Konstanty života si člověk nevybírá. Mezi ty moje patří i on. Má ve zvyku připomínat se nečekaně. Před pár měsíci třeba, v pohostinském podniku nedaleko pracoviště. Provozní špička, hlava na hlavě, cinkot sklenic a zvuk mnohohlasého hovoru tříštící se o klenbu starou staletí, tehdy ještě oblaka dýmu ve vzduchu, já schovaný před světem za vrstvou hluku, chuti, čoudu, atmosféry ve výklenku okna. Moment zenu během pauzy v práci.

Od stolu obsazeného společností pánů věku, jehož jsem ještě nedosáhl, ale už ho tuším někde na horizontu bůhvíčeho, se ozve: „Pane, vy jste z Echa?“ Přitakám. Ta tvář mi přijde povědomá, ale nedokážu si ji zařadit. „Děláte to dobře. Moc rád vás čtu.“ Zamumlám nějakou potěšeně znějící frázi. „Já jsem Petr Hannig. Zdravý rozum.“ A hned bylo po zenu. Místo něj pokleslá čelist a roztočená hlava. Takže takhle? Muselo to přijít po půlstoletí toho pinožení se životem, všech těch zákrutách? Nakonec se to tedy stalo, byla pokořena nečekaná a nevyžádaná meta. Pochvala od Petra Hanniga. Personifikovaného zdravého rozumu. Někdy se ta klišé prostě vnucují. Takže. To jsou paradoxy. Uf.

Minulý týden se připomněl e-mailem. Respektive tak učinil jeho štáb, štáb prezidentského kandidáta různých marginálních tzv. vlasteneckých sil, mezi nimi i pověstné Národní demokracie kolem rovněž pověstného Adama B. Bartoše, oblíbence současného i minulého prezidenta, mezi jehož početná hobby patří i sestavování seznamů českých židů, vydavatele Protokolů sionských mudrců a dalších podobně zaměřených perel a vůbec „vlastence“, z jehož chápání patriotismu by se lidem jako Jan Kubiš nebo Josef Mašín asi zvedl kufr. Petr Hannig se na občanstvo obrací s výzvou: Buďme hrdí. A v úvodní prezentaci slibuje pěstovat Zemanovu politiku bez Zemanových excesů. „Mou formou bude pokora, naslouchání druhým, snaha pochopit jiná stanoviska. Při čemž budu ovšem neoblomně hájit zcela jasné priority.“ A též: „Vrátil bych také do hry vynikající přehlídkový pochod při přijímání státních návštěv, který byl naprosto nesmyslně vyměněn v devadesátých letech.“ Jo! Zdravý rozum. Prožil jsem toho s ním už hodně a zdraví mu zjevně slouží. Vlastně pro něj mám jistou slabost.

Hned to první setkání bylo impozantní. Zprostředkovala mi ho Československá televize v mých asi čtrnácti patnácti letech. Z nedostatku něčeho lepšího na práci sedím večer u bedny, v ní Televizní klub mladých, výkladní skříň svazácké švandy, a čas od času i homeopatického pokroku v mezích striktního zákona – nebo spíš jeho do úsměvu vyceněného předstírání. Mladá kultura pro mladé diváky, ve studiu příslušný vzorek, kroutí se v rytmu mladé hudby, v očích známky podlehnutí hypnóze. Hraje skupina Maximum Petra Hanniga, myslím, že to byla Citronová holka. Jako každé velké umění, provokovala i tahle píseň mou dospívající mysl k otázkám. Třeba: Proboha, jak může někdo i v těchhle časech brát tenhle infernální kus vážně?

Pak přišla pauza v playbackové produkci, chvíle na rozhovor s kapelou. Přišla obligátní otázka na hudební vzory, kapelník si vzal slovo, mluvil o zdrojích a součástech soundu Maxima, jako kdyby to byl zásadní hudební úkaz. I z černobílého vysílání bylo jasné, že barvy jeho košile jsou vskutku jásavé, jeho knír byl mocný. Každý z kapely podle něj přinesl nějakou jinou inspiraci, Víťa Vávra obdivuje Johna Bonhama (tehdy čerstvě zesnuvšího, Maximum mu proto ve vysílání věnovalo tichou vzpomínku), Hannig se oproti tomu vnímal jako pokračovatel české hudební tradice – Smetana, Dvořák a tak, možná i Janáček. No ovšem. Kdyby Led Zeppelin zkusili zahrát Prodanou nevěstu, znělo by to asi jako Dívka z Heřmánkové návsi. Už tehdy mi ta představa přišla legrační a taky výmluvná, způsobem, jaký jsem tehdy neuměl popsat. Dneska bych asi použil slovo „popření“.

Další čas intenzivního kontaktu se Zdravým rozumem přišel na začátku 90. let, kdy jsem na Rádiu 1 vysílal antihitparádu Strašidelný zámek, šly v ní především extrémní příklady normalizační stupy. Tvorba Petra Hanniga a jeho týmu v ní měla silné zastoupení a měl jsem pro ni, přiznávám, jistou slabost. Oproti produkci Janečkových Kroků, toho vrcholu československého šoubyzu doby upadajícího komunismu, byly Hannigovy skladby jistě ne lepší, ale možná ne tak tovární, a proto taky dosahující vrcholů bizarnosti. Prvním vítězem posluchačského hlasování taky byla jeho Příliš něžná s nezapomenutelným veršem – bombou „v březnu se jí narodilo dítě“ (nebo to byl duben?).

Začátkem století jsem na něj narážel blízko svého tehdejšího pracoviště, v pasáži u Václavského náměstí. Provozoval tam jakýsi podnik, varieté, v němž ošacení tanečnic bylo, myslím, dost sporé, bylo-li vůbec. Někdy postával u vchodu a lákal návštěvníky, jeho knír byl stále mocný, nevím už, jak to bylo s barevností košile, oblek ale míval zářivě bílý, snad i klobouk, jestli mě paměť neklame. Slyšel jsem ho pokřikovat na procházející skupinku mladých Italů „Adesso! Spettacolo!“. Přišel mi v tu chvíli jako člověk, který pro sebe po mnoha letech konečně našel adekvátní roli. Asi ho ale zcela nenaplňovala, dal se na politiku se Stranou zdravého rozumu, která svůj název časem zestručnila na Rozumné. Další z těžko rozlišitelných kamínků v mozaice českého politického „bizáru“. Pro zisk to asi nedělal, možná v tom zas bylo nějaké to popření.

Teď se pan Zdravý rozum stal prezidentským kandidátem. Vlastně to dává smysl. Na té „vlastenecké“ scéně se normalizačnímu popu musí dařit, její hudební produkce taky odkazuje k režimním osmdesátkovým kolovrátkům. A v něčem jen zesiluje setrvalý problém českého politického kozervatismu, respektive té jeho mediálně i voličsky populární části. Zesiluje ho na Maximum. Ukazuje jako konzervatismus, který nemá co konzervovat. Snad jenom ideální představu nějaké diskotéky, kde světla jsou pořádně barevná a lidé tančí nezatíženi otravnými řečmi o kultuře. Dokola tam hraje ta Citrónová holka, slyší tam všechno, svou představu o Smetanovi, svou představu o Led Zeppelin i to Spettacolo. „Teď jsem se moh’ klidně pustit do zpěvu, právě jsem byl zcela blízko objevu.“ Taky jsme blízko.