Islámský stát je jednou z tváří islámu, tak to je

Vražda jako výraz přesvědčení

Islámský stát je jednou z tváří islámu, tak to je
Vražda jako výraz přesvědčení

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete .

Echo Prime

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

V často citované scéně z Dostojevského Běsů seznámí inženýr Šigaljov soudruhy z revoluční buňky se zajímavým poznatkem. Pracoval na modelu hypotetické ideální společnosti, v níž se všichni budou těšit svobodě a harmonii, dokončil ho a vyšlo mu: totální zotročení všech. Jiná možnost pro společenskou změnu neexistuje, protože Šigaljovovy výpočty jsou vždycky správné. Podobně i pan Kurtz z Conradova Srdce temnoty kdysi přijel do tropické Afriky s úmyslem přispět k povznesení tamních domorodců, aby později dospěl k závěru: vybít je všechny.

V západním umění se dá najít hodně takových příkladů, protože západní dějiny jsou plné podobných příběhů. Stoupenec nějaké ušlechtilé ideje skončí u teorie nebo praxe, jež ji vlastně popírá, a přitom nadále zůstává jaksi „věřícím“. Šigaljov se jistě i nadále považoval za pokrokového muže, jenž v temné současnosti pomáhá příchodu budoucího světla, našli se komunisté, jejichž přesvědčením neotřásla ani návštěva hladovějící Ukrajiny ve 30. letech, belgičtí kolonizátoři, kteří konfrontováni s děsivou realitou jimi spravovaného Konga nepřestali svou misi považovat za civilizační, inkvizitoři ochotní posílat lidi na hranice, protože se tak podle jejich představ měla zvětšit sláva boží. Nebo dnes ti jistě nepočetní muslimové, kteří se dopouštějí krvavých zločinů v domnění, že tak pomohou věci islámu.

Po vraždění v redakci týdeníku Charlie Hebdo z mnoha stran zaznělo, že západní veřejnost nesmí ztotožňovat všechny muslimy s teroristy, barbarství, jichž se dopouštějí třeba bojovníci z Islámského státu, není výrazem skutečného islámu, ale jeho perverzí, nemají s ním nic společného. Bylo správné to říct – už kvůli tomu, aby kvůli zločinům několika jedinců netrpěly miliony muslimů, kteří v Evropě pokojně žijí, aby ti lidé nebyli neprávem uráženi tím, že budou házeni do jednoho pytle s vrahy. „Teroristé byli fanatici, kteří nemají nic společného s muslimským náboženstvím,“ řekl minulý pátek francouzský prezident Francois Hollande. Jistým způsobem je to pravda, ale právě jen jistým způsobem. Je to účinná a stará uklidňující strategie. Přesvědčit se, že ti, kdo se mnou sdílejí víru nebo přesvědčení, vlastně nejsou „praví“ – křesťané, muslimové, osvícenci, stoupenci sociální rovnosti, národovci, kapitalisté, kdokoliv. Byli to jen zločinci, kteří se danou vírou nebo ideologií zaštiťovali, v srdci jim ale byla naprosto cizí. A jistě – vždycky se najde dost konjunkturálních lumpů, kteří jen hledají prapor, pod nímž by mohli realizovat svoje krvavé touhy, a jiné otázky prostě neřeší.

Jsou ale i jiní, jejichž přesvědčení je jaksi skutečné, v nichž hoří reálná oddanost nějakému ideálu. A ideologické nebo náboženské systémy jako všechny ostatní lidské výtvory i lidé sami mají nějakou temnou stránku. Tvářit se, že z ideologických důvodů páchané hrůzy jsou dílem nějaké skupinky, která s tou ideologií vlastně nemá nic společného, může být taky alibismus, projev pohodlnosti, která chce udržet svůj svět nekomplikovaný a svou pozici v něm temnotou nedotčenou. Islám se jistě nerovná Islámský stát, ale Islámský stát je jedna z možných tváří islámu, stejně jako inkvizice je jedna z možných tváří křesťanství, gilotina jedna z možných tváří osvícenství, gulag jedna z možných tváří hnutí za sociální rovnost. Vrah jedna z možných tváří člověka. Samozřejmě to nejsou ty jediné možné tváře, ale možné jsou. Naděje vždycky spočívala také v tom, že ty tváře mohou vypadat i jinak.

Pero je silnější než zbraň, satiru není možné zabít – to byl jeden z leitmotivů nesoucích se obrazovými i slovními reakcemi na vraždění v redakci Charlie Hebdo. Vyjadřuje široce sdílené přesvědčení, že moc svobodně formulovaného slova nakonec překoná síly represe, byť by třeba byla sebelíp vyzbrojená. Je to výraz historického optimismu, který je nebo alespoň donedávna byl v základu západní civilizace, přesvědčení, že hrubá síla, tma nakonec budou překonány duchem a světlem, nemají proti nim šanci. Prohrají, byť by třeba to vítězství síly idejí mělo v něčem paradoxní podobu a stálo hodně obětí, na tomhle světě nebo na tom dalším. Pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí – může to znít lacině a ohraně, ale taky tomu věřím. Ale pero je jenom věc, jíž se dají psát také nenávistné traktáty, satira neutrální pojem, do nějž se vejde i komunální šaškování z časů normalizace. Nakonec jde o ty lidi, kteří drží pera, i ty, kdo drží zbraně. O jejich odhodlání a vůli k dobrému i zlému.

15. ledna 2015