Donald Trump měl proti svým soupeřům v primárkách i proti Hillary Clintonové jednu zcela férovou výhodu: nebyl svázaný s iráckou válkou. Sice proti ní nebyl od samého počátku, jak se snažil tvrdit, ale až o něco později, ale vzhledem k tomu, že nebyl politik, na tom tolik nezáleželo. Důležité bylo, že většina jeho soupeřů s ní byla spojena. Preferovaný kandidát republikánského establishmentu Jeb Bush s ní byl svázaný dokonce svým příjmením.

A válka je dnes už nějakou dobu nepopulární.

Ne že by o tom republikáni setrvávali v blažené nevědomosti a do voleb šli s heslem „Irák? Šel bych tam znovu“. Krásné nové osvobozovací války neslibovali. Ale spíš se snažili o Iráku nemluvit. A tak by se vlastně dal popsat přístup celého republikánského establishmentu – volených politiků, republikánských zahraničněpolitických praktiků a intelektuálů, komentátorů v konzervativních časopisech. Po dobu Bushovy vlády vnímali jako vlasteneckou povinnost snažit se, aby válka v rámci možností dopadla co nejlépe. A mohli poukázat na to, že prezident Bush uprostřed války změnil kurz a nařídil tzv. surge, což skutečně situaci v Iráku stabilizovalo. A že Barack Obama tento slibný nový začátek promrhal. Ale na názory těch, kdo Ameriku do té války dostali, nikdo nebyl zvědavý.

Rozumělo se, že válka je stála Bílý dům, že byla jedním z příčin Obamova volebního vítězství. Politická cena tedy byla zaplacena. Ale bylo vyvozeno poučení? V republikánských kruzích se nikdy neodehrála debata, v níž by se hledaly odpovědi na otázky: Byl záměr svrhnout Saddáma od počátku špatný, anebo za neúspěch mohlo provedení? Pokud to první, co k tomu vedlo? Jaká část republikánské zahraničněpolitické ideologie? Pokud to druhé, kdo za to nese odpovědnost? Jen ministr obrany Rumsfeld (který v roce 2006 odstoupil)? Co přesně udělal špatně? Jaké kroky se už v zahraniční politice nemají opakovat, jaké ideje se mají vyřadit z myšlenkového arzenálu?

Republikáni tohle špinavé prádlo nikdy veřejně neprali. Jaksi na to nebyl vhodný čas, protože v politice na takové věci nikdy není vhodný čas. Zřejmě hlavně proto, že jako každý, kdo má pocit, že je v obležení nepřáteli, chtěli držet při sobě. A nechtěli zahodit celou republikánskou zahraničněpolitickou tradici, kterou považovali za dlouhodobou devízu své strany. Nikdo nechtěl přiznat chybu, vyvodit z ní osobní důsledky a cítit se jako obětní beránek. A řadoví republikáni se nedožadovali odpovědí příliš náruživě a systematicky. Vlastenectví a respekt k ozbrojeným silám jsou v nich mohutně zakořeněné.

Pak přišel Trump a řekl, že to, že Bush vtrhl do Iráku, byla katastrofa. A ukázalo se, že řadoví aktivisté to už dávno chtěli slyšet a že establishment nemá po ruce přesvědčivé, prodiskutované odpovědi.

Je to pro nás zajímavé? Myslím, že je, a to dokonce víc než jiné průvodní jevy současné vlny populismu. Ty se nás zas netýkají tolik, naše situace je jiná.

Analogii můžeme najít jinde: naše pravicové strany, které se podílely na minulé vládě, se nikdy pořádně nepodívaly na svou ekonomickou politiku.

Nečasovu vládu pomohl vynést do Strakovky přízrak Řecka. Miliardy slibující Paroubek, jehož manželka se chlubívala svými přítelkyněmi z řecké strany PASOK, létajícími nakupovat do Milána, byl reklamou na řecký krach. Tandem Nečas–Kalousek vsadil na politiku ozdravění státních financí. Jenže tito dva politici vštípili zemi, že bude potřeba se uskromnit, tak důkladně, až ji odstrašili od jakékoli odvážnější ekonomické aktivity. Propad spotřeby i investic u nás byl výraznější než v okolních zemích a dal se srovnávat jen s hospodářskými katastrofami jižní Evropy. Vláda se ale rozhodla rozpočtový schodek porazit, i kdyby kvůli tomu měla celá ekonomika zahynout. Když zvýšené daně nepřinášely vyšší výnosy, rozhodla se je zvýšit znovu. Skoro to svádí k použití nadužívaného citátu Alberta Einsteina, že šílenství je, když něco opakujete znovu a znovu a očekáváte odlišný výsledek.

Druhotný výsledek všeobecné zdeprimovanosti byl politický – Nečas si popudil prezidenta, na jehož adresu prohlásil, že odmítat zvyšování daní je na hranici politické a ekonomické debility (standardní ekonomický názor vidí debilitu právě ve zvyšování daní za recese). Popudil si i svou stranu. Připomeňme, že to, co vyvrcholilo Šlachtovou razií na Úřadě vlády, začalo jako daňová revolta několika poslanců, pozdějších trafikantů. O jejich principiálnosti si nedělejme iluze, ale můžeme už dnes říci, že ohledně daní měli shodou okolností pravdu?

Stojí za zaznamenání, že premiér ani ministr financí neměli ani ekonomické vzdělání, ani praxi v soukromém sektoru. Nečas už je mimo politiku, ale v ODS jsme žádnou principiální ekonomickou diskusi neviděli. A TOP 09 vede do voleb lídr, který nikdy svou hospodářskou politiku veřejně nereflektoval. Dál setrvává na přístupu, který možná uspokojuje zažitou českou šetrnost, neřkuli potřebu být němečtější než Němci. A jediný krok, který začal jeho ekonomiku aspoň trochu rozhýbávat, protideflační politiku Singerovy České národní banky, hodlá napříště vyloučit urychleným přijetím eura.

Tak, jak věci stojí, si voliči asociují vládu ODS a TOP 09 se škrty a ekonomickou depresí, již dokázala „odšpuntovat“ teprve vláda ČSSD a Babiše. A chování těch stran jim to nevyvrací. Jak že to říkal ten Einstein?