V roce 1997 jsem díky „daru pozdního narození“ (v roce 1977 mi bylo jedenáct), a tudíž jaksi s lehkou myslí, sepisoval pro Respekt, kde jsem byl tehdy zaměstnán, delší článek o antichartě.

Byl to, myslím, jeden z prvních souvislejších textů na to téma, o kterém se mluvilo spíš vyhýbavě a s rozpaky. Bylo to pořád ještě docela čerstvé, dvacet let, co to vlastně je? A pak též neuplynulo zas tolik let od listopadu 89, kdy mnozí signatáři anticharty sehráli roli už úplně jinou, tu, ať již právem, či neprávem, zdůrazňovali. O téhle spíš chtěli pomlčet. Bylo to nepříjemné a trapné.

Snažil jsem se je obejít či jim zavolat, sehnat některé svědky, ty, co podepsali, i ty, co nikoli, někteří se mnou mluvit ochotni byli, jiní nikoli, pamatuju si na několik poslání do pr…, na což měli ti lidé právo. Někteří ale byli ochotni mluvit, třeba Eva Pilarová, Jiří Žáček nebo Milena Dvorská (která antichartu nepodepsala) a já jsem jim byl za to vděčný. Pamatuju si také, jak jsem zašel do Divadla Na Zábradlí, kde sedával v bufetu Leoš Suchařípa, já ho tam zastihl u obligátního stakanku vodky, vedle seděla Eva Holubová. Přiblížil jsem se k němu a chvíli trvalo, než si mě všiml: „Pane Suchařípo, já bych se vás potřeboval na něco zeptat.“ On zachrčel: „Tak se ptejte…“ „S dovolením, vy jste pokud vím, nepodepsal antichartu. Jak se vám to podařilo?“ On zachrčel: „Protože jsem byl v Ústí…“ „Aha,“ řekl jsem, „ale pokud vím, tak i v Ústí se podepisovala.“ „Jo, ale to už jsem byl zase v Praze…,“ zasípal. Eva Holubová, která slyšela jen jeho, rychle vyhodnotila situaci a pojala myšlenku, že musím být mladý policista. Udiveně se na něj podívala a vyděšeným hlasem pravila: „Leoši, ty jsi někoho zabil?“

Snad nebude vadit, když tu ocituju větší část z dvacet let starého článku. Nejde o ten článek, jde o to téma, které je tu s námi už čtyřicet let, a přitom ta pachuť tady stále jaksi zůstává, i když už je to tak dávno. Ten článek se jmenoval Držet lyru a krok.

Před nedávnem byly ty záběry znovu připomenuty: obraz televizní kamery švenkuje po zaplněných řadách Národního divadla, vybírá si tváře proslulých a národem milovaných umělců Karla Högera, Jiřiny Šejbalové, Ladislava Peška, Eduarda Hakena, pak dlouho a s evidentním zaujetím setrvá na jakoby zaskočeném výrazu Jana Wericha, načež zabere balkon s gorilími tvářemi tajemníka ÚV KSČ Josefa Havlína a místopředsedy vlády ČSSR Mateje Lúčana – a nakonec se obraz zastaví na pultu s řečnicí Jiřinou Švorcovou. Její profesionálně zanícený hlas právě čte souvětí, jež záhy vstoupí do historie: „… Proto však pohrdáme těmi, kdo v nezkrotné pýše, ješitné nadřazenosti, sobeckém zájmu, nebo dokonce za mrzký peníz se kdekoli na světě – a také u nás se našla skupinka takových odpadlíků a zrádců – odtrhnou a izolují od vlastního lidu, jeho života a skutečných zájmů a s neúprosnou logikou se stávají nástrojem antihumanistických sil imperialismu a v jejich službě hlasateli rozvratu a nesváru mezi národy.“

Pak již v onom dvacet let starém obraze následuje jen pohled na hemžení kolem stolků s podpisovými archy, v jejichž záhlaví stálo: Připojuji se k provolání československých tvůrčích svazů Za nové tvůrčí činy ve jménu socialismu a míru. Nešlo tedy jen tak o nějakou prezenční listinu.

Shromážděním v Národním divadle v pátek 28. ledna 1977 vyvrcholila tři týdny trvající propagandistická kampaň, známá později jako „anticharta“, kterou podrážděný komunistický režim reagoval na vystoupení prvních dvou set signatářů Charty 77.

Něco pro špičky umění

Duchovním otcem shromáždění v Národním divadle byl s největší pravděpodobností tehdejší šéf oddělení kultury ÚV KSČ Miroslav Müller, známý kumpán sbratřovacích pitek mezi „kumštýři“ a funkcionáři (vysloužil si přezdívku Müller-Thurgau), milovník hry na akordeon, autor několika lidových humoristických románků a veršovaných satirických bajek. (…)

Zdá se, že rozhodnutí padlo na jednom z takzvaných aktivů, na nichž měli své místo předsedové „tvůrčích svazů“, ředitelé velkých divadel a agentur, zkrátka nomenklaturní kádry. Tam nejspíš vznikal a projednával se i onen text, jenž byl pak pojmenován jako Provolání československých výborů uměleckých svazů a jejž přečetla v Národním divadle Jiřina Švorcová. Müller měl prý prohlásit, že „se musí napsat tak, aby to sežraly i špičky umění“.

Výsledkem pak byl skutečně text, jenž se svou rozdychtěnou a naddimenzovanou metaforikou vymykal z obvyklých šedých stranických referátů. Dokument je to anonymní (jeho autorem byl prý Jan Kozák), lze v něm však rozpoznat dílnu reálně socialistického poety: nechybí tu snad ani jedno dobové ideologicko-poetické klišé (plameny Října, divukrásné plody, útoční jestřábi, atomová vichřice, holubice humanistického poselství).

Patosem Jiřiny Švorcové tu bylo pronášeno cosi jako rituální hold a slib věrnosti komunistické straně, závazek, že i umělci budou „držet krok s ostatními pracujícími země“. Skutečně aktuální jádro textu je umístěno v jeho druhé třetině, v onom na začátku citovaném souvětí o „odpadlících a zrádcích“. Přinejmenším po této větě nikomu z přítomných nemohlo nebýt jasné, o co tu vlastně jde a proti komu je celá tato monstrózní akce namířena. Jeden z „odpadlíků“, Václav Havel, byl v té době už čtrnáct dní ve vězení.

Šance pro lehkou múzu

Ti, kdo se nevešli do Národního divadla, měli dostatek možností podepsat v příštích dnech archy s „provoláním“ na dalších divadelních scénách, v sekretariátech tzv. tvůrčích svazů, v nakladatelských redakcích, v televizi, rozhlase, filmových ateliérech atd. V pátek 4. února se do toho dala „lehká múza“. V Divadle hudby popoví zpěváci, komici, estrádní umělci, eskamotéři a artisté slíbili, že ani oni „nezklamou důvěru pracujícího lidu“. Co do počtu metafor a básnického patosu byly referáty Karla Gotta, Karla Svobody, Pavola Hammela, Karla Vágnera, Karola Duchoně a Ladislava Štaidla o poznání chudší. „Zpíváme a hrajeme lidem všech profesí, všech věkových vrstev a snad nejvíce těm mladým, jejichž myšlení, morálka i vkus jsou pro naši budoucnost tak rozhodující,“ vyznal se ze svých výchovných cílů Karel Gott.

Provolání přečetla Eva Pilarová, která svou účast líčí takto: „Zavolal si nás šéf Pragokoncertu Hrabal a ten nám řekl: Připravíte si referáty o tom, jak jste vděční, že můžete zpívat. Já jsem mu říkala, že jsem nikdy žádný referát nepsala a že to ani neumím. On řekl – dobře, tak přečteš prohlášení. A tak jsem přečetla prohlášení. Co jsem měla dělat? Byla jsem vděčná, že mě zase pouštějí na koncerty ven. Není každý odbojář, jako byla Marta.“ Na fotografiích a filmových záběrech z této akce vůbec nevidíme lidi zlomené a zaskočené, výrazy zpěváků jsou blaženě optimistické, téměř radostné, jako by projevovali vděčnost, že na ně režim nezapomněl, že i oni mu mohou posloužit.

Zapomínat by se nemělo ani na iniciativu režisérů, scenáristů a dramaturgů (vedle typických režimistů i lidé jako např. Hynek Bočan, Jiří Just, Karel Steigerwald) Filmového studia Barrandov, kteří svým kolektivním protestem proti Chartě dokonce o týden předběhli Švorcovou v Národním divadle. Text Provolání pak samozřejmě podepsali ještě jednou.

Převodové páky režimu zafungovaly bezchybně. Od pondělí 31. ledna až do poloviny února 1977 věnovalo Rudé právo celou jednu tiskovou stranu seznamu signatářů anticharty. V té době se už „legální“ umělec, který nepodepsal, stal raritou hodnou pozornosti. Hrozilo mu dokonce, že se stane v okolí svých kolegů jakousi černou ovcí, která se svým „nepochopitelným“ činem vyloučila ze slušného, to znamená konformního kolektivu.

Výztuž anticharty tvořila vrstva kulturní nomenklatury, složená ze spolehlivých sloupů normalizačního režimu, které byly dokonale ztotožněny s jeho politikou a samy ji též prováděly.

Byli to povětšinou tvůrci přísahající na kánon socialistického realismu v té nejklasičtější, to jest stalinské podobě. Je proto v řádu věci, že v čele stanuli režimní laureáti jako Ivan Skála, Jan Kozák, Josef Rybák, Bohumil Říha, Donát Šajner, Otakar Vávra, Miloš Axman, Hana Hrzalová, Jan Hostáň a další a další. Sedmdesátá léta byla dobou jim zaslíbenou. Po protrpěných letech šedesátých, kdy většinu z nich liberálnější ovzduší vytlačilo do umělecké a společenské bezvýznamnosti, se s restalinizací mohli znovu vrátit na ztracené pozice státních prominentů.

Mnohem větší význam však měly podpisy umělců zcela jiného druhu a naturelu – těch, od kterých to člověk jen tak nečekal. Za velkou sumou podepsaných jmen stojí vyděračský tlak režimu, který si monopolizoval prakticky celý prostor lidské existence, takže se – sice mylně, ale velmi přesvědčivě – zdálo, že utéci není kam. Přímo kriminálně nechutným činem bylo, když se tento tlak zaměřil na osobu s oslabenou schopností odporu, na člověka starého, nemocného či v tísni. Z této skupiny ke zdi přitisknutých obětí pocházely propagandou nejvítanější úlovky, na kterých s chutí setrvávaly kamery a jejichž jména se skvěla hned v horních sloupcích. Kapitální trofejí byla účast Jana Wericha, jež pak poskytla vítanou omluvu desítkám, možná stovkám podepisujících se oportunistů.

O Werichově osudovém kroku existují celé legendy. Jeden z jeho přátel, signatář Charty 77 Klement Lukeš, navštívil Wericha hned druhý po ceremonii v Národním divadle. Lukeš na onu návštěvu vzpomíná jako na jeden z nejsmutnějších zážitků ve svém životě. Těžce nemocný Werich byl prý zcela zlomený a hluboce pokořený. Svěřoval se svým přátelům, že prý věc dlouho zvažoval a nakonec se rozhodl, že do Národního půjde, neboť byl přesvědčen, že prý na něj nevyzrají. Jenže jak se prý doslova vyjádřil, „zapomněl, že jde mezi hromadu fekálií a že se na ní lehce uklouzne“. Pokoušel se prý pak – samozřejmě marně – dovolat k ministru kultury Klusákovi a do televize a vysvětlit, že jeho podpis nelze vnímat jako odsouzení Charty. Rozhodujícím motivem Werichovy účasti byl s největší pravděpodobností obchod: dát režimu loajalitu výměnou za souhlas s publikací a provozováním umělcových děl, což by pak existenčně zajistilo dědickými honoráři Werichovu dceru Janu. Svou roli v tom zřejmě sehrálo i doporučení některých Werichových loajálních přátel (měl jím být Miloš Kopecký).

Obětí soustavného tlaku se ze známých hereckých osobností stal například i Karel Höger nebo Václav Voska, který se podpisu marně snažil vyhnout únikem do nemoci. Miroslav Horníček prý neúspěšně prchal do Mariánských Lázní. O tom, jakým způsobem byl asi získán podpis malíře Jana Zrzavého, kterému zbýval už jen půlrok života, se lze jen dohadovat. Jeho jméno však otevírá v Rudém právu z 3. února další pozoruhodnou podpisovou várku (např. Zdeněk Mahler, Josef Kemr, Miloš Kopecký, Václav Neumann). Tyto a další vynucené signatury osob, jež nebyly spojovány s komunistickým režimem, sehrály paradoxně tu smutnou úlohu, že pak snáze kapitulovali ostatní.

Zvláštní kapitolu představují podpisy, jimiž se jejich dárci – podobně jako Jan Werich – pokoušeli „narovnat“ své vztahy s režimem, provést cosi na způsob rituálního sebepokálení, na němž si orientální despocie tak zakládají, a tím umožnit vydávání svých textů. Tato snaha přivedla mezi signatáře anticharty některé do té doby indexové literáty. S velkým překvapením bylo mezi podpisy možné číst jména bývalého šéfredaktora Literárních novin Dušana Hamšíka, satirika J. R. Picka, spisovatelky Aleny Vostré, s menším pak Miroslava Holuba, Jiřího Šotoly a Bohumila Hrabala. Ti totiž svou ponižující smlouvu s režimem podstoupili již na začátku, respektive v polovině sedmdesátých let. Určitý výsledek to skutečně přineslo, jejich knihy se v omezené, často velmi okleštěné podobě začaly znovu vydávat v oficiálních nakladatelstvích.

Vedle exkluzivních skalpů však na seznamech anticharty naprosto převažují obyčejní pěšáci z „kulturní fronty“, pracovníci na „úseku kultury“ či jak se všem těmto kádrům v dobové frazeologii říkalo.

Jak se jen mohlo režimním naháněčům povést během několika pouhých dnů nahnat do své ohrady tak ohromné, dosud dech vyrážející zástupy? Technicky to umožnil především spolehlivě fungující systém tzv. převodových pák, jimiž byly od začátku 70. let utužené a normalizované „tvůrčí svazy“. Kdo stál mimo ně, ocital se na pomezí ilegality. Sekretariáty těchto tvůrčích svazů samy sbíraly podpisy a „upozorňovaly“ ty, kteří se dosud nepřipojili.

Navíc se na začátku sedmdesátých let zrodilo cosi jako socialistická forma televizní popkultury. Národ se stal ve velké míře duševně závislým na televizi, zamiloval si své hrdiny, zpěváky, herce a baviče, do nichž projektoval své sny, tužby a mravní představy. Vznikl dětinský pseudosvět a pseudorealita, v níž roli ideálních hrdinů, jakýchsi identifikačních vzorů, přebírali postupně hlavní představitelé televizních seriálů. Když se tito lidé objevili mezi signatáři anticharty – a nebyl nejmenší důvod předpokládat, že se právě oni budou vzpouzet –, jakou občanskou kuráž pak měl asi projevit prostý televizní divák?

Jádro věci však vězí v tehdejší historické a mentální situaci. Charta a anticharta zastihly českou kulturu hluboce rozeklanou. Normalizace přinesla takový kulturní apartheid, že to nemělo v civilizované evropské zemi po druhé světové válce obdobu.

Šlo přitom o dovršení dvou předchozích dějinných traumat – protektorátu a února 1948 –, jež silně poznamenala především psychický a etický profil českého umělce, literáta, intelektuála. Ten, který neodešel do podzemí či nebyl odsunut na index nebo mu nebylo znemožněno veřejně vystupovat a hrát, si s větším či menším odporem nechal vnutit roli věčného rukojmí režimu, se kterým lze manipulovat dle libosti. Zrodil se „státní umělec“. Servilita k mocným a pocit méněcennosti, jež v něm aparátčíci cílevědomě pěstovali, si kompenzoval privilegii, která byla obyčejným smrtelníkům odepřena – mohl například občas vyjet na zájezd do kapitalistické ciziny. Výsledkem bylo, že vznikl typus více či méně cynického oportunisty, který si hledí svého. Relativně slušně ovládá řemeslo, je disponován múzickým talentem, jenž mu vždy poněkud zpříjemní cestu jinak šedivým a nudným životem v reálsocialismu, nad kterým však není nutné příliš teoretizovat, a už vůbec nestojí za to, komplikovat si ho něčím, co není bezprostředně spjato s jeho soukromím.

Umělec pěstovaný českým a v poněkud odlišné podobě i slovenským režimem odstranil v polovině sedmdesátých let ze svého osobního horizontu zájem o obec, o věci veřejné a spolu s tím i schopnost a vůli solidarizovat se – například právě se svými diskriminovanými kolegy. Vsugeroval si pocit, že zplanýrovaná a zmrzačená podoba české kultury je přirozený stav, nad nímž není třeba se pozastavovat.

Jeden z takových řadových signatářů anticharty, tehdy postupně se prosazující básník Jiří Žáček, o své účasti na shromáždění v Národním divadle říká: „Jistěže šlo o jeden z typických vyděračských aktů moci. Tehdy jsem to však bral asi stejně jako třeba účast na prvomájovém průvodu. Prostě formalita, která nic neznamená a kterých se tehdy člověk zúčastňoval zcela automaticky.“

Nikdo to nemohl tušit

Tato „formalita“ se ovšem stala nejsymboličtějším aktem selhání zdejší kulturní elity.

Je jasné, že nelze uměleckou a lidskou kvalitu redukovat na to, zda někdo podepsal, či nepodepsal „kus papíru“. Stejně tak není třeba se přesvědčovat, že režim tehdy stál pevně rozkročen a práskal bičem a že tehdy nikdo nemohl vědět, že komunisté budou u moci už jenom třináct let. Je také pravda, že v roce 1989 hrála řada aktérů anticharty svou roli na úplně opačné straně barikády. Aby se ale člověk mohl vyrovnat s traumatem svého selhání, nemůže je jen tak zakrýt. A právě tady je třeba hledat vysvětlení, proč stojí za to mluvit o antichartě  i po dvaceti letech. Její problém spočívá v tom, že byla svými aktéry téměř sborově vytěsněna, že celých sedm polistopadových let je odsouvána a bagatelizována, že se předstírá, jako by se nic nestalo.

Poznámka po dalších dvaceti letech: Nevím, jestli bych teď už napsal takový moralistní závěr. Ale mluvit a psát se o tom musí. Kdo ví, co člověka ještě čeká. Tak aby ho ta budoucnost jednou třeba nevzala za slovo.