Řekl vůbec Donald Trump něco pamětihodného? V jistém smyslu jistě, jinak by jeho styl asi tolik nelákal k parodování. Ale řekl něco, co by bylo pamětihodné jinak než tím, že to bylo směšné, trapné, urážlivé nebo nestoudné? Trump občas pronesl něco z politického hlediska pravdivého nebo takového, že už to konečně bylo třeba říct. Ale málokdy to pronesl pamětihodně. Jeho komunikace je založena na kontaktu, ne na rétorice.

I v těch jeho vyjádřeních, za která se není třeba stydět, aby pohledal výstižnou formulaci, která se nabízí k zopakování. Snad „když nemáme hranice, nemáme zemi“.

Jeden slušný rétorický výkon Trump předvedl v poslední televizní předvolební debatě s Hillary Clintonovou před volbami 9. října. Moderátoři vyzvali kandidáty, aby uvedli něco, co považují na svém soupeři za dobré. Hillary řekla, že Trump má dobré děti. Nenapadnutelná, ale zcela konvenční odpověď. Trump řekl: „Neodchází. Nevzdává se. To respektuju… Je bojovnice… a to považuji za velmi dobrý rys.“ Bylo to originální a zjevně upřímné a věrohodné – perfektní využití zadání.

Od té doby už dlouho nic.

O to důležitější je docenit Trumpovu reakci na teroristický útok v Manchesteru. Prezident ji pronesl na tiskové konferenci s prezidentem Palestinské samosprávy Abbásem. Vyjádřil solidaritu s britským lidem, prohlásil, že zrůdnou ideologii teroristů je třeba vymýtit, a řekl mimo jiné toto:

„Tolik mladých, krásných, nevinných lidí, kteří žili a užívali své životy, bylo zavražděno zlými losery, kteří neuspěli v životě (losers in life). Nebudu je nazývat zrůdami (může se přeložit též obluda, obr – pozn. aut.), protože to označení by se jim líbilo, mysleli by si, že to je skvělé pojmenování. Budu jim odteď říkat loseři, protože to je to, co jsou, jsou to loseři. A bude jich víc. Ale jsou to loseři, pamatujte si to.“

Kliknutím do Googlu můžete najít dost autorů připravených vám vysvětlit, v čem je Trumpovo vyjádření nedostatečné nebo problematické. Možná se jim stýská po Baracku Obamovi, který své nezúčastněné, bezkrevně faktické reakce na teroristické útoky věnoval agitaci pro politickou agendu své strany, konkrétně regulaci střelných zbraní.

Já jsem si vzpomněl na Ruslana Tsarniho.

Ruslan Tsarni je strýc čečenských bratrů Carnajevových, kteří v roce 2013 provedli vražedný útok na Bostonský maraton. Do USA emigroval v roce 1995, žije na předměstí Washingtonu DC, je právník, živí se jako konzultant pro bezpečnostní a strojírenské firmy. Nejvíce asi v životě lituje toho, že příbuzným pomohl dostat se do USA. S rodinou svého bratra přerušil kontakty o několik let předtím, když se mu nelíbilo, jak žili (vedle islámské radikalizace šlo i o další věci; jedna z jeho neteří zneužila jméno jeho ženy pro vystavení falešných dokladů). Když se ho novináři před jeho domem ptali, co mohlo jeho příbuzné přimět k teroristickým činům, odpověděl:

„To, že byli loseři, nenávist vůči těm, kteří se dokázali usadit – to jsou jediné důvody, které si dokážu představit.“

Loser je slovo, které tak trochu zdomácnělo i v češtině, asi proto, že nemá přesný český ekvivalent. Je to někdo, kdo prohrává, ale tak, že si za to může sám a vy si ho nevážíte. Je to hodně urážlivé pojmenování – říkáte tím člověku, že nerespektujete celé jeho sebepojetí a hodnotový žebříček, že selhal a všechno, co kolem toho říká, jsou jen kecy. Míříte tím na jeho důstojnost. Nese emocionální náboj, který by se vytratil, kdybyste mu to mnohomluvně vysvětlovali. Českým emocionálním ekvivalentem by bylo slovo srab.

Bylo to nesmírně osvěžující po typických vyjádřeních příbuzných teroristů, kteří se zpravidla útočníků zastávají. Vylíčí je jako nesmírně hodné, klidné mladíky, kteří by nikdy neublížili kuřeti („nadějný fotbalista, který se snažil stát rapperem“ je jedna z těch frází, která se vyskytuje s umrtvující pravidelností). A případně dodají, že to všechno musí být lež a spiknutí státních orgánů. Tak jako otec a matka Carnajevových. Tak jako otec Salmana Abediho z Manchesteru. I pokud nejsou spoluviníky, jsou jejich bludy sice snad lidsky pochopitelné, ale nechutné.

Vedle všech notorických úvah o tom, jak se na teroristech mohla podepsat diskriminace, deprivace, islamofobie a všechno možné od absence islámské reformace až po nedostatek dětských hřišť, bylo vyjádření strýce Ruslana nesmírně osvěžující, byl to úder lidskosti. Protože sociologické a ideologické analýzy jsou nezbytné, máme-li pochopit a zabránit. Ale k tomu okřídlenému požadavku, „aby teroristi nevyhráli“, patří i vyjádření opovržení. Těm lidem je třeba dát najevo, že člověk, který promyšleně vraždí, ztratil nárok na to, aby jeho názory a ideologie byly brány vážně, že si nezaslouží vcítění a dialog. Že civilizaci, kterou nenávidí, nejen nikdy neporazí, ale hlavně nikdy nebude mít její respekt. A říct mu to jazykem, kterému porozumí.

Proto je dobře, že Trump promluvil tak, jak promluvil.