Bojovník Krabat na scéně, znovu barokní. Barokní.

Souboru Geisslers Hofcomoedianten se daří budit dojem, že oprašuje „slávu barokní Čechie“, pozapomenutou ve staletích plných stížností na baroko jako dobu „temna“. Živé divadlo završuje snahu o nápravu pošramocené pověsti celé éry, o niž usilují akademici i umělci de facto od sametové revoluce. „Geissleři“ inscenují tehdejší nejen divadelní texty, ale i témata, která v baroku přišla na svět a přežila dodnes. K těm patří i pověst o chlapci Krabatovi a čarodějném mlýnu v Černém Chlumci, jehož kolo se roztáčí, je-li mu k dispozici dvanáct učedníků, kteří se pro potřeby černého pána proměňují v havrany. U nás příběh zakořenil díky filmu Čarodějův učeň. Vznikají jeho nové divadelní adaptace (dokonce balet v Národním divadle), pochází však z Lužice a slouží coby ukázka, jak se střední Evropa vyrovnávala s hrůzami třicetileté války.

Já jsem Krabat. Režie: Jakub Maksymov, hrají V. Chalupa, B. Veselý a C. Eftimiadisová. Vila Štvanice, Praha, premiéra 18. 1., reprízy 29. 1., 10. a 15. 2. www.geisslers.cz

Před FAMU, po FAMU, zdali se bude hrát?

Obliba učednických filmů FAMU je zvláštní. Zřejmě je dána přesvědčením o odvážném mládí uměleckých géniů, odsouzených později „dospělými filmy“ k uzavírání nemístných kompromisů a k vypočítavosti. Školní příspěvky spisovatelů, překladatelů nebo dejme tomu sochařů se takové popularitě a zvědavosti netěší, ačkoli jejich důvtipnost a energičnost by nejspíš vykazovala tytéž potíže, jaké lze najít u filmařů. České televize čas od času sázejí na jistotu této oblíbenosti a zařazují do vysílání bloky studentských filmů. Tento týden přijde na přehlídku dokumentů i hraných začátků nejznámější grupy, jež FAMU prošla: snímky Karla Vachka, Věry Chytilové, Jiřího Menzela nebo Jana Schmidta ale nepotvrzují genialitu jmenovaných, nýbrž předvádějí, které limity a obsese své tvorby v sobě autoři nesli od začátku a které na sebe nabalili později.

Československý filmový zázrak. ČT Art v pátek 16. 1. od 21:15.

Čáry máry. Čáryfuk. Čáry váry, čáry.

Klid soustředěné čáry, která rozděluje nezměrnost prostoru na promyšlené segmenty, která ale skrývá prostor i uvnitř sebe sama, neboť nějaký svou tloušťkou zabírá. To je přínos malířky a grafičky Marie Blabolilové zdejšímu výtvarnému umění. Aktuální autorčina výstava v pražské Novoměstské radnici ho podtrhuje – a přece se od předešlých expozic liší: Jednak pomíjí na osm set grafik, jež Blabolilová dosud vytvořila, a respektuje tak výtvarničin odklon od grafiky k malbě. Respektive návrat k technice ze studií, jenž trvá asi šest let a je výsledkem únavy z dosavadní práce, závislé i na tiskařských technikách. Namísto ven do krajiny se obrací dovnitř, domů. Vlastně je to onen prostor uvnitř čáry, nejen klidný, ale rovněž tichý, intimní – a přitom expresivní tak, jak je duše ukřičená právě pouze v bezpečí nitra svých zdí.

Marie Blabolilová: Uvnitř. Galerie Novoměstské radnice, Praha, trvá do 27. 2. www.nrpraha.cz

Stará a nová trvanlivá antická. Dramata.

Co se zdálo pro autorskou vyčerpanost potichu skončené, frčí dál: nakladatelství Torst po delší pauze přidalo číslo edici Malá řada kritického myšlení. V ní od 90. let vycházejí svazky náročné a dodejme vrcholné uměnovědné (především literární) publicistiky 20. století. Nyní došlo na teatroložku Evu Stehlíkovou a její studie o antickém dramatu. Je to čtení inspirativní na každé straně; třeba jeden z brzkých závěrů úvodní eseje o hře Král Oidipus praví: „Freudův oidipovský komplex k výkladu tohoto textu nikterak nepomáhá. (…) Přesto není oidipovský komplex bez významu pro divadlo. (…) Valná většina diváků 20. století vstupuje do divadla poučená, díky Freudovi, o Oidipově příběhu, usedá se stejným očekáváním, s jakým hleděl vstříc představení divák v době, kdy se Sofoklova tragédie stala běžnou četbou.“

Eva Stehlíková: Vetera et nova. Vydalo nakladatelství Torst. 208 s. 238 Kč.