Překvapí, když se lidé ze vzdálených světů shodnou. Právníka a politika Aloise Rašína náboženství míjelo. Naopak katolické dějiny zbavoval mýtů historik Josef Pekař, aby byly lépe pochopeny. Oba posuzovali poválečnou dobu shodně: chyba neležela v režimu, nýbrž v lidech.

V lednu 1919 z funkce prvního ministra financí ČSR poslal Rašín Benešovi do Paříže memorandum o zoufalé situaci doma. Diagnostikoval tři choroby: „úplné zlenivění a zlenošení obyvatelstva“, přičemž k tomu si dvě třetiny lidí myslí, že je bude trvale živit stát; dále, že lidé věří ve všemocnost státu, a zatřetí, že si Češi myslí, že „svoboda předpokládá neposlušnost a zákaz poroučení“.

A hle, jak uzavíral Pekař svou středoškolskou učebnici československého dějepisu (první vydání roku 1921): „Chuť k práci většinou poklesla, takže pracovní výkon se zmenšil povážlivě, sklon ke krádeži nebo podvodnému obohacování se vzmohl, výtržnosti, neodůvodněné stávky, štvavé demagogické psaní tisku, podvracování autority úřední a státní…“

Slávista

Profesorův výklad žactvu končí optimisticky výzvou k zachování „nenadálého, velikého daru, jejž naší generaci přinesl osud a proměniti jej opravdu v štěstí, štěstí české samostatnosti“. Bojovník národně osvobozeneckého hnutí Rašín, odsouzený za velezradu na smrt, nezávislost jistě jako dar neviděl. Byl přesvědčen o tom, že ji vybojoval, a nebýt „osudu“ v podobě umírajícího císaře, byl by i visel.

Jak se akademik Pekař bil za vědeckou historiografii proti manipulacím dějin politiky, tak mu svým způsobem v jiné souvislosti Rašín přitakával. V jedné z poznámek, které si dělal ve vídeňském vězení po svém odsouzení, říká, že právě čte Quo vadis: „Ale jsem málo křesťansky naladěn, aby to vyvolalo na mne nějaký hlubší dojem. Zdá se mi, že těch dva tisíce let uplynulo bez jakéhokoli skutečného zušlechtění… Je to příliš jednostranné líčení, příliš zidealisovaní první křesťané a příliš černí Římané.“ – I historici, natož romanopisci dokáží vykládat dějiny podle potřeby.

Jako správný národovec „idealisoval“ Východočech Rašín jiné věci, výbušnější. Na právnických studiích byl aktivistou slovanských spolků, protivídeňským řečníkem na shromážděních, spoluorganizátorem slovanského sjezdu v Praze roku 1891. Zvolen pak starostou literárního a řečnického spolku Slavie, v jejíž čapce i promoval, se stal policejně sledovanou osobou. Poprvé byl vyšetřován ve věci pamfletu České státní právo, který sepsal u příležitosti stého výročí korunovace Leopolda II. českým králem (1791).

Vyrovnání? Žádné!

Bouřilo se v té době kolem návrhu na jazykové vymezení správních a soudních okresů na německé, české a smíšené (1890). Národní strana svobodomyslná, tedy mladočeši, nebyla k jednáním přizvána, a tak zajímavé návrhy jedenácti bodů – „punktů“ – česko-německého vyrovnání prezentovala jako pokus o rozbití územní jednoty království. Na shromážděních lidu se ošklivě hovořilo o vídeňském mocnáři, ničily se státní symboly, mladí se prali s policisty.

Úřady nepovolily činnost dělnického vzdělávacího spolku Českoslovanská omladina. Nicméně „omladinou“ byl tehdy kdekdo. Státní návladnictví z policejních informací vydedukovalo, že existuje v Praze ústřední vlastizrádný spolek takového jména. Po nepokojích v září 1893 se začalo se zatýkáním „omladinářů“ a všech, kteří se sdružovali jako „pokrokáři“.

Z nich později vzešli národní sociálové (viz portrét Klofáčův), někteří jako František Soukup vstoupili do strany sociálně demokratické a lidé jako Rašín a Jaroslav Preiss se sdružili v Radikálně státoprávní straně. Odtud po slučování s dalšími menšími skupinami konzervativními nakonec roku 1919 povstala Československá národní demokracie v čele s Karlem Kramářem.

Kriminál, plzeň a viržinko

Pro Rašína si policie přišla v říjnu 1893. Z Pamětí, které z otcových poznámek sestavil jeho syn Ladislav, vyzařuje rozvážná povaha se smyslem pro ironii. Švejkovsky vylíčil policejního koncipistu Demartiniho („po vstupu Itálie do války s Rakouskem roku 1915 se přejmenoval na Demartýn“), jak byl při jeho zatýkání v Rašínově bytě ve střehu. Za podezřelé a „jinotaj“, a proto corpus delicti měl policista mimo jiné dvojverší, které vyštrachal: „V nádraží je mnoho mašin, ať žije doktor Rašín!“

Před Vánocemi 1893 Rašína pustili na kauci deset tisíc zlatých, jeho obhájcem byl pozdější dlouholetý pražský primátor Karel Baxa. Vyšetřovatelé chtěli prokázat, že Rašín patří k ideovým vůdcům Omladiny, Rašín se hájil, že žádná taková organizace neexistuje. Obžaloba stála na svědectví informátora Rudolfa Mrvy, malostranského rukavičkáře, který s partou šmejdil po sklepích a představoval si, že se pohybuje v revolučním podsvětí. Před vynesením rozsudku v únoru 1894 ho jako zrádce a udavače zavraždili dva mladí dělníci, jeho exkumpáni. Přiznali se a dostali po deseti letech.

Ze 76 obžalovaných v procesu „Omladiny“ bylo odsouzeno 68 z nich celkem na 96 roků vězení, Rašín na dva roky „těžkého žaláře“ s čtvrtletním jednodenním půstem „za rušení veřejného pokoje a za přečin tajného spolčování“. Seděl na Borech, kam dojel s policejním doprovodem ve fiakru v červnu 1894. Jak „těžký“ to byl žalář, ukazuje poznámka: „Budeme míti nyní vlastní stravu, erár bude platiti 28 krejcarů (plzeňské v lahvích je výtečné!).“

S jídlem byl spokojen stejně jako po velkou část věznění později ve Vídni. Čas si krátil se spoluvězni četbou, šachami a psaním, pokuřováním doutníků a viržinek. Vzpomínal při tom na mládí, kdy doma s bratrem stříleli ze vzduchovky vrabce na zahradě, jak si je pečené na kmíně dávali a jak jim chutnali…

Tady i ve Vídni přijímali vězňové „první kategorie“ návštěvy, dostávali poštu a psali ven. Když něco nebylo v pořádku, poradili si: Rašín a Kramář, jako velká část české opozice, byli advokáti. Teprve několik měsíců ve vojenské věznici Möllersdorfu znamenalo v líčení Rašínově konec fešáckého civilního kriminálu. Tehdy ovšem čekali s Kramářem na smrt.

Smrtí zachráněn od smrti

Po vypuknutí války se v očích rakouské kontrašpionáže všechny tradiční panslávské aktivity českých a jihoslovanských politiků s Rusy proměnily v kolaboraci s válčící velmocí: z parlamentních kulišáren se stala velezrada. Prvním zatčeným z politiků byl v září 1914 „nársoc“ Václav Klofáč a v červenci 1915 došlo na konzervativní křídlo české opozice.

V červnu 1916 byli ve Vídni odsouzeni „k smrti provazem“ právníci Karel Kramář a Alois Rašín za velezradu, tajemník Národních listů Vincenc Červinka a účetní z Brodku u Přerova Josef Zamazal za špionáž. Po odvolání rozsudek 20. listopadu 1916 potvrdil Nejvyšší soud. To však již císař František Josef I. ležel v kómatu a popravu nemohl potvrdit; druhého dne zemřel.

Jeho nástupce a poslední z panovníků habsburského impéria Karel I. změnil tresty na patnáct let Kramářovi, deset Rašínovi a dalším dvěma po šesti letech. V iluzi, že liberální přístup zastaví rozklad monarchie, amnestoval císař 2. července 1917 několik set politických vězňů. Jakmile se Kramář s Rašínem vrátili do Prahy, pokračovali v té samé politice, za niž byli souzeni. Kramář každou chvíli čekal vítězství Rusů na frontě a tetelil se představou, že se všechny slovanské státy schoulí pod ruskou střechou.

Pražský říjen

Naštěstí se toho nedočkal a v říjnu 1918 odjel s dalšími z národního výboru na jednání do Ženevy s Benešem o české budoucnosti. Rašín, jeden ze zakladatelů Maffie, zůstal v Praze. Zbavil vedení Národních listů austrofilů, vypracoval plán převzetí moci a napsal v noci na 28. října první zákon Republiky československé.

Podepsali ho představitelé národního výboru v pořadí: agrárník, statkář a místopředseda národního výboru Antonín Švehla, právník a státoprávní (národní) demokrat Alois Rašín, novinář a socialista Jiří Stříbrný, sociální demokrat František Soukup a lékař Vavro Šrobár, který se též stal jediným Slovákem v Revolučním národním shromáždění, zárodku Národního shromáždění – parlamentu ČSR.

V první československé vládě premiéra Kramáře dostal Rašín místo ministra financí. Nebyl jím ani rok, nicméně měsíce do července 1919 ho proslavily a vlastně též zabily. Se svým přítelem Jaroslavem Preissem, vrchním ředitelem Živnostenské banky, našli způsob, jak postavit na nohy měnu a finance státu do té doby pevně svázaného s ekonomikou padlého mocnářství.

Oddělení koruny od rakouské měny vzbudilo pozornost po válkou zničené Evropě. Rašínova kniha Finanční politika Československa v prvním roce své existence vyšla v Oxfordu až po jeho smrti. Recenzent New York Times pod titulkem Puritánská jednoduchost aplikovaná na finanční politiku v květnu 1923 obdivně konstatoval, že Rašínova „politika obohatila jeho zemi, ale on za své reformy zaplatil životem“.

Okolkovaná koruna

Poněvadž se ve Vídni a Budapešti soustavně tiskly bankovky, za něž se na území nového státu nadále nakupovalo zboží a odváželo do Rakous a Uher, bylo nezbytné mít vlastní měnu. Pětadvacátého února držel Rašín ve sněmovně řeč; jeho plán byl schválen a okamžitě realizován. V noci armáda obsadila hraniční přechody, byla zastavena mezinárodní doprava a poštovní styk. Úředníci do 9. března okolkovali bankovky s nominální hodnotou vyšší než dvě koruny. Za kolek zaplatil majitel setinu hodnoty platidla, polovina peněz byla přímo stažena z oběhu neokolkována.

Rašín provedl řadu „puritánsky jednoduchých“ opatření a pro účely daňové chystal soupis majetku. Herbertu Hooverovi, který řídil americkou hospodářskou pomoc Evropě a později se stal prezidentem USA, děkoval Rašín za půjčku pěti milionů dolarů na nákup potravin (v dnešních reálných cenách až 140 milionů dolarů): „Zachránil jste statisíce životů a umožnil jste Československu postavit se na nohy finančně.“

Ministrem financí byl po tříleté proluce od října 1922 ještě jednou; mezi oběma úřady se za tu dobu vystřídalo pět ministrů! Co všechno Rašín zamýšlel, se nedozvíme. Ani jak by dopadl jeho vztah k Masarykovi a Benešovi, s nimiž nikdy nebyl zadobře, jak by dopadla tahanice o ruský poklad, zčásti rozkradený legionáři, a zda by je donutil vydat fondy, jimiž hradní osvícenci disponovali.

Rašínova politika, šetrnost, prý až skrblictví (byl takový i v osobním životě), a vysoký kurz koruny neznamenaly podporu průmyslu a podnikání: vývoz exportního státu klesal, mzdy stagnovaly. Ráno 5. ledna 1923 ho před domem v Žitné střelil do zad browningem devatenáctiletý bolševik Josef Šoupal a Alois Rašín zranění po měsíci podlehl.

Jiný stejně starý komunista se 8. ledna 1919 neúspěšně pokusil zavraždit premiéra Kramáře. Toho však zachránila prkenice na srdci. Rašín tak zůstal jediným československým politikem zavražděným ve vládním úřadu.

Příště: Jan Klecanda-Havlasa