Dvě stě padesát let poté, co kolonisté v Nové Anglii povstali proti britské monarchii, se rýsuje, že si Američané budou moci napřesrok zvolit, která dynastie jim bude vládnout.

Nejsilnějším kandidátem republikánského pole se zdá být syn čtyřicátého prvního prezidenta a bratr čtyřicátého třetího v jedné osobě. Jednoznačným favoritem demokratů pak je manželka toho čtyřicátého druhého. Kdy jsme si odhlasovali, že se vracíme k dědičné monarchii? ošívají se Američané. Něco takového je snad normální v Řecku, kde většinou vládne nějaký Karamanlís nebo nějaký Papandreu, ale v USA? Jak americká demokratická politika k tomuto souboji dynastií dospěla?

Ne že by politické dynastie byly v amerických dějinách něco neznámého. Hned v počátcích republiky se stal šestým prezidentem John Quincy Adams, syn druhého prezidenta Johna Adamse. Prezidenti Rooseveltové byli příbuzní, i když ne v přímé linii. Jména Rockefellerů a hlavně Kennedyů zná každý. Al Gore, viceprezident a kandidát na prezidenta, byl synem senátora. Ale nikdo z nich se nesnažil obsadit nejvyšší vrcholy s takovou systematičností, o jakou se pokoušejí dva klany teď. Manžel i manželka? Otec i dva synové? Nebýt toho, že George a Barbara Bushovi mají nadprůměrných pět dětí, vypadalo by to, že v těch rodinách musí být prezidentem snad úplně každý.

Bílý, anglosaský, protestantský

Bývaly doby, kdy Američané přijímali, že společnosti vládnou elity. Jistě, v zemi, jež neznala feudální tradice, se jim prokazovalo méně úcty. Vznikala proti nim populistická hnutí. Ale to, že rodiny s dlouhým rodokmenem a velkým bohatstvím mají vliv na politické a společenské instituce, bylo většinou přijímáno jako přirozená věc. Zlom v tom přinesla, tak jako v mnoha věcech, šedesátá léta. Ne že by zlikvidovala elity jako takové, ale zdiskreditovala nároky těch stávajících. Jaké to byly?

Shrnují to čtyři písmena: WASP. White Anglo-Saxon Protestant, bílý anglosaský protestant. V zásadě šlo o potomky anglosaských přistěhovalců ze severovýchodního pobřeží určitých protestantských denominací. V praxi pochopitelně všichni WASPové neměli tento původ – jiní běloši si mohli osvojit jejich životní styl a snažit se mezi ně proniknout penězi a sňatky. Akronym WASP ale představuje určité hodnoty. Richard Brookhiser je v knize The Way of the WASP definoval takto: „Úspěch závislý na píli; píle ve službách užitečnosti; závazky, jež úspěchu ukládá smysl pro občanství; nedostatek smyslnosti, jenž klade meze užívání úspěchu; svědomí dozírající na vše.“ WASPové jsou pro nás obtížně pochopitelní z několika důvodů. Příliš nemají svou obdobu v Evropě a zejména ne v naší plebejské tradici. Společenské skupiny produkující obrazy a texty, z nichž si děláme obrázek o Americe (Hollywood, univerzity, moderní spisovatelé) mezi WASPy nepatří. Můžeme je znát ještě tak z románů Henryho Jamese (který byl WASP) nebo Francise Scotta Fitzgeralda (který nebyl WASP a měl k nim ambivalentní vztah). A, konečně, WASPové přestávají existovat. V odívání jejich styl zdemokratizovaly a zkomercializovaly značky jako Ralph Lauren a Gant. Ale to je jen odraz zbavený podstaty.

Typický WASP vystudoval Yale, Harvard nebo Princeton, ale zpravidla ne kvůli získání profesní kvalifikace. Ostatně se tam dostával na základě rodinných konexí, nikoli testů. Ty školy si byly vědomy své role přípravek pro elitu, ale smysl viděly v utváření jejich charakteru – a to stejně tak sportem jako akademickou výukou. WASP se poté věnoval podnikání. Filozofii a kultuře moc neholdoval, nevyznačoval se smyslem pro ironii. Bavil se sportem, lovem a dalšími činnostmi, v nichž mohl testovat mužné kvality. Introspekce a existenciální krize, to nebylo nic pro něj. Nepovažoval za nutné mít vkus a sledovat módu. Byl si jist svým postavením ve světě a posláním v něm. Také ovšem považoval za samozřejmé přijímat odpovědnost – vykonával veřejné funkce, věnoval se filantropii, šel příkladem. Když udělal průšvih, nevymlouval se. Otcové synům nezametali cestičku, museli se osvědčit. Že při tom využívali rodinné kontakty, bylo ovšem samozřejmostí.

Ten chytřejší musel počkat

George W. Bush byl poslední prezident WASP. Jeho otec byl investiční bankéř a senátor. Rovnou z Yale šel do války, byl sestřelen v bombardéru. Vyrazil postavit se na vlastní nohy do Texasu, do tamního ropného průmyslu. V roce 1966 byl zvolen do Kongresu, byl velvyslancem u OSN a ředitelem CIA, pak Reaganovým viceprezidentem a nakonec od roku 1988 nástupcem. Byl WASP se vším všudy – včetně verbální neohrabanosti a neochotě ke vzletným slovům (Pořád po mně chtějí nějakou tu vizi, that vision thing, stěžoval si). A taky nedůvěrou k radikální politice – supply side ekonomiku kdysi zesměšňoval jako „voodoo ekonomiku“, obtížně si získával přízeň evangelikálů a ztratil důvěru ideologických konzervativců, když v rozpočtové krizi přistoupil na zvýšení daní. A taky narazil na to, že étos WASPů už netáhne – v kampaních se nepřesvědčivě stylizoval do chlápka, který baží po texaských vepřových žebírkách a mluví s jižanským přízvukem.

Bill Clinton, muž, který ho v roce 1992 porazil, nebyl WASP. Jestliže WASP bylo synonymem staré elity, synonymem nové elity byla meritokracie. Elitní univerzity otevřely své brány ženám a menšinám (dnes je k nevíře, že v první polovině dvacátého století měly špičkové americké univerzity numerus clausus pro Židy). Kupředu měli jít ti nejinteligentnější a nejkvalifikovanější. Bill Clinton pocházel z chudé neúplné rodiny, ale vystudoval Georgetownskou univerzitu, získal prestižní Rhodesovo stipendium do Oxfordu a právnický titul na Yaleově univerzitě. Jeho manželka Hillary pocházela ze středostavovské rodiny, ale patřila zase k první generaci žen, jimž otevřely náruč elitní univerzity. Jestliže WASPové po škole zamířili do byznysu a později případně přikročili k politice jako ke službě, Clintonovi šli rovnou do politiky pojímané jako aktivismus. Skandály, které Clintonovy provázely, kořenily jednak v Billově nezdrženlivosti, jednak v tom, že Clintonům se nedostávalo toho, o co se Bushové již v politice nemuseli starat – peněz.

George W., nejstarší syn prezidenta, šel v jeho šlépějích. I on zkusil štěstí v ropném průmyslu v Texasu, i on kandidoval (neúspěšně) do Kongresu. V roce 1994 se mu podařilo stát se texaským guvernérem. V roce 1998 byl znovuzvolen. Zároveň se jeho o sedm let mladší bratr Jeb (rodinná zkratka jeho jména John Ellis Bush) stal guvernérem Floridy. Když George W. o rok později vyhlásil kandidaturu na prezidenta, nejeden republikán potichu vyslovoval myšlenku: to je smůla pro Jeba. Považovali ho vždy za chytřejšího a serióznějšího než prvorozeného bratra. Jenže starší měl přednost; novopečený guvernér Jeb nemohl teď na kandidaturu pomýšlet, a že by se mohl jednou stát prezidentem po svém otci a bratrovi, to se zdálo být vyloučené.

Dva jedna na sety

Jeb je typický Bush: nemohl se dočkat, až skončí školu (latinskoamerická studia na University of Texas) a vrhne se do podnikání. Po práci v bankovnictví se usadil v Miami, kde se stal partnerem realitní firmy. Vydělávat peníze Bushům vždy šlo. Nikdo netvrdí, že jsou líní nebo hloupí. Ale jejich jméno a kontakty jim otevírají dveře, i kdyby nechtěli (zakladatelem banky, v níž Jeb začínal, byl dědeček Bushova ministra zahraničí Jamese Bakera). Jak napsal novinář Andrew Ferguson, „podle všech líčení Bush vydělal peníze díky tomu, že byl chytrý, neúnavný, kreativní, chladnokrevný, příjemný a Bush“. I on, jako všichni Bushové, holduje sportu a soutěžení. (V roce 1989 tehdejší prezident Bush zorganizoval exhibiční tenisové utkání Jeba a dalšího syna Marvina s dvěma špičkovými profesionálkami své doby, Chris Evertovou a Pam Shriverovou. Chtěly se vsadit, že prezidentovi synové neuhrají víc než dvě hry v každém setu. Bushové je porazili dva jedna na sety.)

Jeb jako správný WASP nemá problém s tím, že je bohatý – jak řekl, nesnáší bohaté lidi, kteří se opájejí pocitem viny, aniž by se snažili pro své bližní něco udělat. Ani on nemá sklony k introspekci, i když je mnohem lepší řečník – kdosi s nadsázkou řekl, že mluví španělsky plynněji než někteří Bushové anglicky.

A tady jsme u toho, jak se i WASPové mění. Bush španělsky nejen umí, ale mluví se tak i u něj doma – vzal si Mexičanku, se kterou se seznámil v sedmnácti na výměnném studentském pobytu. Jeho tři děti pronesly svá první slova ve španělštině. Jestliže Obama je první černošský prezident, Jeb by byl první bilingvní, téměř hispánský prezident. A navíc konvertoval ke katolictví. Které z té čtveřice písmen u tohoto WASPa vlastně ještě platí?

Ale je pořád Bush. „Zdědil jsem všechny otcovy nepřátele a polovinu jeho přátel,“ měl ve zvyku vtipkovat George W. Veřejnost si myslí, že to není tak zlé.

Elity se zařídily pro sebe

Proč vlastně dnes obě politické strany dospěly do „monarchistického momentu“? Horší dobu si vybrat nemohly. Pokud se na něčem shodnou aktivisté z Tea Parties a hnutí Occupy, pak je to to, že údajně meritokratické elity se zařídily pro sebe. Špičky politiky, státní správy a byznysu si navzájem pomáhají na úkor zájmů většiny Američanů a dlouhodobé prosperity země. A mají obecně pravdu. Z meritokratických elit se pomalu staly elity stejně dědičné jako dřívější rodiny se „starými penězi“ a rodokmeny sahajícími k prvním osadníkům. Své děti připravují k přijetí na elitní univerzity už od dětství. Žení a vdávají se spolu navzájem, žijí koncentrováni v malém počtu enkláv na pár místech v zemi. Jistě, systém musí být otevřený, souhlasí. A brány k cestě nahoru se musí otevírat podle těch nejobjektivnějších kritérií (se symbolickými ústupky etnické diverzitě) – kritérií, která shodou okolností vyhovují jim.

A proč toho nemohla zůstat ušetřena prezidentská politika? Protože ve velké demokratické zemi je politika věcí sociálního kapitálu. Když dáváte dohromady kampaňové organizace ve všech padesáti státech, když potřebujete díky komplikovaným zákonům shánět peníze jak od největších boháčů, tak od velkého počtu drobných sponzorů z celé země, když potřebujete, aby vás veřejně podpořili představitelé nejrůznějších společenských institucí od odborů přes etnické vůdce po legendy diplomacie – tak se vám hodí znát co nejvíc lidí, kteří jsou vám zavázaní. Nebo vašemu tatínkovi. Nebo přátelům vašeho tatínka. Nebo vašemu manželovi. A v tu chvíli je dobré být Bush.

Jeb tuto výhodu plně využívá. Lidi do kampaně začal shromažďovat brzy a se vzkazem: Chvíle přihlásit se je teď, později už pro vás nemusí být místo. A konkurentům tím zase vysílá vzkaz: Nasbíral jsem všechny, kdo něco znamenají. Na vás už žádní profesionálové ani peníze nezbudou. Do značné míry mu to vychází – lépe než získávání sympatií řadových aktivistů, pro něž je značka Bush příliš establishmentová.

Clintonovi vyšli z velmi odlišného milieu, ale jsou dnes jiní? Kdo tvoří jejich společenský okruh? Bankéři z Wall Streetu, hollywoodští producenti, investoři ze Silicon Valley, světoví státníci, administrátoři univerzit, na nichž Hillary pronáší projevy za dvě stě tisíc dolarů. Taky Hillary „luxuje“ veškerý talent a peníze, jež se v aparátu Demokratické strany pohybují. I tam se objevují rozpaky nad tím, zda rodinná dynastie je to, co dnes Amerika potřebuje.

Jak Hillary Clintonová, tak Jeb Bush jsou bezpochyby kompetentní politici. Oba by asi byli lepší prezidenti než ten současný. Jednu věc však americkým voličům dát nedokážou: rozptýlit jejich pocit, že se z jejich země stává demokraticky schválená oligarchie.