Začátkem týdne skončilo nejnovější kolo řecké krize. Ministři financí eurozóny a neomarxistická vláda v Aténách došli k jakési dohodě. Její podstatou je prodloužení záchranného programu – tedy financování řeckých bank – o další čtyři měsíce. Evropa si na marxistech vymohla, že dosavadní rozpočtové závazky Řecka, v nichž je obsažen i primární přebytek, v poněkud oslabené variantě platí, že se dál bude pokračovat v rozjetých privatizačních projektech a že SYRIZA liberalizuje trh práce (po vzoru úspěšného německého Hartz IV., který sice před deseti lety zadělal na dnešní prosperitu Německa, ale napříč Evropou je v kruzích tradiční levice používán jako sprosté slovo).

Premiér Alexis Tsipras se naopak může pochlubit tím, že se nevzdal některých známých bodů ze svého populistického programu, jako jsou akutní sociální pomoci rodinám v nouzi nebo vyšší minimální mzda. Dodatečné peníze bude teď jeho vláda hledat především v lepším výběru daní a tím, že zastaví rozkrádání státních peněz, jaké provozoval minulý establishment. Na Tsiprasovu snovou představu se výslovně odvolal zdroj z Evropské komise citovaný německým listem Die Welt, když měl vysvětlit, proč řecký papír poslaný v pondělí před půlnocí považují v Bruselu za dostačující: „Jsme povzbuzeni především silným závazkem (řecké vlády – pozn. red.) potírat daňové úniky a korupci.“

Člověk by rád věřil, že se z řecké krize našlo rozumné východisko, ale už tento důraz na potírání daňových úniků naznačuje, jak vysoká je dnes ochota zúčastněných uchylovat se k fantazii. Koho přesně, jakou společenskou skupinu Tsiprasova vláda poždímá, aby zajistila větší příjmy do rozpočtu? Pro obraz nezdaněného bohatství této bankrotářské země slouží ve světě řecké rejdařství, které kontroluje odhadem až 15 procent světového námořního obchodu, které vyprodukovalo takové miliardářské dynastie, jako jsou Onassisovi. Jenže většina rejdařů je zaregistrovaná ve vzdálených domicilech typu Panenské ostrovy, jen výjimečně ve své vlasti. Odtud závratné příjmy nekoukají. Totéž platí pro velké firmy v Řecku. Ty aspoň podle toho, co se píše v západních novinách, daně poměrně spolehlivě odvádějí. Napíchnout a vytěžit by asi šlo vrstvu samostatně výdělečně činných, kterých je v Řecku téměř jeden milion, což je podobně vysoký a v Evropě nezvykle velký podíl jako ve stejně početné České republice. Nicméně pokud by řecký fiskus udeřil na svoje OSVČ, zahrává si ještě víc než jeho český protějšek s nebezpečím, že svým rigorózním vymáháním zákona přivede podstatnou část těch lidí do úpadku a mezi nezaměstnané – což při řeckých 24 procentech nezaměstnanosti musí být to úplně poslední, oč by každá trochu rozumná vláda stála. Zbývají tedy zaměstnanci, z těch se jistě víc peněz vyždímat dá zvýšením daní – ale zvyšování daní už se nedá nazývat bojem proti daňovým únikům.

Upínat se tak vehementně na lepší výběr daní a na boj proti finanční kriminalitě, jak to dělají premiér Tsipras i Evropská komise, bohužel demonstruje, že se nyní kromě prodloužení záchranné operace nic podstatného nerozhodlo a že se dál hraje o čas, který se pak zpravidla k ničemu nevyužije. Vztahy mezi Řeckem a Evropou připomínají vztahy v české vládní koalici, která když vedle sebe napsala priority zúčastněných stran, zjistila, že je pro vyšší státní výdaje při udržení nízkého deficitu a stávající daňové úrovně. Neslučitelnost těchto tří cílů vedla u nás zatím k odsunutí verdiktu, která z priorit nakonec dostane přednost. Tato oddechová pauza trvá dosud a mezitím se pasivně čeká na lepší ekonomický cyklus, aby vládu oné nutnosti nějak se rozhodnout zbavil.

Ale zatímco my Češi neujasněností uvnitř české vlády otravujeme jen sami sebe, Řekové i jejich záchranáři ještě pořád mohou eurozóně a celému jejímu okolí způsobit zlé hospodářské turbulence. Základní problém zůstává tentýž: Alexis Tsipras nechce nic menšího než rozpočtovou suverenitu pro svou zemi a od zbytku eurozóny permanentní rozpočtovou pomoc, která však při zachování rozpočtové suverenity není možná. Němci, Finové a další seveřani rozpočtovou unii nedovolí, což krize posledních pěti let ukázala dosti jasně. Kvadratura kruhu se tedy bude řešit i během příštích čtyř měsíců, znovu a znovu, dokud se Řecko buď neodhodlá kvůli prestižnímu členství v eurozóně vyhladit své nižší společenské vrstvy – nebo tento kdysi elitní klub opustit.