ji. Ukrást jí její tajemství a ukázat lidem, co se jejich jménem děje, jakým způsobem se chovají jeho vůdci, když na ně zrovna není vidět.

Proč slouží Rusku?

I někteří z jeho stoupenců však teď o čistotě Assangeových úmyslů zapochybovali. Jeho organizace WikiLeaks zveřejnila korespondenci a další dokumenty vedení americké Demokratické strany, načasováno to bylo na dobu demokratické konvence, během níž byla oficiálně potvrzena kandidatura Hillary Clintonové. Zveřejněné e-maily mimo jiné dotvrzují, že organizační vedení strany bylo zaujaté proti největšímu soupeři Clintonové, senátorovi Berniemu Sandersovi. V současné situaci ale publikace fakticky ukradených dopisů znamená především jedno – poškození kampaně Clintonové, a tím pádem i posílení vyhlídek jejího soupeře, Donalda Trumpa. Jedna z ikon soudobé mladé levice, Julian Assange, tedy de facto pomáhá politikovi, v němž tatáž mladá levice vidí strašáka, v podstatě fašistu.

Kampaň Clintonové reagovala s tím, že WikiLeaks podle mínění bezpečnostních expertů posloužily jen jako převodní páka ruských zájmů, korespondenci demokratů organizace získala z ruských zdrojů, pravděpodobně od tamní tajné služby. Vladimiru Putinovi a jeho režimu by se totiž velice hodilo vítězství Trumpa, který o ruském prezidentovi mluví velmi uznale, kritizuje sankce vůči Rusku, necítí se být příliš vázán pátým článkem dohody o NATO. Assange a WikiLeaks tvrzení o ruské konexi odmítli, respektive poukázali na to, že demokraté nejmenovali experty, kteří k tomu závěru došli. Jenomže podobně situaci vnímají i lidé bez stranické afiliace, například podle známého časopisu Wired je pravděpodobné, že ty e-maily skutečně ukradli Rusové, mimo jiné i proto, že z tzv. metadat vyplývá, že byly před zveřejněním přepsány do azbuky.

Samozřejmě se necítím být autoritou na otázky hackingu, ani nemám důkazy pro tvrzení, že Julian Assange je ruský agent. Troufnu si ale říct, že už delší dobu je zřejmé, že ten „digitální Robin Hood“ má taky nějakou temnější stránku, že některé jeho konexe a sympatie jsou dost znepokojivé a neodpovídají obrazu idealistického bojovníka za transparentní budoucnost. Zjevně je to muž s, řekněme, hodně zvláštní povahou, značně velikášský a paranoidní, jeho standardní odpověď na kritiku je poukaz na nějaké spiknutí, diskreditace motivů kritizujícího. Jistě, je možné namítnout, že je to člověk, po kterém skutečně jdou, a že nakonec je důležitější, co dělá, než jestli má „sluníčkovou“ povahu. Jenomže činnost WikiLeaks je v mnoha ohledech sporná, nevystupují proti mocným en bloc, některé z nich až programově šetří. Putinovo Rusko Assange a jeho spolupracovníci nikdy nepoškodili, zveřejnění americké diplomatické korespondence a dalších dokumentů, které vynesl Bradley Manning, naopak ruským úřadům velice pomohlo. Nejenom proto, že získaly nějaké informace, americká strana byla diskreditovaná jako partner schopný udržet tajemství pod pokličkou, což mohlo a může odrazovat lidi, jimž by zveřejnění jejich kontaktů mohlo přinést problémy.

Spolčení užitečných idiotů?

Jedním z úzkých Assangeových spolupracovníků byl muž, který vystupuje pod jménem Israel Shamir. Jeho osobní historie je nejasná, říká o sobě, že se narodil v Novosibirsku jako žid, později ale konvertoval k pravoslaví. Píše antisemitské články a knihy, v nichž se mimo jiné tvrdí, že židé „ovládají mysli a duše dnešních Evropanů“, „uplatňují kontrolu myslí ve světovém měřítku“. Muž těchto svérázných názorů ještě před zveřejněním amerických diplomatických kabelů nabízel výběr z nich v moskevských redakcích. Podle britského časopisu Index on Censorship se stavil i v Minsku, kde nabízel dokumenty z WikiLeaks místnímu diktátorovi Lukašenkovi (tehdy Putinovu spojenci, později se ale trochu rozkmotřili), které šlo využít proti tamním disidentům. Assange a WikiLeaks kontakty se Shamirem nepopřeli, nicméně byl prý jen jedním z mnoha žurnalistů, s nimiž spolupracovali. Podle britského Guardianu však existují dokumenty, jež dokládají nadstandardní blízkost Assange a Shamira, antisemitův syn Johannes Wahlström navíc byl mluvčím WikiLeaks pro Švédsko. Poté, co byl Assange v té zemi obviněn ze znásilnění, napsal Shamir článek na jeho obhajobu – je to prý výsledek spiknutí tajných služeb a „bláznivých feministek“.

Všechny tyhle informace jsou známé od roku 2011, do obrazu neohroženého bojovníka za lepší digitální příští se ale příliš nehodily. Stejně jako tvrzení (záznamem nepodložené) Iana Hislopa z britského časopisu Private Eye, jemuž si Assange měl stěžovat na to, že se proti němu spikli židovští novináři. Existenci nějakého speciálního vztahu mezi Moskvou a Assangem naznačuje i to, že aktivista měl jednu dobu vlastní talk show na stanici RT (dříve Russia Today) – v premiérovém vydání pořadu velice uctivým způsobem zpovídal šéfa Hizballáhu Hasana Nasralláha (známého „přítele“ židů, podle jeho dřívějších slov „vnuků prasat a opic“). Assange se také hlásí k tomu, že přemluvil známého „whistleblowera“ Edwarda Snowdena, aby se uchýlil do Ruska. Po nedávném zveřejnění tzv. Panama Papers, které naznačovaly zapojení lidí blízkých Putinovi do podivných transakcí s offshorovými konty, přišly WikiLeaks na pomoc – označily akci za placenou Američany a miliardářem Georgem Sorosem. To, že Julian Assange má mezi mocnými tohoto světa svoje favority, je známé už dlouho. Jaké ho vedou motivy, ví nejlíp on sám. Julian Assange může být typický „užitečný idiot“, může si myslet, že je to naopak a že z Kremlu udělal svého užitečného idiota. Mohl se přimknout k Moskvě v duchu hesla: „nepřítel mého nepřítele je můj přítel“; mohl k ní být přimknutý ještě dřív, než se z něj stala globální celebrita odporu. Julian Assange je popisován jako apoštol absolutní transparence, která prý může pomoci nastolit skutečnou demokracii (v reálu by podle mého mohla nastolit tak nanejvýš válku, ale to je na jinou debatu). Zjevné však je, že on sám je osobnost značně netransparentní.