Na světě je málo věcí tak úžasných, ale současně obklopených tak nesnesitelným pozérstvím a snobstvím jako víno. Proto potěší, píše-li o něm někdo s prostou moudrostí jako například François Rabelais (1494–1553), autor slavného renesančního románu Gargantua a Pantagruel: „Že víno má mnohé přednosti a že léčí nemoce ducha, je jistá věc. Člověk, je-li střízliv, jest tak uzpůsoben, totiž že zoufá si a bojí se napořád, ať je horko nebo mráz, ať má grešle nebo nic. Udeří-li horka, smutek jej pálí, udeří-li mráz, smutek ho zebe, má-li grešle, bojí se ochňapků, nemá-li grešle, bojí se berníků; pročes praví Kazatel: Víno obveseluje život, a můj dobrý mistr Pantagruel: Život je víno člověka.“

Podle Rebelaise „pití vína jest z člověčích konání, vedle nemírného mluvení a usilovné modlitby, ta věc, kterouž se odlišuje od jiných pozemských tvorů, létavců, běhavců a zeměplazů, jimž Bůh nevdechl člověčí duši, ač někteří tvrdí, kterak zaznamenal Henricus Nauta, že v zemi Afrikánské žije chlupatý opičák, kterýž korbelíčkem nezhrdne.“

Existenci tajemného afrického opičáka popíjejícího víno se nepodařilo doložit, takže zůstaňme u Rabelaisovy teze, že pití vína jest konání, jímž se lidé odlišují od zvířat a ostatních pozemských tvorů. Ne však všichni, nutno dodat. Žijí mezi námi nejrůznější abstinenti a agresivní fanatici zdravého života, již vyhlašují vínu (a veškerému alkoholu) zapřisáhlý boj. Filozofické obhajoby „božského“ nápoje, bez nějž by nevznikla civilizace a život by byl smutný a pustý, je proto dnes třeba více než kdy dříve, například v době Rabelaisově. Zhostil se jí skvěle britský konzervativní filozof Roger Scruton v knize Piju, tedy jsem – Filosofův průvodce vínem, jež právě vychází.

Proti fanatikům zdraví

Roger Scruton je u nás dobře znám. Mezi lety 1984 a 1989 organizoval v komunistickém Československu se svými kolegy tajné bytové přednášky, které vešly ve známost jako podzemní univerzita, podílel se na vzniku Vzdělávací nadace Jana Husa. Jeho rozsáhlé dílo – rozkročené od filozofie přes politiku až ke kultuře a estetice – u nás stále vychází. Proslul svou odvahou vyhrocovat některé myšlenky a postoje radikálněji, než je běžné, aby si jich v dnešním přemedializovaném světě vůbec někdo všiml. Ano, Roger často „přehání“ a provokuje, ale myšlenkově je při tom vždy brilantní. To platí i o jeho knize o víně.

Argumenty fanatiků zdraví proti alkoholu, tedy i proti vínu jsou často velmi zákeřné. Jak vlastně souvisí stav mírného omámení vínem, jejž Scruton nazývá ovíněním, s těžkou opilostí, před níž nás zastánci abstinence varují? První stav, ovínění, je stavem vědomým, v podstatě řízeným, opilost naopak stavem neřízeným, vedoucím někdy až k bezvědomí. Z hlediska časové posloupnosti sice druhý stav navazuje na první, ale nikoli nutně. Souvislost mezi nimi není o nic logičtější než například mezi prvním polibkem milenců a posledním sbohem manželů u rozvodu. Jako zamilovaný polibek není zárodečnou podobou či předzvěstí hořkého rozvodu, tak ani ovínění není zárodečnou podobou či předzvěstí opilosti – nejde zkrátka o jednu a tutéž věc, i když u nich byla v různé míře zjištěna stejná příčina.

Když vidíme hlučné a agresivní opilce v ulicích našich měst, jsme v pokušení obvinit alkohol, neboť se zdá být příčinou výtržností. Ale veřejné opilství, například v podobě, která vedla k prohibici, vzniklo proto, že lidé neuměli pít a pili špatné nápoje. Za ginové opilství v Londýně osmnáctého století nemohlo víno, ale jeho nedostatek. V americkém kontextu to přesně vystihl prezident Thomas Jefferson, když prohlásil, že „jediný lék proti whisky je víno“. Gilbert Keith Chesterton zase prozíravě napsal: „Mýlí se alkoholik i abstinent a oba dělají stejnou chybu. Dívají se na víno jako na drogu a ne jako na nápoj.“ Pití dobrého vína ve společnosti, při jídle nebo po něm málokdy vede k opilosti a téměř nikdy k hrubému chování a výtržnostem. Hlavní zdroj dnešních problémů s alkoholem, především u mládeže, leží podle Scrutona jinde. Pokles všeobecného kulturního rozhledu, úzká profesní specializace a orientace na materiální hodnoty vedou často k tomu, že mladí lidé už nemají v zásobě nic, čím by se mohli při pití navzájem kulturně bavit – nečtou poezii a prózu, neznají lidové písně, jsou jim lhostejné filozofické myšlenky a ideje. Pijí hlavně proto, aby zaplnili duševní prázdnotu, kterou plodí jejich kultura. A stejně jako dobře známe nepříznivé účinky pití alkoholu na prázdný žaludek, ještě horší důsledky má pití alkoholu na prázdný mozek.

Být doma na této zemi

Dnes se diskutuje o tom, zda pití vína je, či není dobré pro fyzické zdraví. Mnohem důležitější podle Scrutona je však vliv vína na zdraví duševní – a to záporný, když se nedbá na kulturu pití, a kladný, když se na ni dbá. Víno se výborně hodí nejen k jídlu, ale také k přemýšlení. A nic neladí s vínem lépe než filozofování. Pokud budeme u pití přemýšlet, můžeme se naučit s každým douškem vychutnat nejen tuto zázračnou tekutinu, ale i plody lidského myšlení. Scruton píše o víně jako o doplňku filozofie a o filozofii jako o vedlejším produktu vína.

Víno má i nezastupitelné společenské poslání. Podněcuje k větší otevřenosti vlastního Já vůči druhým a podporuje výřečnost. Napomáhá ke společenské sebejistotě a dobré vůli těch, kdo spolu hovoří, pokud se ovšem popíjí s mírou a kulturně. Dobré víno by se proto vždy mělo pít v klidu, v dobré společnosti a mělo by být doprovázeno dobrým tématem. Již staří Řekové věděli, že při víně se mnohé vyřeší a že je to nejlepší způsob, jak správně projednat závažné otázky.

Stará moudrost říká, že ve víně je pravda. A to nejenom v tom, co na sebe ovíněný člověk rozvázanějším jazykem prozradí. Víno je i cestou k pravdivému poznání tohoto světa, k smíření se s ním. Ve víně je jakási základní epistemologická nevinnost. Vrhá světlo do nitra člověka, do jeho duše, naznačuje mu jinou cestu k poznání bytí. Nezatemňuje však přitom světlo dopadající na náš svět jako například silné destiláty ani nám jako drogy nesugeruje, že jsme na prahu jiné reality. Posvěcuje skutečnost tady a teď, nabízí pohled sub specie aeternitatis, kdy dobré věci ukáží svou hodnotu.

Při vychutnávání vína se rovněž dozvídáme, jaké jsou dějiny a zvyky daného společenství. Již od antických dob jsou vína spojována s určitými místy a opěvována pro typickou chuť kraje osídleného konkrétními lidmi. Magické značky vín, například burgundské, Bordeaux, rýnsko-hesenské či moselské, nejsou pouhou planou chlubivostí, ale podávají ten nejspolehlivější popis uznávané chuti, neoddělitelně spjaté s místními dějinami a osídlením. Toto osidlování stojí u počátku naší civilizace, je spojeno se zásadní změnou vztahu lidí k půdě, s přechodem od lovců a sběračů k zemědělcům a také s nově vytvořeným smyslem pro sounáležitost. Uctívání rostlin patří k nejstarším a nejhlouběji zakořeněným kultům, ve víně poznáváme krajinu, kde je pěstováno. Nic jiného z toho, co jíme a pijeme, nemá kolem sebe takovou auru významů jako víno. A proto také ti, kdo proti němu bojují a odmítají je pít, nám o sobě říkají jednu podstatnou věc – že nejsou na této zemi doma.

Scruton a Hamvas

V závěru Scrutonovy knihy najde čtenář zábavný dodatek o tom, jaké víno pít při četbě toho či onoho filozofa. Najdeme zde jména jako Platón, Aristoteles, Tomáš Akvinský, Descartes, Spinoza, Kant, Hegel, Schopenhauer, Kirkegaard či Wittgenstein. U některých filozofů k umocnění zážitku ze skvělého intelektuálního výkonu, u jiných naopak k tomu, aby se člověk dokázal jejich nudnými svazky prokousat a nenechal se zmást. Některých dokonce ani víno nepostačí či je ho škoda. Například u Husserla doporučuje „tři štamprlata slivovice z Husserlovy rodné Moravy, jednu na kuráž, druhou na zapití jeho žargonu a tou třetí vykropit stránky“. Jan Patočka byl jako Husserlův žák „poznamenán stejným neplodným žargonem jako jeho učitel“, ale disidentská zkušenost mu pomohla. Proto doporučuje k jeho přednáškám o Platónovi a Evropě lahev Svatovavřineckého, abychom lépe pochopili pojmy jako utrpení a sebeobětování.

Mezi vesměs velká jména světové filozofie Scruton do dodatku zařadil i málo známého a svérázného maďarského filozofa Bélu Hamvase, žáka Karla Jasperse, i když samotný Jaspers zde chybí. Proč? Nikoli pouze pro statečnost, s níž Hamvas čelil ve své době vlivu dvou největších negací, pozitivismu a marxismu, či pro jeho těžký osud v komunistickém Maďarsku. Hamvas byl totiž nejspíš prvním autorem, který se pokusil sepsat knihu o filozofii vína, a to před sedmdesáti lety, těsně po skončení války, v létě roku 1945. Mimochodem, je jedinou jeho knihou dostupnou v českém jazyce a vyšla již ve dvou vydáních.

Béla Hamvas a Roger Scruton jsou autoři duchovně spříznění i přes vzdálenost geografickou a generační. Pro oba je pití vína především věcí estetickou, záležitostí kultivovaných a kulturních lidí, kteří umějí užívat života. „Pití vína se řídí stejným zákonem jako láska: kdekoliv, kdykoliv, jakkoliv,“ píše Hamvas. Důležité jsou však okolnosti, za nichž se víno pije, schopnost si ho vychutnat. A správně pít víno umí dle něj nejlépe ten, kdo byl vychován múzami, kdo čte soustavně básníky, skládá či poslouchá hudbu, kdo se těší z krásných obrazů. Béla Hamvas podobně jako Scruton nabízí návod, jak může víno obohatit naše životy.

Pití vína je obtížně slučitelné s nízkými mravy a pokleslou kulturou, která se dnes kolem děsivě šíří. Ostatně, jak si všímá Scruton, stačí se jen podívat, co vše se povaluje vyhozené u našich silnic a cest: zmačkané plechovky od piva, prázdné lahve od laciných lihovin, nesčetné plastové obaly od nejrůznějších přeslazených brkavých nealko nápojů, jež nadnárodní firmy chrlí ve stále nových značkách a obrovském množství. – Ale téměř žádná lahev od vína. Pití vína je většinou spojeno se zájmem o krajinu, o její plody, o její historii, o tvář naší země. Naopak novodobí kulturní barbaři se pohodlně přisají (řečeno expresivně se Scrutonem) na „umělohmotné PETlahvové vemeno, do krku jim rozverně zašumí bublinky, a pak si spokojeně odříhnou; to všechno podporuje zúžený pohled na svět, kdy mě nezajímá nic jiného než já sám. A co pak můžeme čekat jiného než samolibé gesto, kdy lahev letí ven z okna auta…“ Co vlastně čekat, když ve spoustě každodenních věcí stále více a více nadbíháme dětinským chutím a náladám?

Naprosto neslučitelná s vínem je rovněž pedanterie, lidé vyznávající fanaticky pořádek jsou podle Hamvase žalostní. „V pití a lásce jsou tito maniaci pořádku vždy nesnesitelní.“ Stejně jako nesčetní fanatici zdraví, kteří nám svými falešnými recepty na dlouhověkost stále více otravují život. Co si ostatně myslet o lidech, kteří dobrovolně a cíleně dávají přednost nejistým kladům dlouhověkosti a hypotetickému zdraví před hodnotami přátelství a porozumění, před obohacujícím posezením s přáteli u vína, jež tak skvěle uvolňuje jazyky i mysl, otevírá ji druhým, jejich pocitům a argumentům! „Člověk, kterýž pije jen vodu, vždy něco tají a cosi nestydatého v sobě přechovává,“ parafrázuje Rabelais starou lidovou moudrost.

Scruton i Hamvas vtipně demaskují pokrytectví bojovníků proti alkoholu a ukazují, že víno se nevylučuje se ctností. Pokud chceme žít plnohodnotný život, měli bychom dobře využívat svých schopností, milovat své bližní a umět si užívat darů této země. Ale také umět přijmout fakt, že smrt je nejen nevyhnutelná, ale že je i úlevou pro ty, které bychom jinak zatěžovali. Fanatici zdraví, kteří se nám snaží otrávit veškerá přirozená potěšení, by podle Scrutona měli být zahnáni do odlehlé rezervace, kde by se mohli vzájemně obluzovat svými falešnými elixíry nesmrtelnosti. My ostatní bychom pak své dny v klidu dožili na jednom velkém platónském tahu, na němž by katalyzátorem bylo víno, prostředkem konverzace a cílem pokojné přijetí vlastního osudu, doprovázené mimo jiné předsevzetím, že se na tomto světě nezdržíme déle, než znělo pozvání.

Autor je šéfredaktorem revue Kontexty