Donalda Trumpa u nás nemáme, ale pokusme se tento americký fenomén přiblížit. Představte si Paroubkovu nafoukanost, Babišovu ochotu obvinit kohokoli z čehokoli, Rittigovu procovskou nechutnost, Troškovo přesvědčení o vlastní velikosti, Krausovu aroganci, Okamurův xenofobní primitivismus, vulgární humor Miroslava Sládka. Sečtěte to, vynásobte deseti a máte představu o Trumpovi. Ovšem ještě ne dokonalou – nikdo ze jmenovaných třeba neozdobil svým jménem vlastní značku kosmetiky či matrací. Člověk, který dokonale ztělesňuje karikaturu vulgárního Američana. Gigantické ego umocněné nulovou sebereflexí.

Trumpova kolínská se jmenuje Úspěch (Success by Trump) a úspěch je to, co vystavuje na odiv. „Nedělám to proto, abych se vytahoval. Nemám to zapotřebí,“ okomentoval zveřejnění soupisu svého majetku, který si cení na sedm miliard dolarů (nezávislé zdroje ho odhadují nanejvýš na polovinu). Dlouhá léta chtěl se svým brandem expandovat i do politiky. Letos se tomu dostal nejblíž. Momentálně podle průzkumů vede mezi republikánskými kandidáty na prezidenta. To rok a půl před volbami mnoho neznamená – rozhodně ne, že by mohl být zvolen. Ale pokud v souboji chvíli vydrží, podaří se mu něco jiného: budou na něj muset reagovat soupeři. A to je velmi důležité, neboť Trump vnesl svým nenapodobitelným způsobem (protože nikdo neumí napodobit jeho míru nestoudnosti) do kampaně velmi ožehavé téma: imigraci.

Tavicí tyglík už netaví?

Jeden aspekt imigrace lze vystihnout vtipem: „Jsme národ přistěhovalců. Překlad: Ten trávník se sám neposeká.“ Miliony Američanů mají z přistěhovalců, legálních i nelegálních, užitek. Někteří ho zakoušejí přímo – přistěhovalci jim hlídají děti, uklízejí domácnosti či sekají onen příslovečný trávník (zaměstnávání těchto lidí načerno je v praxi takovou samozřejmostí, že se pro lidi usilující o vysokou funkci ve vládě stalo obávanou překážkou při bezpečnostních prověrkách a schvalování v Senátu). Jiní z ní těží nepřímo – některá odvětví, například drůbežářský průmysl, zemědělství či pohostinství, by bez přistěhovalců asi přestala existovat. Zároveň Amerika těží z toho, že její IT průmysl, univerzity či finančnictví přitahují nejlepší talenty z celého světa. Nedávno tým USA po dvaceti letech zvítězil ve světové středoškolské matematické olympiádě a v šestičlenném družstvu, který trénuje profesor Po-Shen Loh, najdeme jména Allen Liu, Yang Liu a Shyam Narayanan. USA se taky těší lepší demografické prognóze než většina jiných západních zemí – imigrace ji zlepšuje, neboť přistěhovalci tam přicházejí opravdu za prací, což se o typickém západoevropském welfare státu říct nedá.

To, že je Amerika zemí přistěhovalců, patří k její národní ideji. Je to jediná velká země založená na příslušnosti k abstraktním myšlenkám, k zákonům a ne k národu vymezenému tradicí své existence. Po více než dvou stech letech existence je dnes už samozřejmě i Amerika víceméně normálním národem, ale otevřenost k imigraci patří stále k jejím národním charakteristikám. Jestliže některé argumenty proti imigraci znějí na povrchu stejně jako ty evropské, vždy je třeba mít na paměti, že jejich intenzita je v USA pokaždé menší.

Stejně tak je ale pravda, že země přistěhovalců nemusí být vždy stejně přistěhovalecká. Po kulminaci během zhruba půlstoletí od roku 1880 ji Kongres radikálně omezil. Počet obyvatel narozených v cizině klesl z 15 milionů na 9,6 milionu v roce 1970. V polovině šedesátých letech ovšem Kongres znovu otevřel stavidla přistěhovalectví. A tentokrát položil větší důraz než dřív na sjednocování rodin. To, spolu s efektem děravé hranice, vedlo k tomu, že se charakter imigrace začal měnit.

Začali v ní převládat Hispánci z Mexika a menších středoamerických zemí na jih od něj. Mluví-li se o problémech s imigrací, mluví se v zásadě o nich. Jsou v průměru méně vzdělaní než jiní imigranti a je mezi nimi větší podíl ilegálů než mezi jinými imigranty. Logicky – právě oni mají možnost fyzicky překročit americkou hranici. Rozvětvená rodina, nízké vzdělání, ilegální status – to všechno zhoršuje možnosti přistěhovalců se integrovat a naopak usnadňuje život v etnických enklávách. Souběžně s tím se mění i ideologická atmosféra. Multikulturalismus, levicový sentiment a komplex liberální viny vede k soucitnému pohledu na přistěhovalce, k pohledu, že Amerika po nich nemá právo nic žádat a že už nemá být oním „tavicím tyglíkem etnik“ (slova pocházející z divadelní hry jistého Israele Zangvilla z roku 1908). Stát například přestává očekávat od přistěhovalců, že se naučí anglicky, jak zjistí každý, kdo dorazí do New Yorku a vidí dvojjazyčné nápisy ve veřejných budovách a zařízeních.

Jaký je ale reálný dopad imigrace? Podobně jako je chaotický americký imigrační systém, je chaotické i ponětí o přistěhovalcích. Pokud jde o jejich sociální postavení či dopad na ekonomiku, každý si v podstatě může najít údaje, které mu vyhovují.

50 Indů na záskok

Pro většinu ekonomů je článek víry, že imigrace je ekonomicky prospěšná. Imigranti ochotní pracovat za nižší mzdu snižují náklady, zatímco domácí pracovníci, kteří by jinak jejich práci vykonávali, se posunují na produktivnější místa v ekonomice. To je teorie. Otázka je, zda se to v praxi skutečně děje. Že kvalifikovaní pracovníci jsou prospěšní, to je celkem nekontroverzní. Nejenže dodávají svou kvalifikovanou pracovní sílu, ale vzájemným ovlivňováním a učením se s domácími pracovníky zvyšují celkovou produktivitu. Otazníky jsou kolem nejméně kvalifikovaných. Těch, kteří dříve vykonávali práce, o nichž se dnes říkává, že je Američané nechtějí dělat. A často opravdu nechtějí – otázka ovšem je, za jakou mzdu. To pochopitelně nelze ověřit žádným experimentem. Posunují se tedy na jiná, kvalifikovanější místa, kde mohou využít svých specifických dovedností (když už ničeho jiného, tak znalosti angličtiny), jak předpokládají modely ekonomů? S modely příliš neladí dramatický pokles míry participace na trhu práce. Ta je dnes nejnižší v měřené historii. Od roku 2007 se stáhlo z pracovního trhu 1,5 milionu Američanů. Kam se poděli? Shánějí příležitostné práce anebo odešli do šedé ekonomiky. Anebo do invalidního důchodu – počet invalidních důchodců vzrostl od počátku krize o dvacet procent.

Harvardský ekonom George Borjas, přední odborník na ekonomiku pracovních trhů, spočítal, že celkově sice imigrace domorodých Američanů mzdy trochu zvyšuje, ale u nejcitlivější skupiny – mužů bez ukončeného středoškolského vzdělání – snížila od roku 1980 mzdy o sedm procent. Těžko taky obhajovat nezastupitelnost imigrantů v případech, jako je floridská firma Catalina Marketing: ta propustila padesát zaměstnanců z IT oddělení a jako poslední pracovní úkol jim uložila zaškolit své indické nástupce. Ty si přivezla na takzvaná H-1B víza. Ta jsou ovšem oficiálně určena pro pracovníky disponující nějakou nedostatkovou kvalifikací, nikoli jen ochotou podrážet americké mzdy.

Sám Borjas přiznává, že výsledek, jakého u těchto výpočtů dokážete docílit, může být prakticky jakýkoli chcete – hodně záleží na zacházení s daty. Na tom, na kolik statistických dílů vzorek roztřídíte podle vzdělání. Anebo třeba s jak velkými územními jednotkami pracujete. Populace totiž nikdy není statická. Dělníci si zvyšují vzdělání. Když začne ve městě přibývat jedné společenské skupiny, jiná se začne stěhovat na předměstí. A podobně. Názory Američanů na imigraci se liší i proto, že se jejich zkušenosti s přistěhovalci objektivně liší.

Pomalá partajní demografická smrt

Logicky se jako strana imigrantů etablovali demokrati, republikáni pak jako strana, která chce imigraci regulovat. S rostoucí imigrací se pak proces napájí sám sebou – s tím, jak naturalizovaní hispánští imigranti získávají politický vliv, začnou tlačit na preferenční zacházení s hispánskými imigranty. A pokud se něco nezmění, čeká stranu, která aspoň část těchto voličů neosloví, pomalá demografická smrt. Je to samozřejmě zjednodušení – třeba bratři Bushové by se nebyli mohli stát guvernéry Texasu a Floridy bez hlasů Hispánců, ale základní rozdělení rolí stran je jasné.

To znepokojuje republikánské elity, jež se v tomto od většiny svých voličů liší. Jsou pro imigraci – protože chtějí vyhrávat volby a protože velký byznys, který je platí, je pro imigraci. Jen o tom musí mluvit opatrně. Americká imigrační politika už léta přešlapuje za velkých emocí v kruhu – pokusy o velkou imigrační reformu se slibně rozbíhají, aby nakonec zašly na úbytě. Jednu reformu zkusil prezident George W. Bush, na ni navázal pokus skupiny senátorů známé jako Gang osmi. Prezident Obama přišel s prezidentským nařízením fakticky legalizujícím pobyt dětí nelegálních přistěhovalců. Kritici mu vyčítají, že je z právního hlediska velmi pofidérní a fakticky předurčuje budoucí všeobecnou amnestii. Obama ovšem kontruje, že dlouholetá nečinnost Kongresu je neudržitelná.

Obecný recept na reformu zní: Nevyhnutelně musíme legalizovat přistěhovalce, kteří tu už jsou. Ale taky musíme zabezpečit hranice, aby tato amnestie nepřilákala další imigrační vlnu. Jenže jde o to, co dřív. Protiimigrační aktivisté, ale nejen oni mají obavu, že elity chtějí hlavně amnestii, a jakmile ji prosadí, zabezpečení hranice už nějak okecají. Právě takhle totiž dopadla takzvaná Simpsonova-Mazzoliho imigrační reforma v roce 1986. Jeb Bush, kandidát republikánského establishmentu, obhajuje reformu apelem na svědomí a vcítění: ilegální přechod hranice je sice nezákonný, řekl před rokem, ale je to „akt lásky“ – k rodině, kterou chce imigrant uživit, a k Americe. Občas však z kruhů republikánských elit uniknou méně vznešené argumenty. Známý spolupracovník prezidenta George W. Bushe Karl Rove a vlivný zákulisní hráč byl v roce 2007 přistižen, jak obhajuje amnestii ilegálních přistěhovalců slovy: „Nechci, aby můj sedmnáctiletý syn musel sbírat rajčata nebo stlát postele v Las Vegas.“

Města, která na zákony kašlou

A tady přichází na scénu Donald Trump, který pronesl frontální útok na hispánské přistěhovalce. „Mexiko nám neposílá své nejlepší syny, posílá nám lidi, kteří mají spoustu problémů. Přivážejí drogy. Přivážejí zločinnost. Znásilňují. A někteří jsou, předpokládám, slušní lidé.“ Byla to samozřejmě slova vykalkulovaná, aby vzbudila pobouření. Trump všechny pobouřené kritiky zařadil mezi příslušníky zkorumpovaných elit a neopomněl dodat, že jsou neúspěšní a mají méně peněz než on.

Pak se ale stalo něco, s čím jistě ani Trump nepočítal. Prvního července byla v San Francisku, na turisticky frekventovaném místě a před zraky svých rodičů zastřelena dvaatřicetiletá Kathryn Steinleová. Její vrah (přiznal se) byl sedmkrát soudně trestaný Mexičan Francisco Sanchez, který byl ze Spojených států už pětkrát deportován, naposledy v roce 2008, ale vždy se dostal zpátky. Před čtyřmi měsíci byl v San Francisku ve vazbě kvůli přestupku. Federální imigrační služba o tom věděla a poslala do San Franciska žádost, aby byla informována, až bude Sanchez propouštěn, aby si ho mohla vyzvednout a deportovat. Jenže San Francisco je jedním z asi tří set tzv. měst-útočišť – lokalit, jejichž politici rozhodli, že na jejich území se nebudou dodržovat imigrační zákony. Jejich policie z principu nezjišťuje přistěhovalecký status lidí a nespolupracuje s federálními imigračními orgány. Sanfranciská policie proto žádost federálních orgánů vědomě ignorovala a Sancheze vypustila na svobodu.

Města-útočiště jsou nejbizarnějším projevem toho, že z ilegální imigrace se stala jakási nová fronta někdejšího boje za občanská práva černochů. V extrémních případech jde o pokus o naplnění radikálního hesla, že nic takového jako ilegální přistěhovalec neexistuje. V pragmatičtějším pojetí jde o jakousi obdobu realistické protidrogové politiky. Specialisté vycházejí z toho, že užívání drog nelze vymýtit a protidrogová politika má usilovat o minimalizaci rizika například substituční léčbou či poskytováním čistých injekčních stříkaček. Podobně místní policisté chtějí, aby s nimi přistěhovalci spolupracovali při řešení běžné kriminality, což ovšem nejde, pokud se budou bát deportace. Ilegální přistěhovalectví se považuje za cosi jako drogovou závislost.

Což vlastně není tak marné přirovnání – americká ekonomika má na ilegální pracovníky svého druhu návyk. Opomíjí to ovšem, že existují vyspělé země, které si hranice chrání a přistěhovalce si vybírají – ne podle prospěchu pro imigranty, ale pro vlastní zemi. Tak to dělá například Kanada. Američtí liberálové, kteří ke Kanadě často vzhlížejí jako k civilizovanější (rozuměj levicovější) variantě USA, kupodivu zrovna v oblasti imigrační politiky trpí slepotou.

Hrdina se zajmout nenechá

Trump se chopil příležitosti, jaká se nenabízí často. S gustem zopakoval všechna svá obvinění na adresu Mexičanů a na svůj příští mítink pozval na pódium rodiče jiné oběti ilegálních přistěhovalců. Těch lidí není úplně málo. Jak byla Obamova administrativa nucena připustit na dotaz dvou senátorů, v letech 2010 až 2014 propustila na svobodu celkem 121 ilegálních přistěhovalců se záznamem v trestním rejstříku, kteří byli následně vyšetřováni pro vraždu. Je to hodně, nebo málo? Je to přijatelná cena za otevřenost vůči imigraci? Vidět na základě toho ve všech Mexičanech potenciální vrahy je nechutná demagogie. Na druhé straně je neoddiskutovatelné, že nebýt laxnosti Obamovy administrativy a ideologické pošetilosti symbolizované městy-útočišti, mohla stovka Američanů žít. Trump dostal dar z politických nebes.

Trump to patrně přehnal, když minulý týden na dalším mítinku urazil senátora Johna McCaina. „Není hrdina,“ řekl o někdejším válečném pilotovi, pět let vězněném a mučeném ve Vietnamu. „Je válečný hrdina, protože se nechal zajmout. Já mám rád lidi, kteří se nenechají zajmout.“ To bylo pro republikány opravdu hodně – víc než urážky Mexičanů – a do Trumpa se pustili. Jenže Trump by byl vyřízený, jen kdyby měl schopnost studu. Lze počítat s tím, že bude ve svém tažení pokračovat a soupeřům, kteří doufali, že téma imigrace nějak obtančí, znepříjemňovat život.