Když chtějí The New York Times přiblížit svým čtenářům, o co jde ve volbách v jakési malé neznámé zemi v jihovýchodní Evropě s latinskoamericky znějícím názvem Montenegro (Černá Hora), použijí v titulku jednoduché zkratky: „Prozápadní strana zvítězila.“ Nebo: „Západ a Rusko se přou v Černé Hoře.“ Pro evropského čtenáře by možná byl užitečnější titulek: „Do Evropské unie míří další Řecko.“ Pro Černohorce to nejlépe vystihlo předvolební moto hlavní opoziční formace, Demokratické fronty: „My, nebo on“. Tím „my“ se myslí občané Černé Hory. Tím „on“ se myslí Milo Djukanović. Premiér (předtím prezident a ještě předtím zase premiér) a vládce Černé Hory po dlouhých 25 let.

A „on“ a jeho Demokratická strana socialistů (DPS) zase vyhráli. Ostatně, každé volby v Černé Hoře se sázím sám se sebou: vyhraje opět DPS a Milo? Přiblíží se tak rekordu KSSS (Komunistické strana Sovětského svazu), tedy nejdéle vládnoucí strany na světě? A pokaždé je odpověď stejná: ano. I letošní říjnové volby vyhrála DPS, a protože se jedná o přejmenované komunisty, kteří v Černé Hoře vládnou od roku 1944, dá se snadno spočítat, že jsou u moci nepřetržitě již 72 let. Pokud vydrží ještě jedno volební období, trumfnou i soudruhy ze Sovětského svazu. Tím ale podobnost končí.

Černohorští komunisté totiž projevili obdivuhodnou flexibilitu – od roku 1990 se stali postupně zastánci i odpůrci Slobodana Miloševiče, zastánci i odpůrci jednotné Jugoslávie, zastánci i odpůrci NATO a EU, ba dokonce zastánci i odpůrci kapitalismus… Momentálně jsou ve fázi šampionů euroatlantické integrace. Černá Hora vstupuje do NATO, projednává jednotlivé kapitoly v rámci přístupových jednání s EU a tváří se jako hráz Západu proti rejdům Ruska (svého tradičního spojence od dob Petra Velikého) na Balkáně. Tu hru na „prozápadní“, nebo „proruskou“ stranu je ale třeba brát trochu s rezervou. Stejně jako všechno v černohorské politice. O moc se tu totiž hraje mezi skupinami, pro něž jakákoliv ideologie nehraje vůbec žádnou roli.

Milo Djukanović se nyní tváří jako člověk, který o NATO snil i v pubertě, ale přitom (spolu)vedl komunistickou stranu, jež se přejmenovala až v létě 1991. Tváří se jako muž, který je hradbou ruského vlivu, a přitom Rusům prodal půlku pobřeží i zdaleka největší podnik v zemi (hliníkárnu KAP oligarchovi Olegu Děripaskovi). Tváří se jako zastánce neoliberálního ekonomického modelu, a přitom tu tyranie podnikatelů dosáhla úrovně, při níž by i Andrej Babiš musel mít vlhké sny. Likvidační pokuty za sodovku bez účtenky, absurdní poplatky, roky se táhnoucí stavební povolení, tisícové částky v eurech za připojení na vodu či elektřinu. To vše spolehlivě podvazuje ekonomiku, to vše se selektivně uplatňuje na některé a naopak se promíjí u jiných.

Desetitisíce lidí žijí v nelegálně postavených domech, ale na někoho Damoklův meč dopadne, a na někoho ne (dokonce existuje legální varianta připojení na vodu a elektřinu k nelegálně postavené budově). A to vše vede k tomu, že každý se snaží mít tu správnou „vezu“ neboli kontakt. A každá „veza“ vás váže za systém, protože službu následuje protislužba. A v té síti jsou tisíce lidí, od popeláře po velkopodnikatele. Ale ani to nestačí a před volbami se začínají dít věci.

Zaměstnává se ve státních službách podle hesla „jedna práce, čtyři hlasy“ (zaměstnáte paní Markovičovou ve školní jídelně, a celá rodina vás volí). Otevřou se měšce se sociální pomocí (v romských osadách je to nejsnazší, tam stačí pytel mouky na rodinu). Početné diaspoře se platí 250 eur na cestu do Černé Hory. Kupují se občanské průkazy (když si nejste jisti, že pan Ivanović bude volit vás, koupíte raději za padesát eur jeho občanku – a bez občanky nemůže volit nikoho). V zemi, která je malá, všichni se znají a volební okrsky jsou miniaturní, všichni vědí, kdo je kdo. Strany mají seznamy, podle kterých kontrolují, kdo už byl volit a komu je třeba zavolat a ubezpečit se, že k volbám půjde.

Vedlo to až k tak bizarním situacím, že někteří jednodušší voliči se slíbených třiceti eur dožadovali přímo od volební komise. Ale ve volební den se dějí i další věci. Přestane fungovat WhatsApp a Viber, mimořádně oblíbené aplikace, jimiž šlo nejsnáz dokumentovat volební podvody. A nakonec, když byla v den voleb vysoká účast, která nahrávala opozici, oznámilo speciální státní zastupitelství, že zatklo skupinu dvaceti osob, převážně ze Srbska, chystající se údajně provést státní převrat ve prospěch opozice.

Spousta voličů ale i tak volila DPS dobrovolně. Někteří oceňují stabilitu (důchody přece jenom chodí poměrně pravidelně), na jiné působí Milovo charizma. A další si myslí (oprávněně, dodejme…), že i v případě vítězství opozice by se sice změnilo vedení, ale ne systém. Příslušníci národnostních menšin volili své strany, které tradičně jdou s vítězem. A pak je vždy vhodné před každými volbami vytvořit novou progresivní „opoziční“ stranu, jež po volbách prozře a ve jménu vyšších cílů (vstup do EU) otočí a zasedne ve vládních lavicích. Tak i letos.

A proto i letos povolební jednání nevyhnutelně dopadnou další vládou DPS, i když tentokrát bez Mila v čele. Prý je unaven a předá žezlo svému zástupci a dlouholetému šéfovi tajné policie Duško Markovičovi. Jenže takovouhle pauzu si už dal jednou (aby se mohl věnovat byznysu), ale po dvou letech zjistil, že to bez něj prostě nejde. Takže uvidíme…

Nuže, tato země vstoupí do NATO, což je geopoliticky dobrá zpráva. Mezi Západem a Ruskem lavírující Srbsko bude v podstatě uzavřeno mezi státy NATO. A Černou Horu to pojistí proti případným (tradičním) snahám Srbska o získání vlivu v zemi. Jen mě trochu trápí jedna věc: za dvacet let, co se Černou Horou zabývám, jsem nepotkal jediného, opravdu ani jediného upřímného a přesvědčeného atlantistu. Prakticky všichni (od pastevců po univerzitní profesory) věří různým formám spiknutí. Ideologicky tu najdete buď nacionalistické polofašisty, nebo antisystémové levičáky typu řecké Syrizy. Ostatně Řecko – nezapomínejme – je Balkán. A může sloužit jako příklad toho, že ani členství v NATO a EU nezmění kulturu. I v Řecku mnozí věří, že za 11. zářím stojí Američané.

Státní finance, způsob zaměstnávání ve státní správě (kde v Černé Hoře pracuje skoro polovina lidí), efektivita vymáhání práva, to vše je podobné a to vše ukazuje, jakou posilou bude Černá Hora v NATO či EU. Pokud se tak vůbec stane. Do NATO vstoupí Černohorci určitě. Vstup do EU závisí na tolika okolnostech uvnitř EU, že i kdyby Černá Hora splnila vše, co měla, není ani zdaleka jistý. Nechuť k dalšímu rozšíření je ve většině států Unie velká. Tenhle detail ale černohorská vláda před svými občany tají a udržuje je (kupodivu už léta úspěšně) v domnění, že vysněný vstup do EU je za doslova za dveřmi. Jen je ještě potřeba dokončit několik klíčových reforem a opět zvolit DPS…