Před pár dny uběhl rok od druhého kola prezidentských voleb, což vedle jiných bolestných vzpomínek připomněla též pražská premiéra filmu režiséra Robina Kvapila Máme na víc. Sleduje v něm rok kampaně Michala Horáčka, do níž se sám režisér aktivně zapojil, přičemž se u toho též natáčel. Pohledem do zamyšlené tváře režiséra, který právě hledí do monitoru, film začíná i končí. V jeho výrazu jako by člověk četl: Co se to stalo? Jak se to mohlo stát? Co to zase ti lidé provedli? Jak nám to mohli udělat? Vždyť jsem se tak snažil. Kdo vlastně? Horáček, nebo Kvapil?

Motivace je ostatně přiznaná hned na začátku a pak ještě několikrát: Kvapila děsila představa, že v zemi bude dalších pět let prezidentem Zeman a k moci se dostanou síly, které považuje za ohrožení demokracie. O. K. A protože, jak říká v úvodu filmu, se mu před pár lety podařilo v Brně uspět v komunálních volbách s hnutím Žít Brno, rozhodl se poskytnout své síly a zkušenosti kandidátovi, který by – s jeho pomocí – mohl Zemana porazit. Vybral si pro to Michala Horáčka. Ale protože je režisér, tak samozřejmě během toho bude točit časosběrný film. To nemohlo být jinak. 

Jak známo, Michal Horáček skončil v prvním kole poražený, nejspíš s horším výsledkem, než předpokládal. Jeho největším soupeřem nebyl ani tak Miloš Zeman, jako rozhodnutí protizemanovského tábora, že vsadí na Jana Drahoše, neboť dojde k názoru (kolektivní mánii), že jen on jediný může Zemana porazit. Horáček se tak velmi rychle ocitá v situaci, která je prakticky beznadějná. Film je tedy hořkou, nebo spíš postupně hořknoucí rekapitulací této porážky, kterou od poloviny kampaně předpokládá i Horáček. Ten se ve filmu jeví jako osamělý westernový střelec, který s velkým předstihem vyhlásil, že vyzývá na souboj vrchního desperáta, který se dovedně, ale zbaběle skrývá v houštinách. Jenže než může kolty vytasit a opravdu z nich vystřelit, je vyřazen ze hry, ze které tedy zklamaně odchází. Odchází ale středem, což je mu nutné přiznat. 

Problém je, že tohle vlastně všechno víme, aniž jsme k tomu museli sledovat film. Člověku, který trochu průběh kampaně sledoval a něco si ještě pamatuje, se tady vlastně nic nového nesdělí. Horáček je opravdu tím Horáčkem, jak ho známe a jak i působil v kampani: chvíli sympatický chlapík, pak zase trochu nabob a vejtaha, někdy rychleji mluví, než myslí, a někdy myslí až příliš. Je to kombinace hráče a filantropa, světský typ střižený intelektuálem. Ale v principu charakter s rovnou páteří a snahou věci skutečně dělat férově – aspoň tak působí na mě, ale tak to bylo i před filmem. 

Co je tedy přidanou hodnotou filmu, kromě toho, že si po roce můžeme dát znova třeba záběry na opilého Rokytku (ne že by to člověku neudělalo radost)? Odpověď je jednoduchá: Pan režisér Robin Kvapil. Ten ve filmu nejen na začátku a na konci dumá a přemýšlí, objeví se opakovaně i v průběhu filmu. Kvapil tedy dění nejen zasvěceně komentuje, ale i do něj aktivně zasahuje, je totiž členem Horáčkova štábu, nejen jako poradce, ale přímo jako člen nejužšího vedení vymýšlí a prosazuje strategii, přičemž se u toho natáčí. Zjišťujeme tedy díky tomu filmu, že vlastně řídil Horáčkovi kampaň, a nejen to, vymyslel mu i nejlepší špeky. To pak jdou preference nahoru. A naopak, když Horáček jeho nápady a doporučení propase, okamžitě to padá.

Takže by se dalo mluvit o jakémsi dokumentárním selfie, narcistním autoportrétu, jehož model by si možná nikdy ve svém zadumání nepřiznal, že možnou příčinu toho, proč tolik lidí volí Zemana, vidí právě v odlesku toho monitoru.