Před Obvodním soudem pro Prahu 2 začal minulý pátek proces se dvěma manažery Fondu národního majetku a soudním znalcem, kteří v letech 2003–2004 pracovali na doprivatizaci podílu státu v OKD. Podobně jako v případě Sokolovské uhelné i zde stát ztratil majoritu už v 90. letech ve prospěch skupiny manažerů tvořících firmu Karbon Invest.

Vláda nejprve rozhodla prodat této firmě státních 45 % bez výběrového řízení za 2,25 miliardy. A to přesto, že existovala vyšší nabídka od skupiny Penta. Transakci pozdržel antimonopolní úřad, který se obával, že prodej by se mohl dostat do rozporu s pravidly EU o veřejné podpoře, a přiměl vládu ke zvýšení ceny na 4,1 miliardy – opět přesto, že Penta nabídla víc, a navíc již vypršel termín exkluzivity pro jednání, kterou vláda Karbon Investu udělila. Vzápětí finančník Zdeněk Bakala oznámil, že vstupuje do Karbon Investu, s jehož majiteli transakci dlouhodobě připravoval. Zaplatil za něj okolo dvanácti miliard.

Zatímco aktéry privatizace Sokolovské uhelné nakonec odsoudili Švýcaři, původní majitelé Karbon Investu Petr Otava a Viktor Koláček byli sice vyšetřováni, ale později bylo jejich stíhání zrušeno. Evropská komise privatizaci prověřovala, leč dospěla k názoru, že k porušení pravidel veřejné podpory nedošlo. Pozdější posudky přitom ocenily původní OKD až na 40 miliard. Než srazil kolaps světových cen uhlí Bakalovo podnikání na kolena, dokázal z dolů vytáhnout spolu se společníky okolo sta miliard. Tak by to asi zůstalo, nebýt jedné anomálie, jež měla mít netušené důsledky. Zatímco při většině privatizací se byty, které státní podniky vlastnily, před privatizací vyčleňovaly a zpravidla převáděly na obce, u OKD tomu bylo jinak – to vlastnilo 44 tisíc hornických bytů. Součástí doprivatizační smlouvy bylo, že je nabyvatel levně odprodá nájemníkům. Když se Bakala ke splnění tohoto slibu neměl a nakonec ho vypověděl, zformovalo se v Ostravě sdružení nájemníků BYTYOKD.CZ. Právě ono se nejvíce zasloužilo o to, že na kauzu se nezapomnělo. Dosáhlo toho, že byla zpřístupněna kupní smlouva i posudek, a podalo trestní oznámení, jež vedlo k současnému procesu. S byty se na Bakalu lepí smůla: musel odtroubit pokus dát je na burzu v Amsterodamu, jejich prodej firmě Round Hill Capital vyšetřuje ÚHOS. V čele sdružení stojí Roman Macháček. Jeho výhodou bylo, že v OKD už pracoval a v bytě OKD nebydlel, takže na rozdíl od jiných neměl strach.

Jak jste se k boji za nájemníky dostal?

Dělal jsem v OKD analytika v informačních technologiích. Někdy v roce 2008 se začaly šířit zprávy, že majitelé to se závazkem prodat byty nájemníkům vyřeší tak, že prohlásí, že lidé jsou s jejich službami natolik spokojení, že jim nic prodávat nebudou. Kontaktoval jsem odbory. Neprověřili nic. Ceny nemovitostí v Ostravě mezitím raketově rostly. Před deseti lety byla cena třípokojového bytu v paneláku půl milionu. V době, kdy byly ceny na vrcholu, to mohlo být 1 200 000 až 1 500 000. Když bylo po roce jasné, jak to dopadne, rozhodli jsme se se skupinou kamarádů něco podniknout ještě dřív, než majitelé oficiálně oznámí, že závazek nedodrží. Během chvilky jsme měli řádově tisíce lidí, kteří se zaregistrovali. Naše filozofie od začátku byla: jsme tady, abychom vám pomohli realizovat vaše dřívější sliby. Udělali jsme průzkum ve vybraných domech, zda lidé mají zájem o odkup bytu, a projevilo ho 70 až 90 procent lidí. Listinu s asi šesti a půl tisíci podpisy jsme odevzdali na RPG (Bakalova firma, jíž patří hornické byty – pozn. red.) a napsali jsme panu Bakalovi, že nemusí mít strach, že by si to lidé nechtěli koupit. On nám jen oznámil v placené inzerci v médiích, že se s námi nebude bavit a že nic neslíbil. Takže jsme ho aspoň přinutili se vyjádřit. Jestli tady při privatizaci někteří manažeři okradli stát, jsem schopen pochopit, že stát chtěl mít silné vlastníky. Ale podvést sto tisíc lidí a udělat z nich chudáky – přes to prostě nejede vlak.

Jak jste činnost pro sdružení zvládal?

Rok a půl jsem se tomu věnoval na plný úvazek a žil z úspor. Jinak jsem to dělal po práci. Posledních asi sedm let pracuji pro jednu velkou skandinávskou IT firmu. Moje velká výhoda byla, že jsem už nepracoval v OKD. Lidé, kteří tam pracovali, měli zkušenost s tím, že z konfliktů se zaměstnavatelem měli velké problémy. Kdyby mi někdo tenkrát řekl, že to bude trvat osm let, asi bych do toho nešel. Jen od podání trestního oznámení do dnešního soudu uběhly čtyři roky. Lidé se nás občas ptají, co je náš největší úspěch. Ale ten se skládá z řady často zdánlivě drobných kroků, bez kterých bychom se nikam nedostali. Když jsme se na začátku chtěli dozvědět, co je o bytech v privatizační smlouvě, ministerstvo financí nám to nejdříve nechtělo dát. Pak nám dali verzi, kde byly všechny klíčové pasáže zabílené. Tehdy byl, jestli se nepletu, ministrem financí Miroslav Kalousek. Když jsme získali peníze, mohli jsme si najmout právníky.

Odkud jste získali peníze?

Dostali jsme finanční dar od ČSSD v době, kdy byl předsedou Jiří Paroubek. Byly to řádově stovky tisíc, z členských příspěvků bychom to samozřejmě neutáhli. Díky tomu jsme si mohli nechat udělat nějaké právní analýzy. Nakonec jsme se domohli plného znění smlouvy a obdobně jsme se pomocí zákona č. 106 domohli posudku, na základě kterého bylo OKD zprivatizováno. A tím to vlastně všechno začalo. Mohli jsme jít za odborníky z Transparency International a ptát se: Je tam všechno řádně ošetřeno? Řekli nám, že ne, pokuta za porušení závazku je třicet milionů korun, což je směšně málo. Stejně tak se znaleckým posudkem – ukázali jsme to lidem se znalostmi oceňování a ti nám řekli, že je to úplný paskvil. Má zhruba sto stran, tváří se honosně, ale je to nafouknuté nic. Desítky stránek o ničem, bezcenných blábolů, a dalších třeba dvacet třicet stran ocenění výnosovou metodou bytového fondu, kde ale znalec Doucha dvanáctkrát podcenil výnosy – spletl si roční s měsíčními –, takže ve výsledku napsal: ten bytový fond je hluboce ztrátový a nedá se na něm nic vydělávat. Nakonec to ocenil porovnáním s transakcí s nějakými byty v Třinci, která nevypovídá naprosto o ničem, a celé ocenění bytového fondu v hodnotě 1,7 miliardy je na jedné stránce A4. Navíc jeho povinností bylo ocenit veškerý neprodukční majetek. To jsou tisíce hektarů pozemků, komerční nemovitosti, dceřiné společnosti, peníze na účtech. Tohle všechno kdyby udělal, dospěl by k hodnotě státního podílu nějakých deset, možná dvacet miliard. My víme, že na podzim roku 2004, to znamená o nějakých deset měsíců později, než dělal posudek pan Doucha, si nechala udělat ocenění nějakým expertem společnost J&T, protože se o to zajímali. Vyšel jim konzervativně na 40 miliard korun na celé OKD. To bylo dva měsíce poté, co stát prodal ten svůj podíl za čtyři miliardy korun. V následujících letech se ukázalo, že tato společnost byla se svým oceněním naprosto nejblíž. Neboť Bakala a jeho společníci z toho v následujících letech vytřískali až sto miliard korun. A to ještě neprodali ty byty.

Evropská komise otázku veřejné podpory už jednou řešila. Vy jste dosáhli toho, že to znovu otevřela?

Ano, to bylo v roce 2009. A zjistili jsme, že Komise už to jednou zavřela v případě stížnosti Penty. Takže jsme na základě zákona o svobodném přístupu k informacím získali celou tu složku Penty, prostudovali ji a podali naši stížnost. Připravovala ji paní doktorka Marvanová a renomovaný znalec. Komise šetřila a šetřila, a jak jsme zjistili, to šetření spočívalo v tom, že vždy dali nějaký dotaz české straně, zejména ÚHOS, a ten ty otázky přeposlal ministerstvu financí. A to používalo pro odpověď dřívější materiály, které EK poskytlo. Materiály nepřipravoval český stát, ale advokátní kancelář Pokorný & Wagner, od roku 2005 zástupce kupujícího. Pan Bakala si najal přítele ministra financí a současného premiéra. A v tomto druhém řízení před Komisí stát víceméně používal tytéž argumenty. V roce 2011 Komise oznámila české straně, konkrétně ministru zahraničí panu Schwarzenbergovi, kterého mimochodem pojí s panem Bakalou taky společné podnikatelské aktivity, že nenašla žádnou nedovolenou podporu.

Platila si firma NWR už tehdy firmu pana Teličky?

Ano, najala si firmu pana Teličky jako konzultanta. Byl to boj mravence s obrem. My jsme měli rozpočet asi milion korun. V Ostravě máme nejvyšší budovu kousek od radnice, má asi 70 metrů, takový „ostravský mrakodrap“. Kdyby ten mrakodrap měl symbolizovat majetek skupiny pana Bakaly a vedle toho byste dali naše sdružení s jeho rozpočtem, mělo by jeden milimetr.

Dnes by to možná bylo o něco víc…

Ano, díky tomu, že pan Bakala o nějaký majetek přišel. Nicméně pokud by nám řada lidí nepomohla a neposkytla konzultace, neměli bychom šanci pohnout se z místa.

Stavěl se za vás Paroubek, Zaorálek. Mě vždy udivovalo, že jim nedocházelo, že to v posledku míří na činy ministrů jejich strany.

Nevím, jestli nedocházelo, ale politici mají taky svoje zájmy. Oni nemůžou nezištně pomáhat každému. Ale tady je nějaká skupina, která čítá zhruba sto tisíc lidí, a ta už je pro ně zajímavá. Tehdy ještě v severomoravském kraji vládla klika ODS pana Tošenovského, který v médiích ztělesňoval takového toho vysokého, rovného chlapa. Ale seděl v dozorčí radě NWR a bral za to 3,5 milionu ročně. Když jsme za ním přišli, aby nám pomohl, nebyl ochotný dělat vůbec nic. Tím, že jsme kauzu medializovali, to sice na republikové úrovni mohlo ČSSD trošku ublížit, ale na krajské úrovni se naopak po mnoha a mnoha letech dostala k moci ČSSD. Takže politické zájmy tam byly, ale od té doby, co je v čele pan Sobotka, žádnou podporu nevidím. Pan Zaorálek se snažil v minulosti, ale od té doby, co je ministr zahraničí, taky nevidím žádnou snahu.

Setkal jste se někdy s politickým nátlakem nebo s vyhrožováním?

Ne. Když jsme s tou kauzou začínali, samozřejmě jsem strach měl. Šéf odborů v OKD mi říkal, ať to medializujeme hned, že to představuje určitou ochranu. Byli jsme za jednou senátorkou, která se nám snažila taky pomoct a pak říkala úplně vážně, že doufá, že ji teď nikdo nezastřelí.

Dnes se zase o vaší kauze nejzevrubněji píše v novinách, které vlastní Andrej Babiš, jenž má taky svou historii…

Ano. Naším cílem není bojovat proti všem. Když srovnávám pana Babiše a pana Bakalu, na jedné straně vidím člověka, za kterým je kus práce, má image dříče, a co slyším z jeho okolí, tak takový je. Má tam možná nějaké skvrnky v minulosti, ale je tady vidět fakt kus práce, majetek rozvíjí a ty peníze neprošustrovává někde bokem. Sem naběhli nějací finanční investoři, kteří z toho vytáhli jenom peníze, které zmizely neznámo kde. Zadlužili, co se dalo, podvedli všechny kolem. To je výsledek jejich podnikání. To je pro mě nesouměřitelné.

Zas vám nikdo nepostříkal herbicidem sto hektarů úrody jako jednomu konkurentovi pana Babiše. Ale chápu, že vám jde o byty.

Tady jde o princip, nejen o tyhle byty. Tady jde o to, jestli takové praktiky budeme v Česku tolerovat. To pak můžeme zabalit, protože tu bude vymahatelnost práva nula. Dneska budou lidé okradeni o byty, příště přijdou podnikatelé o továrny v nějakých podvodných konkurzních řízeních – a takhle to může pokračovat do nekonečna. Anebo bouchneme do stolu a řekneme prostě: ne, tyhle zlodějny nebudeme tolerovat. Tohle je tak velká zlodějna, že z toho můžeme udělat případovou studii. Rozkryjeme to, ukážeme si, jak ten systém byl prohnilý, jak to bylo prolezlé korupcí v politice, v médiích, jak pro stát pracovaly právní kanceláře, které si zároveň platila protistrana, a místo aby bojovaly za stát, hájily zájem svých privátních klientů. To byla třeba Allen & Overy, která se chovala velice zvláštně, když měla dohlížet na plnění smlouvy. Můžeme poukázat na to, jak fungovalo ministerstvo financí, kde úředníci vyloženě šli na ruku kupujícímu, místo aby byli nestranní. Do Fondu národního majetku byl dosazen za pana Sobotky pan Kuta. Měl na starosti doprivatizaci OKD. Přišel z impéria pana Bakaly, v jehož Patria Finance pět let pracoval, a dokonce figuroval v podnikatelském projektu TV3 společně s panem Bakalou a třeba Karlem Schwarzenbergem (televizní projekt TV3 z roku 2001 skončil v právních sporech o rok později – pozn. red.). Záhy poté, co nastoupí na Fond národního majetku, se rozjíždí privatizace OKD, které posléze hluboko pod cenou získá pan Bakala. My se snažíme tohle rozkrýt a spousta věcí se díky tomu už změnila k lepšímu. Vidím třeba změny na státním zastupitelství.

Bavíme se tu o panu Bakalovi, ohledně nějž dal soud v roce 2010 za pravdu panu Zaorálkovi, že je možné ho nazývat gaunerem. Ale co ti, kteří mu OKD prodali, pan Koláček a loni zesnulý pan Otava? Co si vlastně o nich dnes lidé na Ostravsku myslí?

Pan Koláček s panem Otavou měli mezi zaměstnanci docela dobrou pověst jako lidé, kteří rozumějí tomu, co dělají, podnik jde kupředu. Dnes víme, že ten podnik tunelovali, vyváděli majetky, zkreslovali výsledky hospodaření. Nestačilo jim, že získali od státu polovinu OKD zdarma, ale stát bez skrupulí okrádali.

Není ironické, že nebýt toho, co se v posledních letech dělo s cenou černého uhlí, bylo by dnes postavení pana Bakaly silnější?

Určitě by bylo silnější, na druhou stranu, jak jsme tu kazu postupně rozkrývali, spousta lidí, kteří mají trochu otevřené myšlení, pochopila, co to je za člověka. Byl od začátku součástí systému podvodných privatizací a dohazování kšeftů kamarádíčkům. On neřešil problém, on byl součástí problému. Součástí jeho přístupu bylo klamání lidí, nafukování bublin třeba ohledně výše zásob uhlí OKD či kupování polského dolu Debiensko, který je, jak od začátku lidé z OKD vědí, nevytěžitelný. Nebo kupování předražené důlní techniky, aby se na základě toho zřejmě optimalizovaly daně. To už je součástí globálního problému – proč střední vrstva chudne, a tihle lidé pořád bohatnou? Pokud se tohle nebude řešit, nakonec to sežere je samotné. Proto je třeba tyhle věci řešit.

Co by mělo být finálním výsledkem obnoveného řízení o veřejné podpoře v Evropské komisi? Revokace privatizace?

Ve smlouvě je článek 10 obsahující několik bodů týkajících se Evropské komise a veřejné podpory. Zaprvé, pokud by došlo ke konstatování nedovolené veřejné podpory, kupující musí doplatit příslušnou částku. A pokud nebude ochotný doplatit, stát může od smlouvy ustoupit. Tím by se situace fakticky vrátila do roku 2004, jen si nedokáže nikdo představit, co by to vzhledem ke změnám v právní struktuře těch firem znamenalo. Dalo by se to vyřešit právě nějakou dohodou ohledně bytů, třeba jejich převodem na obce. Možností tam je hodně, ale stát musí vyvíjet iniciativu.

Jakou roli hraje ve vašich očích Pavol Krúpa, který nedávno skoupil podíl v NWR a začal vystupovat proti Zdenku Bakalovi?

Pavol Krúpa je investor, který tomu může pomoci. Má nějaké zájmy, které možná nemusejí být v budoucnu vždy kompatibilní s našimi, nicméně v současné době jsou. Dá se říci, že volně spolupracujeme. Jelikož on je podnikatelský subjekt, má lepší postavení u ÚHOS i u EK než my jako sdružení.