Naivita a alibismus politicky perverzních spojení
Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete
zde.
Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete .
Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat
zde.
Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.
Ti, kdo si potřebují omluvit často dost cynická, nechutná a hodnotám, které hlásají, příčící se spojenectví, mají rádi alibistické teorie. V kostce říkají zhruba to, že když strany, s nimiž bychom za normálních okolností nikdy nespolupracovali, přitáhneme k moci, zbavíme je jejich protestní přitažlivosti a tím je oslabíme. Kdyby naopak zůstaly v opozici, jen by se otevřel potenciál jejich protestní atraktivity.
Proponenti této teorie se často odvolávají na rok 1981, kdy francouzský socialistický prezident François Mitterrand vzal do vlády komunisty. Tím měl údajně snížit jejich vliv ve společnosti. Zhruba od té doby se bohužel hlavně táhnou francouzské problémy s obrovskými veřejnými výdaji a nesmyslnými regulacemi a ochranářstvím, na jejichž financování síla tamní ekonomiky nestačí.
Premiér Bohuslav Sobotka teď v rozhovoru pro Hospodářské noviny naznačuje, že by se po příštích volbách úplně nebránil spolupráci s komunisty. Na krajské a obecní úrovni s nimi přece vládnou už nějakou dobu, tak proč ne i na celostátní. Předseda sociální demokracie tvrdí, že zásadní problém bude v zahraniční a evropské politice. Ale naznačuje, že komunisté by se přece mohli přizpůsobit a ustoupit.
Stejné úvahy rozjel už před ním Andrej Babiš, který je jen laškovně zlehčil tím, že by mu ale komunisté „určitě znárodnili Agrofert“.
Čistě pragmaticky, až cynicky ty úvahy dávají smysl. Pokud se nějakým způsobem do parlamentních voleb nezvedne pravice, jejíž všichni zástupci se nyní těší jednociferné podpoře voličů, volby vyhraje a příští kabinet bude skládat buď sociální demokracie, nebo babišovci.
Každý z nich chce proto předvést, že má proti soupeři větší koaliční potenciál. Těsně před volbami si totiž lidé vybírají už nejen konkrétní strany, ale i případné vládní sestavy, které jim jejich favorité nabízí.
Andrej Babiš dlouho snil o tom, že bude mít dost velkou sílu na postavení jednobarevné vlády, jakou měl Robert Fico a již má Viktor Orbán nebo polští konzervativci. Jenže v našem volebním systému to znamená dostat alespoň 40 procent hlasů. Babiš to zatím nedotáhl ani ke třiceti procentům. A dá se čekat, že za ten příští rok bude navzdory nasazení své mediální divize a masivnímu marketingu spíš slábnout.
Za druhou přijatelnou variantu považoval jednoho malého, slabého koaličního partnera. Nejdřív nadbíhal Starostům a nezávislým, kteří se začali vzdalovat od TOP 09. Vypadalo to, že by mohli hledat nového strategického partnera do celostátní politiky, jejich předseda Petr Gazdík si ale od Babiše zatím udržuje velmi zdravý odstup. Druhou Babišovou volbou byli lidovci. Tam má oligarcha své favority, kteří mu jdou uctivě na ruku. Vztahy s celou stranou ale nejsou nejlepší poté, co spolu se sociálními demokraty prosadila, aby členové vlády nesměli vlastnit média, brát nenárokové dotace a získávat veřejné zakázky. A hlavně to čistě matematicky na většinu Babišovi s jednou malou stranou nevychází. Miroslav Kalousek se zatím tváří, že je s ANO ochoten spolupracovat jen na krajské úrovni.
Sociální demokracie je na tom jen o málo lépe, protože antibabišovskou koalici jí už nějakou dobu nabízí právě Kalouskova TOP 09. A i kdyby se do trojice přidali i lidovci, na většinu to vůbec nemusí stačit.
ODS zatím nijak nenaznačuje, že by byla připravena účastnit se koalice se sociálními demokraty nebo s Babišem.
Proto se Sobotka i Babiš rozpomněli na 15 procent hlasů, které mohou získat velmi pružní komunisté. S nimi by každý z nich mohl složit většinu. Svou pružnost komunisté ukázkově předvedli při hlasování o lex Babiš, zakazujícím členům vlády vlastnit média a brát dotace. Do poslední chvíle všechny udržovali v nejistotě, jak se zachovají. Nakonec jako jediní zvedli ruku pro nejtvrdší variantu, která by pro Babiše znamenala, že by se musel vzdát nejen médií, ale i Agrofertu, pokud by chtěl sedět v příští vládě.
Velmi cynický svazek se jistě bude hájit rádoby vznešenými úvahami, jak nelze ignorovat vůli 15 procent komunistických voličů a jak je potřeba zatáhnout je k moci a zbavit protestního potenciálu.
Stejně mimochodem vysvětluje Miroslav Kalousek i případné krajské koalice s babišovci, když tvrdí, že by se ve společných svazcích s TOP 09 mohli rozhádat a rozpadnout.
Je to naivní a alibistická představa. Zvlášť když vidíme, jak Babiš ve vládě, která ho měla zbavit protestního potenciálu, za tři roky posílil skoro o deset procent.